JIHLAVA:

Letters from Max

25. 10. 2014 / Sam Graeme Beaton

Jedním z prvních filmů, promítaných na letošním jihlavském festivalu dokumentárních filmů, byl fascinující snímek Erica Baudelairea Letters from Max. Film zaznamenává přesně tohle - dopisy, které režisér posílá Maxovi, plným jménem Maximu Gvinjiovi, bývalému ministru zahraničí zpochybňovaného státu Abcházie. Po vyhlášení nezávislosti a po trpké válce s Gruzií se Abcházie stala začátkem devadesátých let de facto republikou, i když ji mezinárodně skoro nikdo neuznal. Během řady let koresponduje Baudelaire s Gvinjou (původně mu napsal, říká, jen prostě aby zjistil, zda dopis vůbec dorazí do mezinárodně neuznaného státu na Kavkaze) a tato výměna dopisů se stává hlavní součástí filmu. Gvinjův dialog se ve filmu přednáší a kamera se (náhodným způsobem) snaží kreslit obraz každodenního života v abcházských městech a vesnicích.

An English version of this article is in CLICK HERE

Baudelaireův film by se měl považovat za úspěch z řady důvodů. Stejně jako v případě separatistů v Jižní Ossetii, většina našich informací o Abcházii se zakládá na různých záběrech od tiskových agentur, záběrech leteckých úderů, hořících budov a různých projevů vojenské síly. Úvodní sekvence filmu Letters from Max, v níž vidíme, jak na pokraji prašné silnice zarůstá tank trávou a dalšími rostlinami, naznačuje, že tohle všechno je reálné, ale latentní, že se tento region přesunul od doby, kdy ho definovala válka, a věnuje se nyní namísto toho složitému úkolu budování státu.

Baudelaireova kamera, jak se zdá, zaznamenává všechno: od polorozpadlých budov, z nichž uprchli Gruzínci, "mrtvých gruzínských budov v Abcházii", jak jim říká, až po záběry vnitřního města Suchumi (to je hlavní město Abcházie) a malých vesnic kolem něho. Vidíme havarijní stav rozpadávajícího se mola v Suchumi vedle nových luxusních činžovních domů, kanceláří a obchodů. Mladí lidé energicky podnikají různé aktivity ve své střední škole, dechovka má zkoušku na hlavní ulici (záběry jejího kapelníka, který si dlouho kamery nepovšimne, až ji konečně zaznamená, poskytují příjemný okamžik autentické hřejivosti). Přitom pozorně posloucháme Maxovy různé monology, které se zabývají politikou, ("velmi se mi stýská po Sovětském svazu"), a jeho rodinou, až po problematická témata, jako bylo zmizení jeho otce.

Prostřednictvím jeho dopisů vnímáme člověka, který je daleko více než pouhý politik. Abcházie možná není v této chvíli významným hráčem na mezinárodním jevišti, avšak do určité míry stále očekáváme, že ministr zahraničí se bude chovat více státnicky a bude se neustále vracet k politice a k politickému postavení svého státu.

Namísto toho sledujeme uvolněného, nesmírně pozitivně naladěného a hovorného muže, který nemá problém s tím, že Ericovi odhaluje mnoho skutečností o svém životě, něco, co je pak v tomto filmu stále více vizualizováno, když se objeví na plátně. Hravost filmu mu umožňuje vytvořit obraz Abcházie, který se vůbec neshoduje s běžným stereotypním obrazem, který většina z nás má o Kavkaze, kde většinou vidíme lidi v daleko více zpolitizovaném kontextu války. Film je paradoxně daleko víc zaměřený na lidi než tradiční záběry z Abcházie. Tím neříkám, že všechny obrazy ve filmu Letters from Max jsou efektivní: záběry umělce při práci jsou příliš dlouhé, určité části filmu by mohly být stručnější - ale naše celková fascinace s Abcházií a jeho obyvatelstvem tím není významnější měrou umenšena.

Je zajímavé, že tento film se dostává k divákům v době, kdy se malé separatistické státy znovu dostávají do mezinárodního zpravodajství - v popředí toho je samozvaná Doněcká lidová republika. Lidé z jiných takových států by se mohli poučit od Maxe a jeho nepotlačitelného optimismu ohledně budoucnosti, v budoucnosti bez války, a možná, že tyto státy zažijí cestu podobnou Abcházii. Ať je už odpověď jakákoliv, film Letters from Max je cenným dokumentem, který ukazuje lidskou a občanskou tvář míst, o nichž se tohle málokdy dovíme. Odcházíme pak z kina tím obohaceni.

0
Vytisknout
2006

Diskuse

Obsah vydání | 29. 10. 2014