Debil z Blanky. Nikoliv sprostě, jen prostě

5. 3. 2015 / Jindřich Ginter

Úterní jadrná slova primátorky Adriany Krnáčové k tunelu Blanka nadzvedla mandle pražským intelektuálům. Jak jsem zaznamenal na ulici, v restauraci či ve výtahu, tak třeba mladí právníci a právničky, či čerství vysokoškoláci už pár minut poté, co řekla v televizi, že za projektem Blanky stojí asi nějaký debil, když do tunelu nechal namontovat kabely určené do suchého prostředí, její výrok propírali zleva, zprava. Jak si to prý primátorka mohla dovolit, takhle mluvit do televize, namítali celí rozechvělí. Ano, asi má pravdu, přitakali, ale takhle sprostě to říkat, to se přece nesluší, dodávali. Vůbec to nebylo sprosté, jen prosté.

(Autor je redaktorem deníku Právo.)

Je už čas začít nazývat věci a skutky pravými jmény, jít zpříma, přestat se hrbit za mluvčí, za nic neříkající, úhybné slovní bublinky jako v komiksu. K čemu si na švejkovském písečku hrát na diplomacii; proč halit záležitosti typu Blanka - a že jich máme, které se nabalují, lepí, táhnou, a jsou cítit po celé republice, do jakéhosi lepšího, zdobného papíru? Když v tom nebyl čísi osobní zájem, tak co jiného, než doslova blbost projektantů, jak řekla primátorka, že do obřího tunelu dali kabeláž skoro jako do Národního. Obhajoba realizačních firem, že takové dostali zadání, je všem k smíchu. Zkrátka národní zvyklost. Ošulit, zkasírovat, vysmát se. Žádná odpovědnost.

Jen se obávám, že teď se bude v Praze na celostátní úrovni mudrovat hlavně o tom, zda to tak měla primátorka formulovat nebo ne, a z pozornosti se vytratí věc samotná. Je to podobné, jako když šéf finanční správy Martin Janeček v zápalu svého projevu si minulý týden nehlídal v Parlamentu jazyk, a bez obalu řekl, že kradou všichni, přičemž z kontextu bylo zřejmé, že myslí malé i velké poplatníky. Hned kvůli tomu do běla rozpálil některé poslance, čímž se zcela odpoutala pozornost od věci samé, tedy jak zlepšit výběr daní.

Na poslance ale netřeba se zlobit. Jsou jen odrazem národa. Vždyť pro pár provokativních slov furiantského prezidenta zde davy zvedají červené karty, pochodují ulicemi jak při revoluci, a už jim unikají věci mnohem pro život podstatnější, jako je slabá vymahatelnost práva, formalismus dusící spravedlnost, přehršel nesmyslných a protichůdných nařízení.

Jak před časem řekl soudce Nejvyššího správního soudu Baxa - už nám chybí jen zákon o slunečním svitu. Proti tomu se už karty nezvedají. Ani žluté. To Češi, i ti intelektuálové, co je v úterý nadzvedla primátorka, sice zanadávají v hospodách a na sociálních sítích, a pořádně jadrně, ale zase zkrotnou. Proč se tolik bojíme jadrných slov pronesených z veřejného pódia? Protože slova zažehávají změny. A zážehu se zde asi ve skutečnosti bojíme, asi nám nevadí nevětrané teplíčko, byť trochu nevoní, protože když se věci nazvou tak jak jsou, tak by napříště mohly být jinak, než dosud byly.

0
Vytisknout
9868

Diskuse

Obsah vydání | 9. 3. 2015