Bodláky Václava Duška

Hojnost v poušti

12. 9. 2016 / Václav Dušek

Nechceš-li skončit v péči vysílených chudých lékařů a finančně zneužívaných sester, necestuj vlakem. Ťuk sem, ťuk tam - ťukovin stálý dostatek. Ministerský sekáč zakotvil ve vládě pokroku a řídí podřízené olověnou rukou parkinsonovských rozměrů. Železniční dráha u nás neustále překvapuje - spadnou troleje, dvojmo se přesuneš autobusy do stanice Vidlákov nad Pukavcem – zakoupíš jízdenku do mezinárodního i domácího rychlíku - a jede vlak, jako drak, rychlostí slimáka v posledním tažení. Ke všemu stojíš v uličce hanby nepoučených; není místo k usednutí a průvodčí nemá náladu pro debaty, takže zalez, kafrale, pořád si stěžuješ. Nu, drážní rozhlas se pravidelně omlouvá za zpoždění vlaku, většinou kvůlivá chybách za našimi hranicemi. Věř a víra tvá tě uzdraví, cestovateli.

Zastydlý a zavirovaný kapitalismus triumfuje. Pracoval v potu tváře v podniku zbohatlého halamy devět let a náhle se znelíbil, dostal kopačky, jak se říkává lidově. Vykořisťovat dutohlavy, nádhera. Mají hemzy a semotamo vytasí k obraně odbory, ale jinak klídek, vysávání lidského potenciálu za hubičku - paráda!

Prezident troufalé komory dávno zapomenul hodiny trávené ve VUMLU, kdy byl chválen a dáván za příklad žákům darebákům. Svazácký lebkoun se vyšvihl v ústavu pro ekonomické, politické a rychlostní dlouhé úvahy až do vlády sebeurčení - v ústavní stáji, v doupěti budoucnosti hájil bez skrupulí nové pohledy na životní úděl lidu. Měl a má výdrž Bobliga z Edelstadtu - hrabal pod sebe bez výčitek, svědomí dočista čisté, zapaloval přece zběsilé čarodějnice, a náš průmyslový ataman hájí zájmy kořistnické ekonomické prosperity, nehoříš, však budeš!

Nemusí mít strach, Lálínek, že bude vybrán k lobyistickému jinochovi a umístěn za dráty a mřížoví; pokud sloužíš správným pánům, nemusíš se děsit dnů následujících, i církevní právo bývalo úchylně pomýlené a dokonale kruté, řečeno s Bobligem: na každého něco víme, co nevíme, vymyslíme, co nevymyslíme, necháme osvědčené slepé náhodě. Tlačit se k lizu, jinak nic... A nevíš-li kudy kam, lodivode průmyslu, nech utvořit vyšetřovací komisi ( V tom máme světový rekord – šetřili, prošetřili, zalezli, proč a kam – to se nikdo nedozví, ty můj broučku medový), komisí habaděj, a v čele rozumbradů kozli v zahradě sladkého poznání!

Zlo se pomnožilo - a lásku musíš hledat!

Poustevníci bez pousteven v rukou krabičáky s vínem, prý popíjejí krev Kristovu a kalí nám vodu, darmošlapové ohyzdní; nevidíme na dno splavných řek, nastavují nám zrcadlo reality - dnes se hřeješ na výsluní, zítra padneš na ústa! Zpachtovat právo doživotního štěstí stojí námahu, musíš se umět sklonit, sloužit zaručeně ocelové kamarile, která tě nenechá padnout do prachu zapomenutí, spíš tě odstřelí, než by tě nechala trápit v nepřehledném stádu...

Před brodem si vykasej gatě, anebo si osedlej mouřenína a nech se přenést k druhému břehu, kde pastviny skýtají nekonečné krmivo pro vyvolené; ano, stalo se a prvního září vyrazila dítka k branám školního rozumbraní; čistě náhodou možná vešel do vězeňské brány onoho dne slouha novodobého pantsva - foukneš a nejsou, jak by jistě pravil konzervativní anarchista z chalupy odpočinku u planiny Žert, v blízkosti zapomenuté, tudíž šťastné vísky Waltershof.

Nadutci hlásají: Hle, jasná řeč! K smíchu, k pláči, k pohrdání.

Zapřísaháme tě, nevyčnívej z řady. Blahoslavená Terezie z Kalkaty, Agnes Gondže Bojadžiu, přes těsnou blízkost ke Kristu v pomoci bližním, zůstala a zůstane trnem v oku podobným tlachalům konvičkovského střihu, kteří strkají neoblomně rypák kolem zeširoka dokola, protože kopka vlastního hnoje ani šlichta jim už tolik nevoní; přežraní svobodnou kaší plundrují slabé blízké osoby. V rukou plástve medu - přiotráveného! Tyto pomlouvače nemůže zachránit ani doživotní celibát - psychiatrické ústavy praskají ve švech a bojovní mazlové stavějí barikády z bláta, dokud nedostanou přes nožičky.

V dnešních časech honby za větrem, připomínejme si skutečně řeč jasnou, jako čirou studnu: Světice říkávala: Možná, že nebudu rozumět jejich řeči, ale budu se usmívat.

Kulturní loučky denně překvapí tisícerými květy. Tolik uměleckých veličin, to nebývalo - básníci zahanbují maminčina Jarouška Seifertů, prskají kolem sebe verše urputnosti a naléhavosti vosku. Malířů nám přibylo - a kde nic není, šupky hupky tupci stvořeni k recesi. Muzikantů zástupy - i výtečných. Tanečníků k odvolání dosti. Pěvců i bučících celebrit - sklady předzásobeny. Herců - odpusťte, jak psů! Umělecká parta bývá veselá i spokojená - společný koláč samá marmeláda a tvaroh. Zlí jazykové tvrdí, že smícháním esencí vzácného druhu vznikne umělec.

Informační embarga nefungují, lidem huby nezavřeš, i když budeš strašit společnost kritickými hlasy, které nic nedořeší. My máme pro strach uděláno! V demokracii je strach pojmem neznámým. Bojácné povahy zalezlé v norách občas zavrčí, štěknou, ale nekousnou. Vycvičená chasa, komando čistých povah, určuje, kdo může, kdo nemůže, kdo by mohl, kdyby přibrzdil, koho umlčet, koho naopak adorovat i za cenu ztráty důvěry - ona důvěra nic nestojí. Křiklouni let padesátých jásají, jejich hříchy promlčeny, mohou usednout opět na hřad kurníku a vyhledávat nepřítele - nalézt otrapu není těžké.

Otrapou je ten, kdo si vyskakuje, netleská, vytváří potíže, nezapomíná a kazí všeobecné nadšení davu - včera zlehka doleva, pomalu do středu, náhle doprava. Jak říká konzervativní anarchista: Hrdinství nám není cizí, máme-li jistotu, že nepřehmátneme do prázdna.

Hojnost není pro každého, kam bychom došli?!

Dokážeme nalézat prameny poznání i v poušti roztodivných zázraků. Vyčpělá komanda ideových tvůrců se usmívají - hle, jak funguje vidina oázy přifalšována snovou fatou morganou. Karavana míří k vysněnému cíli. Cíl v nedohlednu - slibů však přemnoho. Partajní vládci vládnou prý v nelehké pouštní době - která doba byla lehká? A s vládci darmo počítat - spíš máme děti, co dostaly ku hraní státeček a udělaly z něj písečný stateček.

0
Vytisknout
1247

Diskuse

Obsah vydání | 13. 9. 2016