Česká DNA

13. 4. 2012 / Bohumír Tichánek

Někteří lidé dnes spílají sami sobě - odsuzují svůj český národ. Příčinou rozmrzelosti bývá nejen neuspokojivé politické vedení státu, ale i veřejnost, jež ono vedení určila. Můžou za to mladí? Můžou za to voliči stran - netykavek? Anebo byl rozhodující přístup toho voliče, který do důležitého postavení českého premiéra zvolil právě rozvážného předsedu ODS?

Mladí prvovoliči věděli, že přece chtějí být v životě úspěšní. Materialistický svět ukazuje cestu. Dobře zvolenou prací, nejlépe podnikáním, dosáhnout vysokých příjmů, jaké statistika neukazuje.

A k tomu lidi směrují, potřebné podmínky nastavují - strany pravicové. Kdežto zaměstnancům usnadňují možnost 150 hodin neplacených přesčasů ročně. Pak, kdo by si nevybral, když čerpá ze svých životních zkušeností?

Ovšem své příjmy lze nazvat vysokými pouze tehdy, když se budou v okolí nacházet lidé s příjmy nízkými. Takže sobě hodně, ostatním málo.

Když se zvolené strany dostaly k moci, tu se ukázalo, že je v tom háček. Mladí nezkušení voliči můžou snít o úspěšné bohaté budoucnosti. Jenže dosud v ní nejsou a mnozí bohatými nikdy nebudou. Nastalo už vystřízlivění z přesvědčování babek a dědků k volbě? Průměrná veřejnost, ta zůstala bez vlivu.

Pravidlo přednosti zprava znají na Západě podobně. Čteme o tamních lstivých voličských přístupech: výběrem z pravicových politických stran si dal volič najevo, že svým postavením také patří k mohovitým voličům těchto stran. Koho vlastně obelstil?

A ještě vzpomínkový přístup. Na otázku, koho jsi volil, dovedou někteří pamětníci již přes dvacet let zavrčet nedbale - jako vždycky!

Co my starší? Chceme-li být mladí a krásní, nepomůže k tomu zřejmě nic. A volit mladé a krásné do záležitostí veřejných už vůbec ne. Mladíci ať o závod běhají; kdo by si pospíšil, ať v něm sbírá vítězné zkušenosti.

Ale nejde jen o zkušenosti s politiky. I některý úředník prý dovede vyzvat: "A co já z toho budu mít!"

Lidé uvažují a sdělují, jaký je ten náš český národ málo schopný vést své záležitosti. Jenže, vždyť někteří dovedeme říct zdánlivě logicky: "Mám to sebrat - proč bych to nevzal? Když to neseberu já, odnese si to někdo jiný."

"Tak ať ten jiný se stane zlodějem!", řekněme tomu, jenž následuje naše někdejší smýšlení. Máme dosud právo odsuzovat své politiky?

Jsme tedy národem naplněným chybujícími lidmi? Chyby máme různé, leč přesto jsme národem nadějnějším, než někteří jiní národové.

Kdysi se prý osel dostal do shromáždění šelem. Lev byl hladový a tu mu šakal nabídl sebe, ať sní jeho. Totéž řekl vlk, totéž liška. A tak se osel chtěl také zapojit do zdvořilostních nabídek a udělal to. Všichni se zaradovali, vrhli se na něho a sežrali ho.

Ne, my jsme na tom jinak, souvislost je jiná. Když se dostane šachista na hřiště mezi fotbalisty, neuspěje. Bude se k míči dostávat jako poslední, a přece bude chtít uspět. Bude faulovat, často i nedopatřením, svou nešikovností. Bude předstírat to či ono, ale když zaviní ruku, přizná to - opět k nelibosti spoluhráčů. Převažující smysl pro úplný pořádek, pro dodržování pravidel, to mu na zeleném vyhřívaném trávníku málo pomůže. Nedávno sdělil svůj postřeh Josef Masopust: "dneska hráči kdyby neměli ruce, tak nemůžou hrát." Držení ukazují televizní záběry, kdežto fauly světa přibližují internetové stránky.

Když se slušně vychovaný člověk dostal do krutého koncentráku, byl na tom zle. Jak vzpomínal Arnošt Lustig - nejsnáze přežívali drzí. Užili své agresivity nebo i podlosti.

U nás se rozkrádá z majetku státu, ale též se krade z nehlídané novostavby, cucá se z velkých nádrží automobilů. Míníme, že jsme se dostali do takového světa, který dovede hlídat člověka užitím otisků prstů, kamer, rozpoznáním pachových stop či DNA. Ale pokud člověka nic podobného nepodchytne, pak prý už není hlídaný ničím. Vědomí, svědomí, svrbění?

Češi berou platné předpisy vážněji, jsou-li důvěryhodné. Takže nechodí do kostela, když vědí, že účinek nebývá valný. Vždyť kostel spadne i na věřící a ti přijdou o život. Blesk jej zapálí. I děda známého herce říkal, když se vrátil z války: "Bůh není, a pokud je, pak je zlý". To byla ta první ze všech dvou světových válek.

Kdežto jiné národy hojněji navštěvují náboženské stánky, ačkoliv také vědí svoje. Nezabiješ? Ale bombardovat můžeš? Zřejmě jsem to neudělal já, to byla ta bomba. To byl ten nůž, ten dron.

Možná, že až prohlédneme skutečnost nevyužitých míst ve struktuře DNA lidského organismu, má to být 97 %, budeme se svým poznáním dál. A opět budou členové českého národa dodržovat to, čemu uvěří.

Kteří se stanou prvními?

0
Vytisknout
3947

Diskuse

Obsah vydání | 16. 4. 2012