Vznikne ze sílícího nacionalismu v jihovýchodní Evropě znovu válka?

13. 9. 2016

V lednu jmenovala konzervativní koaliční vláda v Choravtsku ministrem kultury Zlatka Hasanbegoviće, muže, kterého charakterizovalo Středisko Simona Wiesenthala jako "fašistu". Jako student v devadesátých letech obdivoval chorvatské ustašovské pronacistické hnutí a vyjádřil se , že antifašistická historie a kultura Chorvatska je "prázdná fráze" bez ústavního významu. (Hasanbegović od té doby zdůrazňuje, že jeho strana je "antifašistická".)

Minulou neděli šli Chorvati k předčasným volbám, v nichž znovu zvítězila vládnoucí nacionalistická strana HDZ jako největší strana, avšak nezměnilo se tím nic. Voleb se účastnilo jen 53 procent Chorvatů, pravděpodobným výsledkem je koalice těchže starých "centristických" stran - nacionalistů a sociálních demokratů. Chorvatsko dál čelí stejným problémům. Nezaměstnanost dosahuje 16 procent, mezi mladými lidmi až 40 procent, zadluženost dosahuje 90 procent HDP, pobřeží závisí na turistice, vnitrozemí vysílá migrační zaměstnance ve velkých počtech do Německa a do Rakouska, píše Paul Mason.

To, co je nového, je návrat nacionalismu. V roce 2013 se chorvatští nacionalističtí politikové ještě dokázali vyjadřovat dost liberálně natolik, aby to přesvědčilo Brusel, že dokáží splnit základní kritéria pro členství v Evropské unii. Od té doby se však stali součástí vlny nacionalistického soupeření, které ovládlo Balkán. Hned na druhé straně hor leží Republika Srpska - srbská enkláva, která vznikla v Bosně-Hercegovině v důsledku Daytonské dohody z roku 1995, po kruté občanské válce. Vedoucí činitelé Republiky Srbské nyní hrozí, že uspořádají referendum o nezávislosti, které by zlikvidovalo dohodu, která v tomto regionu udržuje už 20 let mír.

V reakci na to zintenzivnili chorvatští politikové svou rétoriku. Šéf centristicky levicové strany byl nedávno tajně nahrán, jak vyhrožuje že "bude jednat na ochranu Chorvatů", pokud se referendum bude konat. Označil Bosnu za "stát, který selhal" a srbskou vládu označil za "zoufalce".

K tomuto obnovení balkánského etnického napětí z devadesátých let dochází po mnoha letech hospodářského selhání, uprostřed rostoucího geopolitického napětí a rostoucí xenofobie tváří v tvář uprchlické krizi.

Ruské peníze plynou nejen do Srbska ale i do Republiky Srpské, spolu se zvýšeným diplomatickým vlivem. Mezitím Chorvatsko vstoupilo do EU. V důsledku toho se dnešní Balkán stal jasněji diplomatickou a systémovou frontovou linií než jimi byl v roce 1995, když války skončily. Předpoklad, že globalizace, ekonomický růst a čas povede k uzdravení regionu je dnes nejistější než kdykoliv za posledních dvacet let.

Pokud budou bosenští Srbové hlasovat v referendu pro nezávislost a pokud je Putin podpoří, Kreml bude mít nový nástroj ve hře, kterou hraje se Západem v Sýrii, na Ukrajině a v pobaltských zemích.

Uprostřed toho všeho ustoupil intelektuální život na Balkáně do vzájemně izolovaných oddělení. Existuje tu globalistická levice, která nemá na mainstreamovou politiku žádný vliv. Pak je tu ultrapravice, jejímž hlavním letošním úspěchem v Chorvatsku bylo postavit sochu odsouzenému etnickému teroristovi ze sedmdesátých let.

Mnoho lidí kolem čtyřicítky a padesátky žijí post-traumatickým životním stylem: pracují v byznysu, žijí s rodinou nebo v předčasném důchodu a málokdy hovoří o tom, co dělali, nebo čím trpěli, ale děsí je možnost, že by se konflikt mohl vrátit.

Mezitím mladí lidé v tomto regionu se snaží žít v marihuanou změkčeném, zasíťovaném snovém světě, v němž elektronická taneční hudba či Pokémon Go nahradily národní či politickou totožnost utvořenou v době před dvaceti lety.

Pokud chce Evropa způsobit, aby Balkán fungoval, musí pochopit omezenost svého nynějšího přístupu. Snížila přístupové podmínky pro země ve východní a v jihovýchodní Evrpě ve snaze je začlenit do rozšiřování EU.

Politikové v tomto regionu, ať už jsou zkorumpovaní, šovinističtí či prostě nekompetentní, vědí, že pokud odškrtají pár položek na seznamu EU, mohou se dostat do EU pouze na základě papírových reforem.

Pokud má Evropská unie splnit naděje a důvěru, kterou v ni kladou mladí lidé na Balkáně, musí začít tím, že bude jednat nekompromisně s novou chorvatskou vládou. Všechny kulturní vazby na fašistický režim z druhé světové války musejí být zlikvidovány. EU musí být připravena - jak pohrozila Polsku a Maďarsku, ale pak nic neudělala - aktivovat procesy článku 7, v jehož rámci mohou být členské země varovány, že se dostatečně nedodržuje právo, a být nakonec suspendovány z EU, anebo mít omezena svá hlasovací práva.

Vedoucí představitelé EU hned po brexitu začali jednat o společné obranné a bezpečnostní politice. Je to správné, protože pokud znovu dojde na Balkáně ke konfliktu, Chorvatsko jako členská země EU bude mít právo žádat o pomoc podle klauzule Lisabonské smlouvy o společné obraně a všechny členské země EU budou mít povinnost jí pomoci. Avšak, v krátkodobé perspektivě, je životně důležité, aby se západní demokracie angažovaly na Balkáně a podporovaly tam demokratickou kulturu a instituce. V roce 1995 vnutila Balkánu nakonec mír americká diplomacie. Nyní je stoprocentně úkolem EU ho tam udržet.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
3264

Diskuse

Obsah vydání | 15. 9. 2016