Mráz a bezdomovci

17. 2. 2012 / Tomáš Koloc

Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, mrzne. V Praze tuto zimu umrzlo vinou lidí, kteří upřednostnili úřední regule a vlastní sobecké zájmy před lidskostí, už víc než deset bezdomovců. U nás v Hradci Králové zatím ani jediný.

Proč?

Praha, prosinec 2011

Loni před Vánoci jsem u stanice tramvaje Praha-Těšnov našel ležet bezdomovce. Byl opilý, opíral se o keř, měl zuté boty a obsah jeho tašky byl rozsypaný po trávě. Bylo před půlnocí, teplota byla sice nad bodem mrazu, ale bylo mi jasné, že pokud na tom místě zůstane, do rána nevydrží. Po rozmluvě s bezdomovcem, který mluvil špatnou ruštinou, jsem zjistil, že je z Litvy, bydlí na ubytovně v Praze-Roztylech, že se pohádal s jinými bezdomovci a ti ho zmlátili a okradli.

V té situaci mě nenapadlo nic lepšího, než zavolat 158. Hlídka dorazila asi za dvacet minut a ačkoli jsem místo popsal do nejmenších podrobností a mával na ni, dalo jí dost práce, než nás našla. Tvořili ji dva strážníci, kteří začali na muže mluvit úřední češtinou.

"Je to Litevec," vysvětlil jsem.
"Dyť slyšim, že je to Ukrajinec," poučil mě jeden z nich.
Muž mu na výzvu podal litevský pas.
"No jo, ale co s nim? Záchytka je plná."
"Přece ho tady nenecháte zmrznout. Říkal, že bydlí někde na Roztylech, nemohli byste ho tam odvézt?" prosil jsem.
"Kam bysme přišli, kdybysme dělali bezdomovcům taxík."
Zkusil jsem to s návrhem: "Tak mi s ním pomozte aspoň do metra, je to za rohem."
"Na to nemáme čas."
"Nejradši bych si na vás stěžoval.
Ale komu, když vám nedávno zabásli velitele," naštval jsem se.
Následovala neprůstřelná odpověď: "To nebyl náš, ale městskejch."

Namísto dalšího debatování jsem začal balit mužovy rozházené věci do tašky a zdvihat ho. Policisté mě pobaveně sledovali, aniž hnuli prstem.

"To nemá cenu. Eště vám něco ukradne."
Nastoupili do auta a odjeli.

Ušel jsem s bezdomovcem (kterému jsem vysvětlil, že jdeme k metru) pár metrů a ztratil jsem sílu. Byl těžký a jít se mu nechtělo.

Poblíž vchodu do metra, kde bylo přece jen tepleji, jsem ho nakonec i já, s hryzajícím svědomím, ponechal jeho osudu.

Hradec Králové, únor 2012

Zimní noclehárna, kterou provozuje zdejší oblastní charita, je u nás otevřena v prostorách bývalého vojenského prostoru na místním letišti. Objekt býval vojenskou marodkou. a jednu místnost v něm dodnes přes den používá jako svou zkušebnu rocková kapela. Rozvod elektřiny byl nefunkční, a aby se objekt mohl stát noční ubytovnou, bylo třeba ji přeinstalovat. Rovněž bylo třeba instalovat zvonek do místnosti asistenta. V této práci se brigádně střídáme s dvěma kolegy. Jeden z nich je vystudovaný středoškolský učitel, druhý farmaceut.

Prvním úkolem asistenta (kromě evidence, samozřejmě) je naplnit zdejší osmilitrovou várnici horkým čajem. Tohoto úkolu se ve chvíli, kdy asistent vydává povlečení, často ujímá pilný klient X. Má na to k dispozici patnáct sáčků černého čaje a velký pytlík sladkého granulátu. K dispozici jsou umělohmotné kelímky a lžičky.

Zatímco se čaj vaří, přicházejí první klienti. Dýchají do přístroje detekujícího alkohol (ukazuje vždy nulu, protože vykázání do mrazu by pro ně mohlo znamenat i smrt) a hlásí, zda budou spát na pokojích, nebo sedět na židlích na chodbě (což skýtá větší soukromí). Většinou přicházejí z charitního azylového domu, kde se o většinu hradeckých bezdomovců starají, a tudíž je znají jejich potřeby i vlastnosti, se kterými je nutno počítat. Některé vědomosti, postoupené naší "centrálou", nám dovedou nesmírně ulehčit práci.

V mrazivých dnech, kdy je azylový dům přeplněný, mezi sebou bezdomovci většinou losují o to, kdo zůstane a kdo půjde do zimní noclehárny. Ti, kdo "prohrají", k nám často putují autem, který nám z charity veze čisté ložní prádlo a další materiál. Romského původu je asi desetina našich klientů, možná míň.

Místnost asistenta je pak společenským centrem, kam si zámožnější klienti s prosbou dávají nabít poslední své stavovské prestiže, nejmodernější mobily (jinde není volná funkční zásuvka), schovávají si tam cenné věci, svěřují se a loudí od neoblomných asistentů různé výhody a cigarety. Já to mám dobré, nekouřím.

Příchozí nám přinášejí také zprávy o těch, co je následují, i o těch, co už nepřijdou:

"Y nepřijde, dneska dostal čtyři roky natvrdo. Neplatil alimenty. Dostávaj nás holt po jednom. Ty kalhoty, co měl dostat, když bude tejden střízlivej, byste mohli dát mně."

"Dneska Z mluvil celej den vo sebevraždě."

Na nudu si stěžovat nemůžeme. Jeden z klientů vždycky sedí na chodbě a coby diskžokej svého mobilu dělá ostatním spolubydlícím diskototéku. Skupinky dalších se vytrácejí před dům kouřit.

Noční klid je, jako všude jinde, v deset hodin.

Když se dopije druhá várnice čaje, pilný klient X odchází s židlí spát do umývárny, kde většinou bývá úplně největší soukromí. Nechává se vzbudit o půl šesté a pospíchá do práce, kde si vydělá na živobytí, ale už ne na ubytování.

Žije.

Ačkoli každý den vyhrožuje sebevraždou, žije i Z.

Minulou rekordně mrazivou sobotní noc přežilo v naší noclehárně dvacet devět klientů.

0
Vytisknout
7051

Diskuse

Obsah vydání | 17. 2. 2012