Hromadné znásilnění žen v symbolické rovině jako potřebný katalyzátor společenské tenze

Kulturní teorie her

24. 4. 2017 / Bohumil Kartous

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Petr Koubský vyvolal během Velikonoc na Facebooku emočně vypjatou diskusi, když prohlásil pomlázku za tradici pro kretény. Reakce se v podstatě rozdělily na dva druhy, jednu podpůrnou a jednu odmítavou. Hranice mezi oběma tábory hezky ilustruje problém, který současné západní společnosti užírá: na jedné stranně představa o liberálních hodnotách, které vycházejí z poznání, že určité hodnotové tradice prostě nelze sloučit s artikulací lidských práv. Na straně druhé potřeba tradiční kontinuity, která nutně překonává poznání v tom, že samotná skeptická analýza nedokáže v okamžiku svého odhalení narušit kulturní setrvačnost. Jinými slovy, symbolická hra na hromadné znásilnění žen jako oslava příchodu jara je dobrým příkladem, na němž by se liberálové měli učit chápat podstatu existence společnosti.

Česká, nebo více moravská "pohanská" tradice oslavy příchodu jara, komodifikovaná křesťanstvím na okamžik nanebevzetí Ježíše Krista, je geniálním příkladem, na němž lze ukázat, v čem spočívá kořen současné společenské a kulturní krize globálního severu. O co jde v pomlázce: zvyk, který se dochoval, lze pomocí prostředků kulturní psychoanalýzy rozebrat bez větších obtíží. Tradiční narativ říká, že symbolické "přepadávání" žen a - opět symbolické - bití bičem spleteným z čerstvých vrbových prutů, za něž žena obdarovává takového násilníka vejcem, má být alegorií na cyklické obnovování síly a svěžesti spojené s periodou jara. 

Cykličnost rituálů v mýtických společnostech (Lévi-Strauss, Eliade atp.) vyplývá vcelku jednoznačně z přírodních podmínek, v nichž se lidská společnost vyvíjela, a s rostoucí snahou poznávat podstatu do nich projikovala své představy o příčinách. Rituály podobné pomlázce nejsou než snahou pochopit kosmologii a zároveň - v krystalicky čisté podobě - anticipovat její vývoj. 

Psychoanalýza vnesla do chápání mýtů zcela nový rozměr. Je vcelku jednoznačné, že mužův tatar, bič z prutů, je extenzí ztopořeného penisu. Takovou interpretaci plně podporuje fakt, že jeho použití během rituálu (plácání přes hýždě) velmi silně připomíná kopulační akt. Pro ty, kdo se ostýchají nacházet v rituálech antropologické pozadí, by měl být konečným důkazem této skutečnosti fakt, že žena obdarovává muže vejcem, nepopiratelným symbolem plodnosti. A to lze ještě poukázat na některé další zvyky, které nezůstaly součástí redukované, moderní podoby rituálu, jako je třeba z hlediska psychoanalýzy naprosto úžasné polévání žen vodou v oblasti klína...

Kdyby se taková tradice děla za zavřenými dveřmi domácností, neměla by než povahu obnovování sexuálního vztahu v partnerství. Fakt, že se tak děje v silně orgiastickém aranžmá, kdy se zapojuje celá komunita a dochází vlastně k hromadnému znásilnění (v symbolické rovině). Povýšení na celospolečenskou úroveň dělá z tohoto rituálního aktu událost kulturně konstitučního významu, něco, bez čeho se prostě neobejdete. Bez ohledu na to, jak moc tento rituál zredukoval či zdegeneroval, jak pozbyl své skutečně konstituční povahy tím, že je možné se mu bez následků vyhnout, fakt, že jej inkorporovalo jinak asexuální, tělo v jeho sexuální přirozenosti odmítající křesťanství, že přežil operaci skalpelem psychoanalýzy i rituály rozpouštějící kulturní roztok postmoderny, je přece fascinující.

Jistě, z určitého úhlu pohledu je možné po tom všem konstatovat, že pomlázka je tradicí pro kretény. Jenže to je právě onen problém, který dělá z liberálů nepřátele lidu, byť mohou mít s ohledem na měnící se kulturní a společenské podmínky pravdu. Ano, pomlázka je aktem rituálního násilí v krystalické podobě. Je aktem, při němž dochází k hromadnému útoku na ženy a kdy je ženám dokazována nadřazenost na základě fyzické síly, jež je prostě a jednoduše zlomí, za což je ještě ze strany agresora očekávána odměna. Viděno tímto prizmatem, je to možná na žalobu u soudu pro lidská práva.

Jenže příčinou takového odmítání je chybná premisa, že analýza a pojmenování mají ve společenských a kulturních vztazích podobnou moc změnit skutečnost, jako je tomu třeba v exaktních vědách. Nemají. My sice víme, že jde o akt symbolického násilí, ale zároveň víme, že jde o tradici, která je velmi silně propletena naší DNA a která prostě vychází z antropologické, animální podstaty lidského bytí, jež nelze prostě a jednoduše odříznout a nahradit nějakou protézou, jež má pouze idealistický, společensky nekonsensuální charakter.

Pokud se chceme vyrovnat se skutečností, že lidská společnost je v mnoha ohledech ambivalentní a její chování odporuje normám, které sama přijímá jako konstituční, těžko tak lze učinit tím, že budeme určitou skutečnost odmítat. Poukazovat na kulturní atavismy je zcela v pořádku, ale zároveň je nutné ptát se, do jaké míry jde skutečně o kulturní zkamenělinu a do jaké míry jde o stále živou součást společenské dynamiky, která běží pod povrchem toho, co považujeme za korektní a žádoucí. Jinými slovy, aplikováno na pomlázku, pokud bychom tento rituál brali jako katalyzátor podvědomého hledání identity na základě animální podstaty každého jednotlivce a uznali, že pro část společnosti má stále velký identifikační význam, proč jím pohrdat a vydělovat jej z prostoru přijatelného? Není naopak symbolická rovina řešení podobných hlubinných kulturních proudů tím, co společnost potřebuje, aby překonala tenzi mezi psaným a žitým? Není to žádoucí nástroj k tomu, jak zachovat autenticitu a jak udržovat potenciálně nebezpečné společenské sklony v kontrolované podobě? Nespočívá v tom řešení zdánlivě nepřekonatelného sporu mezi elitami a velkou částí společnosti, která odmítá establishment právě na základě jí pociťované neautenticity, hledající vyjádření mezi těmi, kdo brutálně obhajují "pomlázku" v různých jejích podobách a souvislostech?

Minulý týden jsme na toto téma narazili v diskusi s Josefem Šlerkou, který řekl jednu velmi zajímavou věc. Lidé, ať už jde o antiestablishmentové voliče v USA, Francii či ČR, vlastně chtějí zachovat svůj způsob života, neboť se domnívají, že je tento způsob života ohrožen. Je to vlastně - s trochou nadsázky - potřeba zachování vlastní kultury v multikulturním prostředí, což nutně nemusí být s multikulturní realitou neslučitelné. Že tato obava vychází z nepřesných, často zcela zcestných obav a předsudků, je sice fakt, ale ani v nejmenším nepomůže je popírat. Kdyby se kupříkladu více takových hlubinných proudů, které společnost posunují určitým směrem, přeneslo do transparentní, rituální podoby, byla by to chyba, nebo naopak katalyzátor? Co kdyby se vynášení Morany, symbolické loučení se zimou, jež v pravěku představovala periodickou přítomnost smrti, spojilo s politickým happeningem? Co kdyby se vynášeli politici a posílali se po řece do neznáma s příchodem prvních teplejších dnů? Co kdyby se podobně podařilo konceptualizovat a rekonceptualizovat další rituály, které jsou na rozdíl od norem autentické, prožívané?

Nejde o nic jiného než o kulturní aplikaci teorie her, jak je popsána na příkladu Bitvy pohlaví. Kdo jiný než liberální elity by si měl osvojit tuto strategii, jak procházet konfliktními společenskými situacemi a hledat řešení, která maximalizují pomyslný kulturní zisk, aniž by někdo zůstal stát mimo s pocitem, že je úplná nula? 
0
Vytisknout
5189

Diskuse

Obsah vydání | 27. 4. 2017