Karla Dolejšího boj s „levičáctvím“

19. 9. 2016 / Roman Kanda

Čas od času má Karel Dolejší potřebu vyrovnat si účty s takzvaným „levičáctvím“. Na neserióznost jeho argumentace jsem už přitom jednou upozornil (http://blisty.cz/art/79726.html). Jak se zdá, zbytečně. Dolejší si kolovrátkově vede svou – totiž, stále vede typicky českou mutaci polemiky, jakou jsme poznali například u Václava Klause. Nejdříve vykreslí virtuální obraz názorového oponenta, následně mu vsune do úst řadu nesmyslů, které přece nikdo soudný vyznávat nemůže, potom na přehledném schématu (nejlépe s odkazem na odbornou literaturu nebo komplikovanou politickou situaci) ukáže, proč jsou dané nesmysly opravdu, ale opravdu nesmyslné. A nakonec vysvětlí, jak se věci mají a jak by se daly analyzovat a interpretovat mnohem adekvátněji a sofistikovaněji, quod erat demonstrandum (http://www.blisty.cz/art/83702.html).

Tohle primitivní, ovšem působivé argumentační schéma má jednu velkou slabinu, která stojí hned na začátku: mělo by být jasné, proti komu nebo s kým polemizuji; jinak polemika postrádá věcné opodstatnění a klesá na úroveň difamace. Etický princip každé práce s informacemi, vědecké nebo novinářské, spočívá v uvádění zdrojů, z nichž jsou dané informace čerpány, citovány nebo parafrázovány. Na Dolejšího „polemikách“ s „levičáctvím“ je naopak viditelné, jak v nich jakékoli odkazy na jmenovité „levičáky“ (kromě zabstraktnělých ikon „Marx“, „Chomsky“ ad.) obvykle úplně chybí. Není zřejmé, odkud prostoduché věty jako „Marx měl pravdu“ apod., přebírá. Pochopitelně to vyvolává dojem, že takové věty jsou možná parafrázemi, možná ironickými zkratkami tezí, které jaksi volně plují „levičáckým“ diskurzem; a že jsou tyto karikaturisticky exponované teze mezi „levičáky“ kolektivně sdíleny – když ne doslovně, tak in nuce nepochybně. Tak jsou „levičáci“ vykresleni jako tlupa politických naivů a nerealistických hňupů, kteří nemají ponětí o tom, co se kolem nich děje a jak složitý je svět.

Nicméně skutečný důvod, proč Dolejší neodkazuje na zdroje svých falešných parafrází či citací, jsem už naznačil a je daleko prostší. Žádní „levičáci“ v podobě, jakou Dolejší čtenáři podsouvá, prostě neexistuje. Je to pouze autorova sugesce, vycpaný strašák, jímž zamává vždy ve chvíli, kdy má potřebu sdělit, jak to ve skutečnosti je. Domnívám se, že podobný způsob polemiky se už možná potácí kdesi na hranici novinářské etiky; takhle píší lidé, kteří odmítají rozlišovat, aby podtrhli svou vlastní prorockou (nebo demagogicko-populistickou) pravdu. Že absurdně bojuje s fikcí, již si sám vytvořil, nemůže snad uniknout ani autorovi samému.

Ve svém posledním „antilevičáckém“ článku, na který zde reaguji, se Dolejší ohrazuje proti jednoduchému pravolevému členění politického spektra. To je sice rozumné stanovisko, avšak autor se jím vlamuje do dveří dávno vyhozených z pantů, neboť jedním z důsledků historické dominance postmoderního paradigmatu a prohlubující se ekologické krize je právě problematizace a relativizace kategorií „levice“ a „pravice“ – kterých se Dolejší paradoxně sám drží, když příležitostně rozvádí svou bojovnou eristiku proti „levičáctví“.

To je jen jeden z paradoxů jeho článku. Druhým je fakt, že se dopouští zjednodušujícího schematismu, když politologický model zkratkovitě přenáší do empirické sféry politické praxe. Hranice mezi autoritářskou xenofobní levicí, libertariánskou xenofobní levicí atd. přece nemusí nutně vést mezi jednotlivými politickými subjekty, a zpravidla také nevede, nýbrž může být interní. Může vnitřně štěpit jedinou politickou stranu, jak dokládá kupříkladu situace v sociální demokracii, a nejen tam. Identita politických stran je v současnosti mnohem komplikovanější a méně přehledná – což je mimochodem základem jejich ideologického splývání, které způsobuje voličskou dezorientaci a společenskou narkotizaci (která však, jak se zdá, právě skončila vzestupem vzpurného iracionalismu, majícího často, nikoli výlučně xenofobní a rasistické znaky).

Kladu si otázku: proč Karel Dolejší své občasné, krajně nešťastné boje s „levičáctvím“ vůbec podstupuje?

0
Vytisknout
2304

Diskuse

Obsah vydání | 20. 9. 2016