JIHLAVA:

Opři žebřík do nebe - film roku?

26. 10. 2014 / Sam Graeme Beaton

Pět let natáčený časosběrný film Jany Ševčíkové, v němž sleduje farnost katolického kněze Mariána Kuffy ve slovenských Tatrách je stimulativní, bohaté dílo, které se už ukázalo být jedním z nejzajímavějších filmů tohoto víkendu. Film se odehrává v městečku Zakovce a Kuffova farnost je útočištěm pro nejrůznější alkoholiky, narkomany a bývalé vězně, kteří doufají, že se jim podaří s knězovou pomocí změnit svůj život. Jeho úkol je opravdu velký, jeho útočiště neustále roste a nyní poskytuje střechu nad hlavou více než stovce mužů a žen. Film zkoumá skutečnost na mnoha rovinách - Kuffovu hlubokou katolickou víru a přesvědčení, míru, do níž jeho ovečky věří v Boha, a sociální problémy, které stále ještě trápí venkovské Slovensko.

An English version of this article is in CLICK HERE

Práce kamery je skutečným triumfem. Úvodní záběry města z výšky berou dech, ostré barvy exteriérů doplňují práci zvukařů a umožňují divákovi plně si uvědomit, o jaké kontrasty tu jde - ostrost sněhu o hučícího větru, jimž čelí bezdomovci a chudí lidé v kontrastu s vřelostí, kterou vnímáme ze zářivých záběrů v interiérech; široká rozloha pohoří Tatry ve srovnání s přeplněným útočištěm zcela plným lidí. Toto je odvážný, profesionální dokumentární film, je esteticky ohromující, aniž by byl příliš posedlý Kuffovým příběhem. Vnímáme suchý humor mužů a žen, stejně jako jejich často hluboce smutné osobní svědectví. Ve zvlášť dojemné chvíli jsme svědky, jak Pavla, která žije ve farnosti už pět let, se potká se svou matkou, která ji ani nepozná, ale téměř automaticky svou dceru požádá o peníze. Také je tu Kalmánův příběh, invalidy na kolečkovém křesle, který odchází, protože si našel novou lásku, a slibuje, že se nikdy nevrátí, avšak vrací se za pár týdnů, poté, co přišel o všechny peníze a spal na ulici. Myšlenka odchodu a návratu, možná i pasti (fyzické i psychické) se často opakuje po celý film. Mnoho z těch, kteří chtějí odejít, jsou naprosto nepřipraveni na život venku, ti, kdo jsou v útulku dlouhodobě, rezignují, protože vědí, že nikdy nebudou moci odejít.

Občas máme pocit, že Kuffa vykonává nevděčný úkol, že ho jen žene jeho víra a nic jiného. Jenže to, jak Ševčíková dokumentuje interakci mezi protagonisty, vytváří dojem, že bez svých oveček by byl Kuffa ztracen, stejně jako mnohé z nich by byly ztraceny bez něho. To neznamená, že všechno, co Kuffa dělá, je dílo světce - ve filmu jsou pasáže, pojednávající o sociálních otázkách, kde je kněz zcela mimo mísu, nemá tušení, jak to chodí v moderním světě, a více než jednou se zabýváme otázkou, zda má být náboženství součástí rehabilitace a útulku zranitelných lidí a outsiderů. Avšak vrozené dobro mnoha lidí nakonec září navzdory jejich často deprimujícím poměrům a pod Kuffovým dogmatem vidíme jeho charakterové vlastnosti, které doufají v pozitivní budoucnost, která se dokáže vymanit z cyklu uzavřenosti a chudoby, uprostřed něhož se nachází.

Tento film se nepokouší plně řešit otázky víry a utrpení, které jsou podstatou života ve farnosti Otce Mariána a obdobných útočišť. Film je však triumfem stylizovaného, observačního stylu, kdy nemáme nikdy pocit, že by kamera byla vlezlá anebo by situaci narušovala. Naděje a obavy desítek lidí jsou dobře zdokumentovány, promyšleně sestříhány do obrazu vysoké kvality. I když ještě v Jihlavě letos uvidím mnoho dalších filmů, doufám, že Opři žebřík o nebe bude součástí oficiálního výběru koncem týdne.

0
Vytisknout
2858

Diskuse

Obsah vydání | 29. 10. 2014