Darwinova cena pro postkomunistickou levici?

17. 9. 2016 / Karel Dolejší

Realistický projekt zvládnutí xenofobní vlny by vyžadoval jiný přístup. Muselo by v něm jít o to zabránit spojení potenciálních příznivců uzavřené tlupy pod jediným politickým práporem. Snění o tom, jak "terminální krize kapitalismu" ukáže, že "Marx měl pravdu"; jak se "(téměř) všichni, nejméně však 99 %, konečně stanou levičáky", zde ničemu nepomůže, kromě momentální psychické stability věřících. Mnohem užitečnější by ovšem bylo dosáhnout rozebrání co největší části masy fascinované uzavřenou tlupou mezi ostatní politické pozice.

Dávno před uprchlickou krizí, ještě v roce 2010, vydal politický sociolog Simon Bornschier knihu nazvanou "A Dynamic Perspective on Cleavages and the Populist Right. The New Cultural Conflict in Western Europe" (Dynamická perspektiva dělících linií a populistická pravice. Nový kulturní konflikt v Západní Evropě). Hlavní Bornschierův argument zní, že tradiční dělící linie mezi příznivci volného trhu a silného státu slábne ve prospěch kulturně definovaných konfliktů a skupinových identifikací. I poté, co uprchlická krize výše zmíněnou proměnu maximálně zdůraznila, se však v českém prostředí setkáváme s úpornou snahou levičáků převést novou dělící linii mezi příznivci otevřené a uzavřené společnosti, mezi kosmopolity a xenofoby (jako ostatně cokoliv jiného), na starou osu levice-pravice - a udělat z ní problém týkající se údajně příjmové rovnosti či ekonomického rozvoje.


I jednoduchá populární internetová aplikace Political Compass používá členění alespoň ve dvou osách, z nichž první zobrazuje pravo-levé dělení a druhá postoj k autoritářství ZDE. V kvadrantech tak dostáváte čtyři možnosti: Autoritářská pravice, libertariánská pravice, autoritářská levice, libertariánská levice. Také v daném kontextu ovšem v běžné konverzaci s levičáky narazíte na všudypřítomný redukcionismus. Používány bývají zejména následující rétorické strategie: Otázka autoritářství je prohlášena za údajně "zastaralou" či "umělou, vymyšlenou" a dále ignorována; autoritářství je převáděno na otázku nedostatečného ekonomického rozvoje; autoritářství je označeno za výhradně pravicové a odmítá se jakékoliv jeho spojení s levicovou politikou.

Jsem přesvědčen, že nejprimitivnější analýza, jakou si lze ještě vůbec dovolit, musí pracovat nejméně s třírozměrným modelem. Tedy takovým, který k základním osám v Political Compass přidá jednu další týkající se postoje k otevřené společnosti/kosmopolitismu.

Tím politický prostor rozdělíme nikoliv na čtyři, ale na osm základních pozic. Některé z nich mohou na první pohled působit kontraintuitivně, nicméně při bližším pohledu se stane zřejmým, že zvolený přístup rozhodně smysl dává.


Zmíněné pozice vypadají následovně:

  • Autoritářská xenofobní pravice
  • Libertariánská xenofobní pravice
  • Autoritářská kosmopolitní pravice
  • Libertariánská kosmopolitní pravice
  • Autoritářská xenofobní levice
  • Libertariánská xenofobní levice
  • Autoritářská kosmopolitní levice
  • Libertariánská kosmopolitní levice

Příklady? Autoritářskou xenofobní pravici zastupuje třeba francouzská ultrapravicová Národní fronta - prosazuje současně etatismus, nepřátelský postoj k přistěhovalcům a uprchlíkům, jakož i klasické pravicově konzervativní postoje. Naproti tomu formace jako švýcarská Lidová strana nebo Vlámský zájem reprezentují evropské ultrapravicové subjekty nakloněné ekonomickému liberalismu a "minimálnímu státu" - tedy libertariánskou xenofobní pravici.

Autoritářská kosmopolitní pravice tvoří zajímavý fenomén. Někteří budou přísahat na holý pupek, že nic takového neexistuje - ale krutě se mýlí. Konzervativní strany trvající na liberální politice vůči přistěhovalcům, jako je německá CDU, nepředstavují žádnou teoretickou konstrukci. I lidé, kteří projevují autoritářské tendence, mohou být nakloněni uchování otevřené společnosti, pokud takový program prosazuje autorita, jíž důvěřují. Klíčovým problémem zde je, zda příslušná autorita náhodou sebevražedně nepodkopává své postavení nepromyšlenými kroky, zda zbytečně neposiluje u svých příznivců pocit nejistoty a ohrožení... Ale dost bylo Merkelové.

No dobře, už slyším, ale libertariánská kosmopolitní pravice... Co třeba německá FDP?

Kdo pozoruje veřejné vystupování 95 % představitelů KSČM, má už dost dobrou představu, co znamená autoritářská xenofobní levice. A libertariánská xenofobní levice? Stačí zabrousit mezi ty "levé", kdo považují aktivity státu obecně spíše za podezřelé, avšak dovolávají se razantních zásahů právě tohoto státu proti "cizákům". Zeptejte se JXD, kolik má podobně postižených kamarádů.

Autoritářská kosmopolitní levice? Mohla by existovat, kdyby uznávaný levicový lídr přesvědčoval oddané příznivce o potřebě nerušit liberální přístup k přistěhovalcům. K tomu má sice blízko Alexis Tsipras, v ČR ovšem podobnou postavu nenajdete. Čeští autoritářští kosmopolitní levičáci tak musejí velebit importované kulty, viz třeba sektu vyznavačů Noama Chomského. Naproti tomu libertariánských kosmopolitních levičáků je tu poměrně dost a jsou ve veřejném prostoru i vidět, představují ovšem jen velmi úzký segment elektorátu a jejich postoje jsou pravděpodobně nepřenosné do jiných politických kvadrantů.

***

Pokusy převádět stereotypně všechny politické spory a rozdíly na pravolevou osu vyjadřují zřetelnou vůli části levičáků nevystavovat otřesenou a slabou víru ve správnost vlastních politických postojů konfrontaci se syrovou skutečností. Redukcionismus je pro sektáře mimořádně důležitý, protože pokaždé potřebují skončit ne u nuancovaného obrazu světa, ale u nějaké formy jednoduchého rozdělení na "my" a "oni".

Realistický projekt zvládnutí xenofobní vlny by ovšem vyžadoval úplně jiný přístup. Muselo by v něm jít o to zabránit spojení potenciálních příznivců uzavřené tlupy pod jediným politickým práporem. Snění o tom, jak "terminální krize kapitalismu" ukáže, že "Marx měl pravdu"; jak se "(téměř) všichni, nejméně však 99 %, konečně stanou levičáky", zde ničemu nepomůže, kromě momentální psychické stability věřících. Mnohem užitečnější by ovšem bylo dosáhnout rozebrání co největší části masy fascinované uzavřenou tlupou mezi ostatní politické pozice. Bylo by stejně tak důležité mít kosmopolitně zaměřenou konzervativní stranu hájící tradiční projekt otevřené společnosti, jako mít starolevicovou stranu, jejíž lídři uměřeně prosazují proemigrantské a multikulturní postoje. Autoritářství nepředstavuje nic kontextuálního, natož snad efemerního - naopak, je zakotveno hluboko ve struktuře osobnosti, kterou lze jen obtížně měnit. Moje a nejméně ještě jedna generace bude žít v postkomunistickém prostředí, kde většina voličů vykazuje zřetelné autoritářské sklony - a změnit na tom lze jen velice málo. Naštěstí ale i autoritář, pokud je mu věc patřičně vysvětlena, dokáže být někdy hrdý na to, že jeho společnost je pestrá a otevřená. Xenofobie nepředstavuje žádný nutný důsledek jeho psychického ustrojení, pouze jeden z výrazných sklonů.

Realistickým projektem přiměřeným rozsahu stávajících výzev by bylo usilovat o širokou alianci autoritářské i libertariánské kosmopolitní pravice s autoritářskou a libertariánskou kosmopolitní levicí na základě hledání nového konsensuálního sociálního kontraktu. Takový projekt je mnohem urgentnější a potřebnější než sny jednorozměrných lidí, kteří se zasekli na jediné z politologických os a odmítají být čímkoliv jiným než věřícími levičáky. Jak se bude klasická třídní politika dále vytrácet z veřejného prostoru, zastánci starého paradigmatu, o něž se "dělnická třída" z velké většiny už dávno v nejmenším nezajímá, postupně vyhynou bez politického potomstva.

Nikoliv snad proto, že by kapitalismus platforem byl postkapitalismem, za který se vydává; ale proto, že jedna tradiční forma kolektivní identifikace adekvátní určitému období rozvoje klasické průmyslové společnosti se přežila - a žádné mumifikační kůry to nezmění.

0
Vytisknout
3195

Diskuse

Obsah vydání | 20. 9. 2016