Dotace z EU vs. výdělky firem aneb amatérská lekce z kapitalismu

15. 9. 2016 / Ivo Barteček

Zisky plynou právě tam a kdyby se počítalo se střídmým ziskem 7 procent, pak jen tyto společnosti vyvedou stejný kapitál, který nám poté vrací Evropská unie. Jenže ono je to 3 x horší: v roce 2015 všechny firmy vyvedly 214 miliard Kč na dividendách.

Většina sice investuje zpět do svého podnikání v ČR, ale cílem je zvýšit si zde příjem, který poplyne do zahraničí. Korporace neinvestují, aby zlepšily prostředí kde působí, ale převážně aby vydělaly svým akcionářům. Například společnost ČSOB, která vygenerovala 31 miliard zisku tento zisk odvádí zcela bez investic v ČR. Kdyby jednou český stát nebo občané chtěli odkoupit tyto společnosti zpět, kolik by to stálo? Při konzervativním ohodnocení těchto společností bychom mohli zaplatit 4 280 miliard (20 x 214) za to, abychom vlastnili opět své výrobní prostředky, neboli cca 400 000 Kč na každého občana. A přesto by se to občanům České republiky vyplatilo, protože tyto firmy by vygenerovaly zisk 2 000 miliard za 10 let a tak by splatily český státní dluh. I kdybychom zaplatili 2 x tolik za bývalé české bohatství, pak by trvalo splatit český dluh pouhých 20 let. Nebo 4 x nebo 8 x tolik a stále by se to našim dětem vyplatilo a nedlužily by v budoucnu nic.

Když se na to podíváme z druhé strany, firmy, které jsou vlastněny Českou republikou či firmy, které své výdělky ze zahraničí stahují do České republiky, jsou v porovnání s výše uvedeným seznamem zcela zanedbatelné. Do českého exportu je pak započítáván i export takové firmy, jako je Škoda Auto. A tak je neustále nutné zdůrazňovat skutečnost, že Škoda Auto není česká firma. A zisk z exportu Škoda Auto jde na účet vlastníka, stejně tak jako nové technologie, patenty atd.

Na dotační politiku z eurofondů je tedy nutné pohlížet jako na almužnu, která má dopomoci alespoň ke srovnání nerovností z dob divoké privatizace a skupování podniků a nikoliv jako na nějakou poctu nebo výhodu. Proto je dnes v České republice tolik opuštěných areálů výroben a podniků a proto stále máme výsměšné platy a život na hranici chudoby, i když je o pár kilometrů dál zcela jiný svět za hranicemi. S nástupem divokého kapitalismu nebyl dán České republice prostor pro to, aby si vytvořila své obchodní žraloky, protože dobře živení žraloci západní si trh rozebrali dříve, než se české ryby rozkoukaly v oceánu. Samozřejmě se vše událo se spoluúčastí lidí ve vládě, z nichž mnozí ještě sedí na svých postech a hádají se o to, jak z té Evropské unie vysát více peněz. Přitom kdyby byli v minulosti přemýšleli, mohli jsme nyní všichni obhospodařovat miliardové podniky, které by byly skutečnou konkurencí.

A nakonec Evropské fondy řeší zpravidla jen pozlátko, které má zakrýt neustále bující chudobu. Opravená náměstí, spravená vozovka, autobusová nádraží jako z filmu o krásné budoucnosti, opravené omítky domů… a za nimi lidé, kteří přesunují poslední koruny po stole a hádají se, zda bude lepší zaplatit nájem nebo elektřinu, protože na obojí bývá málokdy. Jako kdyby byl projekt Evropské unie zaměřen jen na krásný vzhled, nikoliv na skutečnou službu lidem. Neznamená to, že by projekt Evropské unie byl veskrze špatný, ale v prostředí, kde je povolen byť jediný lobista, který nemá na hlavě kameru s přímým přenosem na Internet a velkou cedulkou LOBISTA na čele, není možné dosáhnout rovného prostředí pro firmy nebo státy. A v evropském hlavním městě je minimálně 30 000 lobistů dle britského deníku Guardian.

Do čistých příjmů České republiky z evropských fondů je potřeba započítat také zemědělské dotace, které ukazují, co je čistý příjem z evropských fondů. Preferování sečení trávy namísto pěstování či chovu a na druhou stranu dotační podpora pěstování plodin, které nenaplňují žaludek obyvatel, ale nádrže automobilů a ve výsledku zvyšují cenu za benzín a jejichž ekologický přínos je diskutabilní. A příjem dotací Evropské unie je podmíněn souladem s politikou Evropské unie.

Dotační politika Evropské unie v zásadě křiví trh a nastavuje jej tak, jak ona potřebuje a nikoliv samotní obyvatelé. Pod dotačním diktátem Evropské unie jsme se jen tak mimochodem stali potravinově nesoběstační. Německo, Francie, Španělsko nebo Japonsko a další země jsou soběstačné. Je z toho všeho cítit jistá nespravedlnost, ale zároveň si můžeme za situaci my sami. Kdyby každý občan dal 10 000 Kč na stůl a koupil se společně například Plzeňský prazdroj, tak máme skoro jistotu že ho případně za 10 let prodáme za dvojnásobek a ještě k tomu budeme opět pít české pivo za českou cenu. Vždyť za pouhé 2 roky stejnou částku za pivo stejně utratíme dle průměrné spotřeby piva na obyvatele, tak proč by nešlo koupit nejdůležitější světový pivovar a zároveň snížit cenu piva pro domácí trh o pár procent na 10 let? Z jakého důvodu jsme čtvrt století po socialismu a deset let po vstupu do Evropské unie stále na podobné bídné úrovni? Protože nepřemýšlíme společně a klíčové podniky, které sami využíváme nejvíce, necháváme cizímu kapitálu. I každý supermarket si vyrábí vlastní zboží, protože si spočítal, že to je výhodnější. A proč by to nešlo ve větší skupině jako je celá Česká republika? V globálním srovnání jsme stejně důležití tak, jako jedno průměrné velkoměsto, takže se nejedná o žádný nacionalismus ani znárodňování, ale o pravý příklad kapitalistického přístupu. Měli bychom se ho již naučit využívat, protože jen jako akcionáři si můžeme v dnešním světě prosadit vlastní vůli.