Do jaké míry sport zdegeneroval a nakolik plní svou společenskou funkci
15. 9. 2016 / Bohumil Kartous
Víte přece, jaký je účel vrcholového sportu a jaký smysl mají v životě rituály pro společnost (a ohňostroj jím nepochybně je). Těmito manipulacemi se prostě řídí lidé a vytvářejí se informační pole a různě egregory. To chcete rušit? Prosím jak jinak budete kanalizovat testosteronovou nadrženost a agresivitu mladých mužů ve společnosti a identifikace s kolektivem, kterou potřebují, solidním způsobem, aby se vám ta agresivita nevymkla z rukou? Jakou jinou kvalitní mužskou zábavu a iniciaci a rituály po zrušení tohoto poskytnete mladým mužům? Snad válku? Jasně, že je to manipulace a ještě se na tom vydělává. Máte ale něco náhradního?" píše Marek Beneš v reakci na články Trojí perverze profesionálního sportu a Audit nesmyslnosti. Rušit sport, ani profesionální, nemá smysl a nikdo to nepožaduje. Sport má skutečně velmi podstatnou společenskou funkci, nejen jako egregor - fetiš (rozdíl mezi těmito dvěma stavy níže). Jeho význam roste s úbytkem fyzické práce a poroste s narůstajícím volným časem, kterého máme už nyní vlastně příliš. Naplňování volného času je vlastně největší problém civilizovaného západu.
Sport je v tomto ohledu skvělý, ale v činném modu. Řeší jak onu testosteronovou a adrenalinovou nadrženost, tak naprosto zásadní zdravotní aspekt našeho života. Může být i katalyzátorem potřeby vytvářet nějakou pomyslnou tlupu, proč ne.
Ale v žádném případě to nemusí být v podobě naprosto vnitřně vykradené ekonomicko - politické struktury, kterou nyní reprezentují na globální úrovni olympijské hry a na lokální úrovni různé "národní" sporty. Nejde o to rušit, je nutné o tom neustále vést dialog, protože mezi společensky přínosným fenoménem a jeho deformovanou, parazitní podobou je přece rozdíl.
Podobně je to s uměním. Jeho funkci těžko zpochybnit, ale vznikem různých grantových struktur se mezi jinak jistě skvělými projekty objevuje řada naprostého braku, který vzniká pouze díky bohaté ekonomické nadstavbě.
Mimochodem, když už je řeč o katalyzaci agrese a vytváření tlup, vzniklo úplně nové šidítko: digitální hry. Tam je všechno a navíc v doslovné podobě. Sport je dobrý tehdy, pokud se - aktivně či pasivně - děje na lokální úrovni. Tam je potřeba směrovat pozornost, ne cpát peníze do struktur, které na něm uměle vyrostly a škodí. K tomu je potřeba obracet pozornost lidí a ne se tvářit, že je všechno v pořádku a že každý omezenec, jehož jedinou kvalitou je ochota vykonávat opakovaně fyzickou, ale jinak relativně nenáročnou činnost dostatečně dlouho, je hrdina.
Není. V dnešní době je to dobře placený námezdní dělník globálních korporací, případně určité politické garnitury. Náročnost mohu posoudit, většinu sportů ovládám na velmi dobré úrovni. Nejde o nic než četnost opakování, samozřejmě při určitém talentu, který ovšem není sám o sobě výjimečný.
Postavení sportovců ve společnosti je výrazně přeceňované, je řada mnohem větších hrdinů, okolo kterých se nevytváří žádná aureola nadpozemskosti. Abychom si udrželi trochu kritického odstupu od tendencí k nějakému podobnému absolutnímu soudu, je třeba na to opakovaně upozorňovat. Nejde o nic jiného než o diskurs a jeho pluralitu. V tomto případě mimochodem tahám za tak krátký konec provazu, že ho stěží vidět...
Diskuse