Pašeráci prodávají evropský sen a hlupáci jsou slepí...

1. 7. 2015 / Štěpán Kotrba

Server Parlamentní listy možná je bulvární a možná se specializuje na vydávání nesmyslů…, jak píše Jan Čulík ve filipice proti Parlamentním listům "O legitimizaci nepřijatelného", týkající se fenoménu migrace. Možná.To je věc NÁZORU. Faktem je, že bulvární titulkování každému serveru zvyšuje čtenost (placen je pouze z reklamy), stejně jako ostatním „seriózním“ médiím. Čtenost Parlamentních listů je desetinásobná oproti čtenosti Britských listů.

Nicméně Parlamentní listy necenzurují názory ani nevepisují redakční disclaimery po příspěvky svých autorů. Nevytrhávají z kontextu a nekrátí texty tak, že ztratí smysl. A dávají prostor k vyjádření i těm, se kterými jejich šéfredaktor nesouhlasí, aniž by musel autory mentorovat a komentovat a uvádět jejich NÁZORY na tu pravou (svou) míru. Protože to se ve slušných novinách (třebas bulvárních) nedělá. To se dělá pouze v médiích, kde ten jediný správný názor má šéfredaktor nebo jeho podržtaška (varianta na „Ano, pane ministře“). Laskaví čtenáři si názor dokáží udělat sami. Musejí ovšem mít z čeho. Což je v těch nebulvárních „mainstreamových“ médiích problém. Tam názor odlišný od názoru šéfredaktora nemá šanci.

Ale určitě tím vydávaným nesmyslem Parlamentních listů není NÁZOR (ne tvrzení) plukovníka ve výslužbě Mgr. Pavla Skácela, (jinak též autora Britských listů, vystudoval PřF UPOL), účastníka mise OSN: v bývalé Jugoslávii UNPROFOR a v iráckém Kurdistánu UNGCI, dnes vedoucího projektu Péče o válečné veterány, který se domnívá, že požadavek, aby Česká republika přijala 1300 uprchlíků „je invaze, kterou někdo řídí, aby nás zničil“.

Z vojensko zpravodajského hlediska má plukovník Skácel pravdu. Je nemožné si představit, že se na jednom místě (na severu Afriky) shromáždí tolik lidí z tolika různých zemí (mladí mužové do 35 let tvoří 70 procent nynějšího počtu uprchlíků), kteří v jeden okamžik přišli na stejnou myšlenku, překonali tisíce kilometrů napříč Afrikou (jako uprchlíci z Eritreje), našli ty správné převozníky, měli ty správné informace a věděli, kam se chtějí dostat. A měli na to (nemalé) peníze. Typičtí uprchlíci, jak je nejspíš potkal na Balkáně či v Iráku i Skácel, jsou vyhladovělí či dokonce podvyživení, otrhaní, mnohdy nemocní nebo zranění a jsou rádi, dostanou-li jakékoliv teplé jídlo kdekoliv, kde jim nesekají hlavu mačetou či nestřílí je kalašnikovem na potkání. A ono to není pouhých 1300 uprchlíků…

Souhlasím s plukovníkem Skácelem, že současný exodus je někým řízen. Dodávám, že je to druhá vlna. Stále ještě ověřovací. Myšlenka sunnitskými mešitami oktrojované migrace, sloužící k posílení islámu v EU a k rozpadu a rozkladu Evropské unie, je logická. Otázkou je, komu tento proces slouží. Na jedné straně přispívá k demaskování dvojí morálky Bruselu, prosazujícího lidská práva v zemích jako Ukrajina či Rusko, ovšem stejným právům dávající facku v Lampeduse, Milánu či na Krétě. Ostrov Lampedusa je pro imigranty branou do EU. To může sloužit v geopolitické šarvátce o Ukrajinu Rusku. Rezoluci Bezpečnostní rady OSN, která by umožnila potápět lodě pašeráků v mezinárodních vodách, Rusko blokuje a proamericky servilní libyjská vláda odmítá. Na druhé straně může jít o taktiku USA přes saúdské přátele, vytvářející v „holoubiččích“ politikách zemí Evropy strach a potřebu upevnit euroatlantické partnerství nejen se sílou US Army – třeba smlouvou TTIP. Bilaterální rozvracení jednotlivých zemí vždy Americe šlo. V každém případě se lidé v Evropě začínají zajímat o to, koho volit. A proč. I to je spektakulární cíl.

Právě cena cesty napříč Afrikou a cena za převoz do Evropy pro občany Eritreje je faktorem, který prokazuje něčí úmysl. Politický, nejen ekonomický jako v případě romského exodu do Kanady. Zajistit logistiku takového náhlého stěhování desítek či stovek tisíc lidí napříč Afrikou není legrace. To není karavana velbloudů.

Exodus není novinkou. Během let 2000-2005 emigrovalo z Afriky odhadem 440 000 lidí ročně, většina z nich do Evropy.

Zdroj: Světová migrace 2008: Řízení mobility pracovních sil v měnícím se globálním hospodářství Volume 4 of IOM world migration report series, International Organization for Migration, Hammersmith Press, 2008 ISBN 978-92-9068-405-3, str. 38, 407

Mezinárodní organizace pro migraci odhaduje, že v Evropě žilo v roce 2007 přibližně 4,6 milionů afrických migrantů. Migration Policy Institute odhaduje, že v Evropské unii žije mezi 7 a 8 milionů nelegálních migrantů z Afriky.

Zdroj: „Základní fakta: Africká migrace do Evropy“. BBC News. 2. 7. 2007

V roce 2014, bylo zaznamenáno 170 000 nelegálních migrantů, kteří připluli do Itálie po moři, 142 000 z nich odplouvalo z Libye. Většina z takto připluvších pocházela ze Sýrie, z oblasti Afrického rohu a západní Afriky. O rok dříve, v roce 2013 připlulo z Afriky pouze 43 000 migrantů.

Zdroj: „Eventi migratori illegali registrati in ambito nazionale“ Fondazione ISMU. 21. 6. 2015

Zdroj: „Migrant Arrivals by Sea in Italy Top 170,000 in 2014“. International Organization for Migration. 16. 1. 2015.

Podle agentury OSN pro uprchlíky UNHCR, 22% všech osob vstupujících lodí do Itálie v roce 2014 z roku 2014 byli Eritrejci.

Z „nelidské tyranie“ Afewerkiho Eritreje, kde je povinná vojenská služba a pracovní povinnost mladých mužů při obraně a znovuvybudování vlasti, zničené válkami, je třeba buď cestovat po Rudém moři do Egypta, nebo suchou cestou přes Bašírův Súdán, egyptskou Alexandrii do libyjského Bayda. To není jednoduchá cesta… Po silnicích (dá li se tomu tak říkat) je to 2800 km. To je cíl těch uprchlíků, kteří pak plují do Řecka. Do Benghází a následně do Tripoli je to 3900 km. Až do Tunisu, odkud je to nejkratší plavba do Itálie, je to dokonce 4600 km.

Opravdu si myslíte, že na takovou cestu automobilem či náklaďákem mají „ti ubozí běženci“, aby si zaplatili po cestě stravu, pak ještě nekřesťanské peníze převozníkům a ještě jim zbylo na počátek existence v Evropě? Bavíme se o zemi, kde HDP na obyvatele v nominální hodnotě byl v roce 2011 475 USD… Těch 170 000 lidí z Afriky, kteří se loni dostali do Itálie, pro armádního specialistu, znalého vojenské logistiky (třebas plukovníka v. v.) reprezentují 3400 autobusů či náklaďáků, 3400 řidičů a přibližně 3 miliony litrů nafty u uprchlíků z Eritreje či Súdánu, další půlmilión litrů nafty u migrantů blíže pobřeží. Plus přístřeší, potraviny a vodu v zemích, kde je jen písek. To vše na několik měsíců či let provozu „seřaďovacích“ táborů. A pak 800 námořních člunů s naftou na přeplutí Středozemního moře a jejich kapitánů a strojníků. Plus džíny, tenisky, mikiny a trička, aby se ubozí Afričané mohli na evropské pobřeží vylodit slušně oblečení. To není týlové zabezpečení, které lze nazvat náhodným. Zvládne ho jen struktura, která je napříč africkými zeměmi perfektně organizovaná a dobře financovaná. Ani jedna africká země sama na to nemá. Bez problémů to ale zvládne Strážce dvou svatých mešit.

O „nelidském systému“ v Eritreji se dozvídáme výhradně od Human Rights Watch, resp. od zástupkyně ředitele pro Afriku, Leslie Lefkow, absolventky Columbia Law School . Případně od humanrightistů z Výboru na ochranu novinářů či Reportérů bez hranic, případně UNHCR, která vyhlásila Eritreu jako zemi v „humanitární“ krizi. Nikdy se nic nedozvíme o Afewerkiho programu poválečné obnovy Wefri Warsay Yika'alo, nikdy se nedozvíme nic o obtížích, kterým země čelila po poslední válce, která vytvořila škody ve výši 600 milionů dolarů škod na majetku, včetně ztráty 225 milionů dolarů smrtí hospodářských zvířat a 55 000 zničených domů.

V roce 2012 tvořili 93% všech přistěhovalců do EU27 migranti z Rumunska, nabývající občanství Maďarska (14 400 osob) či Itálie (3300 osob). To byla idylka. Přesto 25% z celkového počtu nabytých občanství EU 27 byli hlavně občané Afriky. Největší skupinou nových občanů členských států EU-27 v roce 2012 byli občané Maroka (59 300, což odpovídá 7,3% všech udělených občanství) a Turecka (53 800, nebo 6,6%). Největší podíl Maročanů získal své nové občanství ve Francii (28%), v Itálii (25%) nebo ve Španělsku (16%), zatímco nejvyšší podíl tureckých občanů získal nové občanství v Německu (62%). To je koloniální dědictví.

Zdroj: ZDE

Většinu migrantů z Afriky tvoří Arabové (včetně severní Afriky a Středního východu) cca. 5 milionů (v naprosté většině muslimové), Afričané z rovníkového pásu Afriky cca. 5 milionů. Berbeři : cca. 2 miliony a 200000 Somálců. Občané Eritreje ovšem od roku 2009 tvoří většinu nehlášených pracovníků v Izraeli, kam se dostávají z Egypta. Podle izraelské vlády, většina eritrejských migrantů hledá v emigraci ekonomické příležitosti či nechce nastoupit povinou vojenskou službu. Izraelskému ministerstvu vnitra se nepodařilo přezkoumat drtivou většinu žádostí o azyl. A to je varující.

Zdroj: David Mac Dougall a Josef Federman. „Afričtí přistěhovalci v Izraeli mají jen malou naději“ . Associated Press 1.7.2014

Nyní je proud migrantů jiný. Uprchlíci jsou většinou nekvalifikovaní mladíci z Eritreje, Maroka, Tuniska, Senegalu, Somálska, Pobřeží slonoviny, Burkina Faso a Ghany. Neznalí cizí řeči. Libye je hlavním výchozím bodem. „Operace Hermes“ po vyhlášení libyjské bezletové zóny řešila evropské špatné svědomí z exodu z Kaddáfího džamáhíríje, kterou evropské země zničily. Výsledkem bylo, že se počet uprchlíků zvýšil z 1124 zjištěných v 1. čtvrtletí 2013 na 5311 v 2. čtvrtletí v roce 2013. Následně italská armáda během operace Mare Nostrum zachránila a bezpečně dopravila do Evropy 150 000 migrantů, převážně z Afriky a Středního východu za 1,8 milionu EUR z Fondu pro vnější hranice EU. Nikdo ještě výrazně neprotestoval. Operace Triton eurounijní agentury Frontex za „dobrovolné příspěvky“ 15 evropských zemí měly stejně nelichotivý výsledek. Rozpočet se odhaduje na 2,9 miliony EUR měsíčně. Ty peníze přece musí někde chybět…

První náměstek ministra vnitra Jiří Nováček konstatoval, že Česká republika eviduje 73% nárůst počtu žadatelů o azyl oproti roku 2014. To nejsou paranoidní nesmysly, ale strohá fakta.

Paranoidní nesmysly se jistě dobře čtou, zvlášť když jsou emocionálně formulovány. Jan Čulík to předvádí už dlouho. Co to dělá s atmosférou v zemi? Nic. Alpské Bolzano dál plní uprchlíci, které před hranicí vykážou z vlaku. Stejně tak je vyhazují z kamionů v Calais řidiči mířící do Británie. Premiér Bohuslav Sobotka v polovině června varoval před možným zhroucením evropských sociálních systémů. Požaduje ovšem stejně jako další evropští politici nemožné – zlepšení zabezpečení vnější hranice schengenského prostoru. Každý plukovník v záloze ví, kolik pohraničníků potřebuje pro ostrahu jednoho kilometru státní hranice před migranty. „Není možné, abychom měli volně otevřené hranice schengenského prostoru pro ekonomické migranty,“ řekl předseda vlády. Má pravdu. A ví také, že Evropa se není schopna bránit, aniž by řádově navýšila počet vojáků svých armád. Na což by musela vázat většinu peněz, kterých se nebude dostávat v sociální či zdravotní péči o vlastní občany. Tomu plukovníci říkají válka. Ekonomická válka. A učitelé vojenské taktiky dodávají, že nejlépe se válka vede prostřednictvím vázání sil protivníka. V tomto případě organizovaným exportem bídy z Afriky do Evropy. Dobrá taktika. Zabírá…

Zajištění proti porážce spočívá v našich rukou, ale příležitost porazit nepřítele je poskytována nepřítelem samotným, pravil Sun´c. Bitvu lze vyhrát tím, že se nedopustíte žádné chyby.

„Evropa není schopná se vyrovnat s takovýmto proudem uprchlíků,“ smutně konstatoval český premiér po schůzce Rady obrany státu. „Žádné vnitřní bariéry ale vytvářet nechceme. Mělo by to obrovské negativní následky na vnitřní fungování Evropské unie,“ řekl. To mělo. Respektive už má. EU stojí (a padá) s volným pohybem osob. Tudíž nelze migranty „přiřazovat“ do jednotlivých zemí. A to destruuje snahu po společném stanovisku EU a dělá ze společenství solidarity společenství prospěchářů. Před očima všech. „Nechceme, aby za nás v Bruselu rozhodovali o tom, koho vezmeme, kolik těch lidí vezmeme, kdy je vezmeme. Chceme, aby imigrační azylová politika zůstala v kompetenci jednotlivých národních států tak, jako je tomu dnes,“ řekl Sobotka – v rozporu se snahou socialistů o postupnou eliminaci národních států a ujednocení agend unie. Chovanec v Bruselu na jednání ministrů vnitra EU řekl, že Česko toho dělá dost – přijímá stovky lidí z Ukrajiny, poslalo 50 miliónů na zlepšování infrastruktury utečeneckých táborů v Jordánsku a chystá se přijmout skupinu Syřanů. Babiš se domnívá, že Evropská unie by měla mít uprchlické tábory v Africe, kam by dopravovala nelegální běžence, které chytí na území EU. Bez souhlasu zemí, které s tím určitě nebudou souhlasit, by to znamenalo násilnou anexi území několika států. „Taková střediska by pravděpodobně musela vzniknout přímo na severu Afriky, a to ve spolupráci s příslušnými státy,“ uvedl zahraničně politický poradce prezidenta Hynek Kmoníček. Babiš si naivně myslí, že do projektu afrických táborů lze zapojit Saúdskou Arábii a další arabské země. Proč ty by to ale měly chtít, je otázka pro psychiatra. Nicméně nápad, kterému se musejí smát všichni plukovníci v záloze, se dostal až na jednání Evropské rady. „V rámci zemí Visegrádu na tom rovněž panuje shoda,“ sdělil Sobotka. Nicméně je nesmyslné přemísťovat uprchlíky do Afriky, aniž bychom si předem akcemi armád pojistili, že jejich místa obratem nezaujme ještě vyšší následný počet migrantů v okamžiku, když skupiny převaděčů zjistí, že jejich taktika vychází.

Maďaři stavějí na hranici plot. S Cameronem, britskými poslanci ani s Janem Čulíkem to nekonzultují. S Českem také nikdo nekonzultoval souhlas s rozvracením Libye, nepodílelo se na rozvracení Assadova režimu a neodporovalo ani islamistické jaro na severu Afriky. Byla to Británie, Franice, Itálie ruku v ruce s USA. Pro Čulíka byl Assad v souladu s postojem britské vlády diktátor. Stejně jako Saddám, stejně jako Mubarak. Stejně jako Kaddáfí. Co přišlo vždy po nich, byl ukázkový islamismus. Nelze nevidět, že USA měly kompetence v islámských studiích a mohly důsledky vypuštění džina z láhve předvídat.

Ve Velké Británii měli dlouho strach ze zbraní hromadného ničení v rukou Saddáma, prý 45 minut od Londýna. Až kvůli tomu spolurozpoutali válku. S neblahými důsledky. Saddám násilím potlačoval tu evropskou demokracii, která tam měla zavládnout. Krev mají na rukou všichni demokraté, kteří tleskali.

Pak měli ve Velké Británii strach ze svých vlastních muslimů, které MI6 sledovala tak pečlivě, že ani nezjistila, co plánují, ale zvládala je pak jen zastřelit. Výsledkem amerického, britského francouzského a italského strachu byly další války, v nichž ekonomika Británie i ostatních zemí Evropy prodělala víc, než vydělala. Ale porazila sekulární či levičácké režimy.

Dnes je Velká Británie plná strachu z toho, že bude Malou Británií po odtržení Skotska, kde bují myšlenky skotského socialismu. Má strach ze Sýrie, kde se Assad brání proti islamistům, podporovaným Británií a USA. Nikdo z britských politiků nemá morální právo vnucovat komukoliv britské iracionální postoje. Britové by sami sobě mohli navrhnout, že opět zavedou v Eritreji britskou vojenskou okupační správu. To je britský, kolonialistický přístup. Byl by klid…

A novináři formátu Jana Čulíka, kteří si stále myslí, že jsou „svědomím národa“, by si měli zametat před vlastním prahem dříve, než mistrují druhé. Revidovat vlastní hlupácké postoje z minulosti a přiznat plukovníkům (i v záloze či výslužbě) kompetence v oblastech, o kterých civilové raději nechtějí nic vědět.

Novináři, kteří jen zrcadlí svět, za nic nemohou. Za vše ale mohou „novináři“, kteří ten špatný svět chtějí změnit. Třebas podle nich k lepšímu.

0
Vytisknout
19964

Diskuse

Obsah vydání | 3. 7. 2015