Pro některé je nepřítel vztažnou soustavou k pochopení sebe sama

1. 7. 2015 / Daniel Rejman

„Mít nepřítele je důležité nejen k tomu, abychom vymezili vlastní identitu, ale i k tomu, abychom si obstarali překážku, na níž můžeme poměřovat svůj systém hodnot a na níž při konfrontaci můžeme předvést svou hodnotu. Chybí-li tudíž nepřítel, je potřeba si ho vykonstruovat,“ píše ve svém eseji Vytváření nepřítele italský estetik, sémiolog a především spisovatel Umberto Eco.

Věhlasný autor naráží na skutečnost, že hodnotové rámce, které kolektivní identitu utvářejí, jsou těžko k rozeznání, nenajdou-li svůj protiklad. Až v konfrontaci s takovým protikladem jsou kontury hodnot určité společnosti zřetelnější a pro mnohé čitelnější a srozumitelnější. Aby člověk jasně vylíčil, co chce, je potřeba zmínit, co především nechce.

Háček je v tom, že Česká republika již delší dobu žádného přímého nepřítele nemá. V takovém případě je pak nasnadě prázdné místo zaplnit nepřítelem imaginárním nebo vykonstruovaným. Ve svém textu Eco pokračuje: „Nicméně na počátku si nevytváříme nepřátele z oněch jiných, kteří nás ohrožují přímo, nýbrž z těch, jež má kdosi zájem ukazovat jako nebezpečné, třebaže nás bezprostředně neohrožují; nejde tedy o to, že by tím, jak nás ohrožují, působili jinak, nýbrž o to, že svou jinakostí působí, jako by nás ohrožovali.“

Je dobré si všimnout, že vyvěrající nenávist k nepříteli jde velmi často ruku v ruce s opovržením. A pokud domnělý nepřítel do rámce nenávisti a opovržení nepasuje úplně přesně, je potřeba jej tam napasovat uměle. V době internetu jsou v tomto ohledu zcela exemplární komunity, které šíří a sdílejí informace především potvrzující profil jejich nepřítele, jež si tak pracně samy vytvořily. A protože taková činnost stojí mnoho úsilí a kreativní kapacity mozku, je nesmírně bolestné se svého nepřítele vzdát. Zahodit představu nepřítele totiž znamená znovu skočit do vod nesrozumitelného světa plného relativních hodnot a nejasností.

U řady lidí si jejich vlastní pohodlnost žádá obraz nepřítele se vší péčí pěstovat. Pryč se zprávami a svědectvími, které z nepřítele dělají obyčejného člověka podobného všem ostatním. Už tak je světové dění zamotané a příliš komplikované.

Z knihy Antoina de Saint-Exupéryho Malý princ všichni víme, že nejvěrohodnějším obrazem beránka je pro nás ten, jenž je ukryt v krabici. S nepřítelem to není jiné. Dokud je pro nás příliš konkrétní, zdaleka se do něj nevejdou naše nejtemnější předsudky. Teprve když je nepřítel v pomyslné krabici, čili kdesi daleko za horizontem a my jej sledujeme v televizi, novinách či na sociálních sítích v útržkovitých záznamech, stává se tento nepřítel malířským plátnem, kde lze malovat naše nejděsivější očekávání a představy o něm. Proto je ideálním kandidátem na nepřítele něco, s čím se Čech fyzicky nesetkal.

Nakonec si dovolím jednu předpověď. V současnosti si plno krajanů hýčká svého nepřítele v podobě cizího náboženství. Rozpadne-li se jednou tento obraz nepřítele, nebude to znamenat, že po něm zbude prázdné místo. V tu chvíli totiž přispěchají další strašící vizionáři nabízející nepřátele nové a vše se bude znovu opakovat, jako tomu bylo vždy. Pro mnohé je, zdá se, nad jejich síly zaostřit a vidět hodnoty a specifika vlastní kultury, nemají-li k tomu vztažnou soustavu ve formě imaginárního nepřítele.

Text celého Ecova eseje je k dispozici například ZDE

0
Vytisknout
2076

Diskuse

Obsah vydání | 3. 7. 2015