Ke krizi parlamentní republiky

2. 7. 2013 / Stanislav A. Hošek

Poslední vládní krize, která definitivně ukončila premiérování pana Nečase, byla podle mých poznámek patnáctou kritickou situací oné vlády. Za tři roky docela slušný počet, myslím si. Ovšem její počátek spočívá, podle mého přesvědčení, v mnohem hlubších příčinách. V mém chápání jde totiž o krizi parlamentní, přesněji sněmovní a troufám si tvrdit, že dokonce i ústavní.

Sněmovní krize

Nečasova vláda měla vysoký stupeň rizika od samotného vzniku. Byla totiž vytvořena s pomocí kvalitativně vyššího stupně přeběhlictví, přeběhlictvím celé jedné strany. Přeběhlictví, podle zvyklostí nově budovaného politického systému v naší zemi, není prakticky od počátku polistopadové politiky vnímáno jako něco protiústavního, či alespoň neústavního, ani odporujícího volebnímu zákonu. Vždyť k prvnímu takovému jevu došlo prakticky již ve Federálním shromáždění, v němž přešlo několik poslanců, zvolených za OF, do ČSSD. Od té doby pak několik vládních krizí bylo "zažehnáno" jakousi změnou "dresu" alespoň jednoho poslance. Vzpomeňme jen kupříkladu na Jozefa Wagnera, jenž podržel kvůli rozpočtu vládu svého politického soupeře.

Od doby vzniku čistokrevně přeběhlické, Topolánkovy vlády, se žádná ústavní instituce necítila povinna problém "přeběhlictví" nejen řešit, ale dokonce o něm zavést alespoň všeobecnou debatu, což považuji za zásadní chybu vrstvy profesních politiků.

Nečasova vláda vznikla za podpory strany VV, která s vysokou pravděpodobností, dosahující prakticky jistoty, zradila své voliče, což si její členové, možná jen podvědomě, přinesli jako Kainovo znamení do celé činnosti vládní koalice.

Sněmovní krize za vlády Nečase vyvrcholila vznikem nové vládní strany, která se nezúčastnila předvolebního soutěžení. Ovšem ani tato situace není nová. Má svůj pravzor již ve vzpomínaném Federálním shromáždění první polistopadové kadence. V době jeho působení vzniklo hned několik stran, které nebyly do FS voleny, ale v roce 1991 začaly na jeho půdě působit, když se rozpadlo jejich mateřské OF. V těchto dvou případech ohýbání ústavy vidím základ současné politické krize.

Ústavní krize

Základ současné ústavní krize vidím v problému, dokladujícím diletantství zmíněné vrstvy nejvyšších politiků od ústavních činitelů, po jejich týmy. Byla založena tím, že pro prezidenta, jako úlitbu voličům, volajícím po přímé demokracii, byla uzákoněna přímá volba prezidenta. Byl to jednak zbytečný a drahý přepych, ale především základ chaosu, který tím byl založen, pokud před tím nebyly provedeny takové změny v Ústavě ČR, které by vztah prezidenta k ostatním ústavním institucím, především pak ke sněmovně a vládě, kodifikovaly důkladněji, než jen prostými deklaracemi, či výčty kompetencí a pravomocí, které si může vykládat -- a také vykládá, skoro každý podle své potřeby.

Prapříčinu tohoto stavu vidím již v samotném přijetí Ústavy ČR. Byla schválena v časové tísni, navíc institucí, která nebyla zvolena jako nejvyšší zákonodárný orgán ve státě, takže od samého počátku je její legitimita velice nízká. Již jen z tohoto důvodu měla před mnoha lety vzniknout nová Ústava, která by prošla nejen dlouhodobou diskusí odborníků i veřejnosti, ale byla především "ratifikována" vůlí lidu, čili schválena plebiscitem, či dokonce referendem.

Za druhou příčinu ústavní krize současnosti považuji rozhodnutí Ústavního soudu ve věci stížnosti poslance Melčáka. Tehdy zmíněná instituce dozoru nad ústavností v našem státě v mých očích poněkud selhala. Dala za pravdu člověku, který se cítil o nějaké ty statisíce korun zkrácen na svých požitcích, protože sněmovna vyhodila ze sedla Topolánkovu vládu a měly být proto vypsány nové volby, v nichž by jako přeběhlík zvolen už nebyl. Již v té době existovaly průzkumy veřejného mínění, svědčící o tom, že voliči si většinou přejí nové volby, stejně jako je tomu dneska. Zůstává proto otázkou, proč nakonec vypsány nebyly.

Malá exkurze do aritmetiky volebních zákonů

Současnou politickou krizi podporuje rovněž ve veřejnosti velmi rozšířený názor, že prezident zvolený v přímých volbách má jakousi vyšší legitimitu, nebo je alespoň, oproti ostatním politikům, zvolen nejvyšším počtem voličů, čili je jaksi z toho důvodu nadán jakýmsi silnějším mandátem.

Každý, kdo je přesvědčen, že přes dva miliony voličů, kteří dali hlas současnému prezidentovi, je oprávněním k jeho současnému chování, bych si dovolil sdělit následující. Srovnávat počet voličů politiků je mícháním jablek s hruškami, čili srovnávání nesrovnatelného. Aby se daly alespoň trochu srovnávat mandáty politiků, je nutné si volební zákony převést na jakéhosi "společného jmenovatele". Prezident je jednou srovnávanou ústavní institucí a sněmovna druhou. Když přijde hlasovat ve volbách do poslanecké sněmovny jenom 60% všech voličů, tak je sněmovna jako instituce ustavena všemi těmi 60% občanů. Když k volbám prezidenta přijde stejné množství voličů, a prezident zvítězí nad soupeřem v poměru 60:40, pak jako instituce je instalován do funkce pouze 36% procenty hlasů všech občanů. Z toho mně vychází, že je prakticky vyloučeno, aby měla instituce prezidenta silnější mandát plynoucí z volebního zákona, než má sněmovna, volená podle jiného zákona.

Jediná poznámka k legalitě a legitimitě

Každý legální jev má svou legitimitu. Ta je odvozována z několika zdrojů. Tím nejvyšším, alespoň podle mého přesvědčení, je posouzení legitimity jakéhokoliv legálního postupu nejvyšším zdrojem legitimity, kterým je "vůle lidu". Ta je i podle Ústavy ČR (Čl. 2, odst.1) zdrojem veškeré státní moci.

Prakticky to v mých očích znamená, že současnou vládní, sněmovní, ústavní, tedy celkově politickou krizi by měl rozhodnout lid. Což se mělo stát již v kauze Melčákovy stížnosti.

Závěrem

Pokud se prezident v určité chvíli rozhodl současnou situaci řešit poněkud mimo polistopadové zvyklosti, nic proti tomu. Ale podle mého soudu měl využít nejvyššího možného testu, vůli občanů. Myslím, že měl vyhlásit referendum o tom, zda mají být ihned volby. Pak by žádná část sněmovny nemohla protestovat, protože přece není sebevětší volební zisk ničím, ve srovnání s vůlí zdroje veškeré moci. Dokonce si myslím, že by mohl na jeho popud Ústavní soud sněmovně nařídit takový, dokonce ústavní, zákon přijmout (Čl. 2. Odst. 2).

Do té doby by mohla vládnout jakákoliv vláda, složená z celé sněmovny, tedy i za účasti vítěze voleb, který se už začal hlásit o další pokus. Ta by neorganizovala nic víc, než referendum, případné volby a připravovala rozpočet. A řešila ty povodně, ať je i Kalousek vyslyšen.

0
Vytisknout
3335

Diskuse

Obsah vydání | 4. 7. 2013