Co řečeno být musí

6. 4. 2012 / Günter Grass, Tomáš Koloc, Roman Kopřiva

Předevčírem, na Škaredou středu, zveřejnil nositel Nobelovy ceny za literaturu, německý spisovatel Günter Grass, v německém deníku Süddeutsche Zeitung, italské La Repubblice, španělském El País a amerických The New York Times svou báseň, upozorňující na to, že německý stát se chystá zapojit do izraelských plánů na válku s Íránem. Někteří komentátoři nazvali Grasse "velikonočním pogromistou", jeden český server zas svou správu o Grassově básni nazval "Günter Grass aneb starého esesáka novým kouskům nenaučíš". Ve světě však Grassova báseň vyvolala většinou pozitivní nebo neutrální ohlasy. Čtyřiaosmdesátiletý Grass (jehož spisovatelskou hřivnou je především vypjatá otevřenost při zpovídání se z vlastních "hříchů") se ve svém posledním románu Při loupání cibule (2006) přiznal, že v roce 1944, tedy ve svých sedmnácti letech, jako příslušník pomocných sborů válečného námořnictva (v nichž byl od svých patnácti) vstoupil dobrovolně do jednotek SS, za což tohoto pozdějšího předního antifašistu jedni obvinili z pokrytectví a druzí ze snahy vzbudit na konci své literární kariéry senzaci.

Autor této předmluvy, i když je původem Žid, neobviňuje Güntera Grasse ani z jednoho. Myslí si naopak, že jde o nesmírně statečného muže, který na počátku Velikonoc (v době, kdy si křesťanský svět připomíná památku muže, jenž před dvěma tisíci lety svým dobrovolným utrpením upozornil svět na nesmysl násilí) otevřeně poukázal na aktuální nebezpečí, které nám všem hrozí. Proto oslovil vysokoškolského učitele germanistiky na Masarykově univerzitě v Brně, doktora Romana Kopřivu, který na jeho přání pořídil exkluzivní překlad Grassovy básně, jejíž stupňovaná stavba a jazyk pracující s frázemi dnešních médií, jsou v jeho kongeniálním překladu zřetelně patrné.

Co řečeno být musí



Günter Grass

Proč vlastně mlčím, zamlčuji příliš dlouho,
co zjevné jest a cvičilo se
v plánovacích hrách,
na jejichž konci jako přeživší
zbýváme nanejvýš jako poznámky v zápatí.

To hlavní je hájené právo na první úder,
který by mohl vyhladit íránský lid,
ujařmený a směrovaný
k organizovanému nadšení tlučhubou,
protože v dosahu jeho moci
předpokládají konstrukci atomové zbraně.

Proč však si zapovídám
uvádět jménem onu druhou zemi,
v níž už po léta -- třebaže utajován --
rostoucí jaderný potenciál
je nekontrolovatelně k dispozici,
protože jakémukoli přezkoumání
nepřístupný?

Všeobecné zamlčování této skutkové podstaty,
jemuž se podřídilo mé mlčení,
pociťuji jako přitěžující lež
a nátlak připomínající trest,
nebude-li respektován;
verdikt "antisemitismus" je dobře znám.

Teď ovšem, kdy z mé vlasti,
kterou ráz na ráz
dohánějí a k doznání nutí
zločiny první a vlastní,
jež bez příkladu jsou,
znovu a zhola rutinně-obchodně, třebaže
deklarováno jazykem hbitým jako vyrovnání,
má být do Izraele dodána další ponorka,
jejíž zvláštnost spočívá v tom,
že dokáže nasměrovat absolutně ničivé bojové hlavice tam,
kde existence jedné jediné atomové zbraně
nedokázána jest,
leč jako obava tvrdí, že důkazní sílu má,
říkám, co řečeno být musí.

Proč však jsem mlčel doposud?
Protože myslel jsem,
že můj původ, na němž lpí
nezahladitelná vada,
zakazuje očekávat,
že tento fakt země Izrael,
jíž jsem a chci zůstat zavázán,
snese jako vyslovenou pravdu.

Proč říkám teprv teď,
k stáru a docházejícím inkoustem:
atomová mocnost Izrael
ohrožuje už beztak křehký světový mír?
Protože řečeno být musí,
nač zítra by už mohlo být pozdě;
také proto, že my -- Němci již tak dost usvědčeni --
dodavateli nového, předvídatelného zločinu bychom se mohli stát,
pročež naši spoluvinu žádnou z obvyklých výmluv
by nebylo lze zahladit.

A připouštím: nebudu už mlčet,
protože už mám dost pokrytectví Západu;
navíc se dá doufat, že snad mnozí
od mlčení se osvobodí
a vyzvou původce rozpoznatelného nebezpečí,
aby se zřekl síly,
a zároveň budou trvat na tom,
aby vlády obou zemí připustily
nerušenou a stálou kontrolu
izraelského atomového potenciálu a íránských atomových zařízení
mezinárodní instancí.

Jen tak se dá všem, Izraelcům i Palestincům,
ba víc, všem lidem, kdo žijí
v tomto regionu okupovaném bludem a šílenstvím,
znepřáteleni hlava na hlavě,
a koneckonců i nám, pomoci.

Süddeutsche Zeitung 4. 4. 2012

Přeložil Roman Kopřiva

0
Vytisknout
14921

Diskuse

Obsah vydání | 10. 4. 2012