Img

Od Marxe k etnologii

12. 4. 2012 / Karel Dolejší

Gumiljov, Lev Nikolajevič: Od Rusi k Rusku. Dauphin, Praha 2012. 346 stran. ISBN 978-80-7272-399-7. Přeložil Bruno Solařík.

Je široce známo, že marxističtí myslitelé mívali s pochopením kolektivní identity a etnicity zvláště zhruba stejné obtíže jako současná bruselská byrokracie - a to až do té míry, že to u nich vedlo k řadě nebezpečně překompenzovaných komplexů. Když "disidentský" ruský historik a etnolog Lev Gumiljov v doslovu své poslední knihy konstatuje, že Rusko fungovalo dotud, dokud od svých národnostně a kulturně velmi pestře složených obyvatel kromě poslušnosti nevyžadovalo také stejnost, ale naopak tolerovalo každému vlastní tradice a zvyklosti, zní to docela aktuálně. "Kdo se chce podobat někomu druhému?", vznáší Gumiljov řečnickou otázku, za niž by ho někteří Češi vyškolení na marxleninismu (a uniformní průmyslové moderně) patrně ocejchovali coby "liberála" - a varovně zvedali prst, že myšlenkově uvízl v 60. letech. Leckdo si přitom právě v této souvislosti vybaví vztek německého filosofa Jürgena Habermase nad politikou současné kancléřky, která ničí poválečnou praxi propojené Evropy, v níž si ještě každý národ mohl uchovat vlastní životní formu. A protože magni fures parvum ducunt, další si mohou zase vybavit bědování nad tím, že prý roztříštěná česká levice nemá sjednocujícího Fica...

Gumiljov, který jen výjimečně používá složitého vědeckého jazyka, sleduje proces směřující od Kyjevské Rusi až k porážce povstání střelců v roce 1698, jež je považována za konec Moskevské Rusi a začátek budování ruského impéria. Začíná historií slovanského osídlení ruského prostoru a určujícím setkáním "Prarusů" s Góty, Huny, Byzantinci a dodnes poněkud záhadnými neslovanskými "Russy"; pokračuje netradičním výkladem logiky, která přivedla Alexandra Něvského ke svazku s tatarskou Zlatou hordou, přičemž namísto obvyklé diabolizace kočovníků (a jejich vlivu na "ruskou duši") naopak oceňuje kulturní "výpůjčky" rozhádané Kyjevské Rusi od disciplinovaných Tatarů; ve třetím díle pak sleduje dějiny Rusi Moskevské od Vasilije III. až po zmíněné povstání střelců.

Výkladové hledisko sjednocující takto vnitřně bohatý historický materiál přitom reprezentuje Gumiljovova originální teorie etnogeneze. Podle ní dochází na zemském povrchu opakovaně v dlouhých pásech k ovlivnění genetické výbavy populace kosmickým zářením. Takto vzniklí "mutanti" se vyznačují zvýšenou schopností čerpat ze svého okolí biopsychickou energii a využít ji k jednání, které výrazně překračuje pouhé sebezáchovné aktivity.

Tento proces vrcholí přibližně ve třetí generaci, kdy pasionáti (osoby se zvýšenou schopností jednání) mohou spustit proces geneze nového etnosu, jenž je (kromě vnějších výbojů atd.) v zásadě především procesem rozrušení starých stereotypů chování a tvorby nových. Tento proces - v případě, že není předčasně ukončen nepříznivými vnějšími okolnostmi - trvá zhruba 1 500 let a má několik fází.

V úvodní fázi dochází k pasionárnímu zdvihu starých subetnických jednotek nebo etnosů, z nichž na základě společného pasionárního podnětu vzniká nový etnos či superetnos. Jakmile etnogeneze přejde do vrcholové fáze, potřeba vytvářet nové celky vymizí a stupňuje se naopak potřeba být sám sebou, tj. "nepodřizovat se obecným předpisům a vypořádávat se pouze s vlastní přirozeností". V další, zlomové fázi, začíná energie klesat; dochází k jejímu rozptylování prostřednictvím rozkvětu kultury. Etnos postupně přechází do fáze inertní, kdy začíná žít "na setrvačník"; tehdy znova vznikají velké celky. V obskurační fázi se projeví procesy vyčerpání energie a rozpad se stane nezvratným - všude dominují "malátní a sobečtí lidé, kteří se řídí konzumní psychologií". Když tito subpasionáti (jejichž energie na rozdíl od harmonických osobností nestačí ani na sebezáchovné aktivity) prohospodaří dědictví hrdinských dob, nastupuje fáze memoriální, kdy etnos žije už jen vzpomínkami na lepší minulost. Nakonec přichází období rovnováhy s přírodou (homeostáze), kdy lidé žijí v souladu s prostředím a nesnaží se o realizaci velkých záměrů.

***

Syn velké ruské básnířky Anny Achmatovové předložil teorii, podle níž se vlastně ruské dějiny rozpadají na dva po sobě následující etnogenetické procesy: První vytvořil Kyjevskou Rus vyznačující se nekončícími spory knížat o nástupnictví na "velkém stolci" a dokonce novgorodskou "republikou"; druhý, který podle Gumiljova právě spěje ke svému závěru, přinesl v kontaktu s asijskými etnosy Rus Moskevskou. Zhruba od 13. století tedy běží proces, v jehož důsledku se Rusko stalo zemí nikoliv již čistě evropskou (jako ve fázi kyjevské), ale eurasijskou. Čistě západní orientace podle Gumiljova je sice možná, znamenala by však faktickou ztrátu svébytnosti a samostatnosti, jež nevznikla jen tak nějakou náhodnou "úchylkou" od kanonického modelu, ale dlouhou adaptací v rámci nezávislého etnogenetického procesu.

***

Nad historickým materiálem uspořádaným v matrici teorie kolektivního využití biopsychické energie je možno klást mnohé aktuální otázky. Například: Do jaké míry lze přenášet zmíněnou dynamiku z doby, kdy lidské společnosti byly ještě dominantně poháněny energií biologického původu, do průmyslové společnosti, jejíž dynamika je už převážně ovlivňována využitím energie z fosilních zdrojů? Mohou obstát nejen snad výkladové principy, ale také strategie vzniklé v dobách "předfosilních" při zvládání výzev, jež se už dávno neomezují jen na biopsychickou ekonomii? A měli bychom věřit, že hypotetickým vytvořením soudržného kolektivního subjektu (nota bene již zcela mimo logiku Gumiljovem popsaného etnogenetického procesu...), jak to někteří navrhují, můžeme dosáhnout alespoň přibližně takové "udělatelnosti" dějin jako v dobách, kdy makroorganizace vlastně sama o sobě znamenala účinný nástroj řízení všech společensky dostupných energetických zdrojů?

V Gumiljovově teorii etnogeneze hrají zásadní roli počáteční podmínky, tj. mimo jiné kontakt s krajinou a adaptace na ni. Jak ale v jednom ze svých krátkých filmů konstatovala španělská režisérka Mercedes Alvarezová, krajina vlastně vždy znamená venkov, protože všechna dnešní města jsou si koneckonců navzájem velice podobná, kdežto plasticita venkovského osídlení je mnohem větší. Může se ještě v plně urbanizovaných společnostech s uniformními (a stále uniformnějšími) stereotypy chování rozběhnout proces etnogeneze v klasickém smyslu - nebo budou v takových podmínkách prostě všichni pasionáti okamžitě zachyceni výzvědnými drony a pouličními kamerami, v lepším případě transformováni v neškodné star vytěžované zábavním průmyslem, v horším převezeni do věznic a blázinců či prostě postříleni?

Zatímco Gumiljov nacházel historicky daný heterogenní materiál a analyzoval procesy jeho sjednocování a propojování na základě jedné z velmi mnoha dostupných variant stereotypů chování, která se v evolučním procesu prosadila, v dnešních společnostech nacházíme naopak předpoklad jednoty a homogenity všude hned na samotném počátku, čímž je proces "historicky-přírodního výběru" z více variant de facto zardoušen hned v zárodku. Nešíří se tak primárně to, co prošlo tvrdým testem životaschopnosti, ale výhradně jen to, co má největší "infekční" potenciál - na základě nejnižšího společného jmenovatele. Tady ovšem o nějakém organickém vznikání společensky nového nemůže být ani řeči.

Pokud bychom v delší perspektivě hypoteticky uvažovali o nějaké formě návratu ke společnostem nikoliv industriálně fosilním, ale opět biopsychickým a biologickým, základní kapitál každé kultury by představovala právě její "vnitřní genetická diverzita", vůbec ne zglajchšaltovaná jednota ve stejnosti. Při pohledu na tuto stranu mince tedy všechny výzvy ke sjednocování pro sjednocování vypadají jako nepříčetné blábolení idiota. Máme se snad povinně sjednotit právě proto, abychom zcela ztratili schopnost dalšího vývoje?

***

Jak v doslovu k recenzované knize poznamenává Zdeněk Justoň, Gumiljovova teorie etnogeneze vede mimo jiné k vážné relativizaci významu politických událostí. Nejsou to nakonec jednotlivé bitvy, nástupnické spory nebo volby, co v poslední instanci formuje budoucnost daných společností. Dokonce i v předindustriálních společnostech tomu tak ani zdaleka nebylo. My, kdo žijeme v zajetí osudových opcí učiněných na počátku průmyslové éry a kdo se právě nacházíme v krizi vyrůstající z nezamýšlených důsledků těchto opcí, pak máme ještě mnohem méně důvodů fixovat se na "čistou" politiku než lidé žijící v dobách, o nichž na sklonku svého života pojednal bývalý vězeň stalinských pracovních táborů Lev Nikolajevič Gumiljov.

0
Vytisknout
3045

Diskuse

Obsah vydání | 12. 4. 2012