Otloukánek Dobeš

17. 2. 2012 / Jiří Jírovec

Ministr Josef Dobeš se stal otloukánkem, což je nespravedlivé hned z několika důvodů. Stal se ministrem, protože byl ve stranické hierarchii VV dost vysoko. Díky trojkoaličnímu kšeftování na něj vybylo školství. Když se podíváme na české politiky, zjistíme, že takměř žádný nezastává úřad úměrný dosaženému vzdělání. Výjimkou snad jsou ministři spravedlnosti a zdravotnictví. Je to ale nakonec jedno, protože politiku, alespoň podle převládajícího mínění, stejně určují partajní kmotři.

Ministr Dobeš údajně selhává, ale málokdo si uvědomuje, že jeho výsledky pouze ilustrují poměry v celé společnosti.

Jako manažér se pohybuje v silně censurovaném prostředí, v němž existuje jednosměrný tok positivně přibarvených informací. Na každém stupni se informace upravuje tak, aby o stupeň výše nebudila pohoršení. To vede k přecházení problémů a v závěrečné fázi celého procesu i k jejich ututlání.

Mohu posloužit příkladem stavby dvou malých reaktorů pro výrobu radioisotopů pro lékařské účely. Náš podnik je stavěl řadu let a během té doby jsme, jako zaměstnanci, dostávali velmi růžové informace o tom, jak projekt skvěle pokračuje. Pak se ukázalo, že to nebyla pravda a že celý projekt byl zrušen. Lidé "dole", měli dost informací, aby věděli, že ta růžová je přebarvená čerň, ale president společnosti a ostatní nejvyšší manažéři nemohli jen tak připustit, že jim někdo tak dlouho lhal, protože by to vrhalo špatné světlo na jejich vlastní neschopnost řídit podnik. Takže i oni, nakonec spolu s ministerstvem (čti politiky), to zahráli do autu.

Podobná věc se odehrála s nákupem databáze pro zpracování a uchování určitých dat. Jen konečná ztráta byla asi tisíckrát menší. Návrh na koupi databáze byl skvěle podložen vyčíslenými úsporami. Byla vytvořena pracovní skupina, jejíž vedoucí dokonce založila webovou stránku, kde se pečlivě zaznamenávaly průběhy schůzí a procenta splněných akcí. Když jsem na první schůzce upozornil, že tu databázi dali dohromady lidi bez jakékoli znalosti našich potřeb, a řekl, že celá věc je tak náročná na čas, že nemůže fungovat, byl jsem obratem nenáviděn, protože jsem kopl do cizí bábovičky. Hry s procenty na webové stránce pokračovaly ještě několik měsíců, aby pak projekt zanikl a odepsalo se několik set tisíc dolarů.

Lze předpokládat, že ministr Dobeš přistoupil k úřadu s "hlavou jasnou a prázdnou", jak praví nežijící klasik. Pozor -- být nezatížen předsudky a matoucími informacemi je pro utváření vlastního úsudku velmi výhodná pozice.

Ministr ovšem netušil, že česká vzdělávací soustava byla dlouhou dobu maoisticky rozbourávána s tím, že na komunistických troskách vznikne cosi úžasného. V Číně to kdysi dělali pablbové podlehnuvší propagandě červené knížky s Maovými citáty.

Vedle ideologické stupidity existují ještě tři další, vzájemně propojené důvody, proč se vzdělávací soustavy stávájí předmětem manipulací. Prvním je existence reformátorů, jimž trvalé změny zajišťují trvalou obživu (to není česká specialita). Druhý spočívá v tom, že jen málokterá změna vede k lepšímu a pak, v úžasu nad výsledkem, vracíme vše do rukou stejných nebo dalších reformátorů. Třetím je vliv rodičů, který vede k nehorázným rozhodnutím (k čemu matematika, vždyť s ní bylo jen zlobení) a zároveň kryje stejný amatérismus reformátorů.

Z ideologických důvodů jsme rozbourali systém, který existoval do roku 1989. I ten procházel změnami, ale v podstatě byl logický a nabízel široké spektrum vzdělání od učňovských škol a střední školy až po univerzity a návazné postgraduální studium. Starý systém iritoval novou moc tím, že byl "komunistický" a předpokládal určité plánování. Slovo plán ovšem bylo v očích příchozích stejně nemravné, jako jsou na Západě slova fuck a nebo tax. Těmto hlupákům, jinak je nelze nazvat, samozřejmě nedošlo, že i podniky na Západě mají svoje plány. Ten, v němž jsem 22 let pracoval, musel dokonce předkládat nadřízenému ministerstvu i plán pětiletý. To si pak člověk hned připadal jako doma.

Pokud jde o základní školy, zapomnělo se na to, že mají poskytovat základní vzdělání, jehož obsah se časem příliš nemění (naučit číst, psát, počítat, něco přírodopisu a druhý jazyk). Tedy neměl by, ale jak Charles J. Sykes dokládá ve své výborné knize Dumbing Down Our Kids: Why American Children Feel Good About Themselves But Can't Read, Write, or Add neboli "Ohlupujeme svoje děti: Proč se americké děti cítí dobře, když neumějí číst, psát a počítat", školství se mění, ale k horšímu.

Zmíněný název knihy je hrůzný proto, že tito příslušníci nedovzdělané mladé generace se časem dostanou k moci. A budou se v ní cítit dobře.

Ministr Dobeš zjevně zjistil to samé, jako jeho protějšky třeba v Ontariu. Před nějakými deseti lety tam pravicová provinční vláda dospěla k závěru, že se děti v základní škole nic nenaučí a že by prospělo zavést cosi podobného nejedlovské jednotné škole. A testy.

Boris Cvek se v článku Selekce do škol nepatří pozastavuje nad nápadem ministra Dobeše a jeho tehdejšího poradce Václava Klause jr. testovat žáky v páté a osmé třídě. Cvekův přístup je jistě jeden z možných, ale je odtržen od reality. Většina lidí je vlastně pořád testována a známkována a není žádný důvod, proč by se žáci základní školy neměli na tuto budoucnost připravovat.

Námitky proti testování se často opírají o naprosto nesmyslný argument, že příprava na test znemožňuje, aby se žáci v té době učili něco jiného. Problémy samozřejmě vznikají v okamžiku, kdy neexistují jednotné osnovy a tedy požadavky, co by měl žák na dané urovni znát.

Když jsem navštěvoval základní a střední školu (1948-59) byly na konci osmiletky závěrečné zkoušky, pak přijímací zkoušky na střední školu a na jejím konci maturita a přijímačky na vysokou školu. Nazíráno zpětně, to byla dobrá příprava na vysokoškolské zkoušky, kdy jsme museli zvládnout poměrně velký rozsah látky během jednoho semestru a na státní zkoušky. Úsilí vynaložené na těch jednotlivých stupních rozhodně nebylo mařením času.

Úpadek kanadských středních škol je vcelku známý. Ze zoufalství takového poznání vznikl "test gramotnosti", který je nutné splnit v desáté a nebo jedenácté třídě střední školy, aby student, který splňuje ostatní požadavky, mohl dostat absolventský diplom. Studenti jsou během studia i jinak testováni a výsledky testů jsou zveřejňovány. O tom, jak se testy postupem času upravují, aby výsledky nebyly katastrofální, píše již zmíněný Charles J. Sykes.

Posametová devastace se dotkla i vysokých škol. S velkým gustem bylo zavedeno bakalářské studium. To ovšem znamenalo snížení dřívějšího pětiletého standardu, který formálně odpovídal západnímu Master of Science (MSc). Absolvent s hodností bakaláře je ale málo uplatnitelný nedouk o nějž není příliš velký zájem. Toto poznání se již blíží i k české kotlině. Na této skutečnosti nemění nic ani to, že si někteří hlupáci dávají Bc. před jméno.

Zavedení tříletého bakalářského studia nepřímo zvýšilo produkční schopnost vysokých škol, což se hodilo v době, kdy nastal hlad po titulech, jakkoli zanedbatelných. Současně přišla i inflace soukromých univerzit. Z čistě ideologických důvodů si málokdo dovolil upozornit na to, že je statisticky nemožné, aby zvýšení počtu studentů nešlo ruku v ruce se snížením kvality absolventů. Ono často nešlo o kvalitu, ale o kšeft s diplomy, to již víme. A za dvacet let vyrostla ve školních škamnách generace, která je na vysokou školu ještě méně připravena.

Vysoké školy dále poškozuje představa, že mají být centrem (světoborného) výzkumu. To by mohlo fungovat v případě, že by platilo špičkový vědec = špičkový učitel. V praxi to bohužel dopadá tak, že špičkový vědec je placen za to, že své univerzitě přináší pověst a peníze. Na to, aby kvalitně učil (kdyby to uměl), nemá čas.

V souvislosti s výzkumem je třeba zdůraznit, že ten se nedotýká bakalářského studia. Teprve postgraduální studenti a to zejména ti v programu PhD se významnějším způsobem dostávají k výzkumu a práci na projektech svých školitelů. V bývalém Československu byl výzkum prováděn především v ústavech ČSAV anebo v ústavech, které byly zřizovány (podle sovětského vzoru) při některých fakultách.

Když jsem byl v postgraduálním programu na Queen's University v ontarijském Kingstonu, zažil jsem tři vyučující. Nejlepší byl profesor, který přednášel chemii pevné fáze. Jeho přednášky byly zajímavé a výborně podané. O něco horší byl můj školitel, jehož oborem byla elektrochemie. Dělal spíš aplikovaný výzkum, jehož kvalitu si netroufám zpětně posoudit. Byl větší formát lidsky než vědecky a proto měl víc času věnovat se svým studentům. Zdaleka nejkatastrofálnější byl ten třetí, který přišel na universitu z jakési vojenské instituce, kde nemohl volně publikovat. Protože neměl dost publikací, byl outsider a těžko sháněl granty. Přednášet neuměl vůbec. Omezil se na to, že mezi nás rozhodil jednu ze svých nemnoha publikací, ale protože téma bylo vytržené z kontextu, šlo jen o odškrtnutí jednoho políčka ohledně předepsaných přednášek.

Je třeba zmínit ještě jeden škodlivý mýtus, totiž představu, že škola má připravovat pro budoucí povolání. To ale nikdy žádná škola nedělala. Smyslem vzdělávání je rozšiřovat obzory a vědomosti lidí tak, aby byl přechod do pracovního prostředí co možná nejplynulejší.

Škola, která by lidi (vědce) opravdu připravovala na realitu, by musela učit základní triky nutné pro přežití. Musela by vysvětlovat typické mocenské struktury (podnik, korporace, university), učit studenty jak výt s vlky, zpívat píseň chlebodárce či hrát golf nebo tenis. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že ani takové programy nemohou nikdy nahradit třídní původ, známosti rodičů a správnou stranickou legitimaci v kapse.

Po víc než dvacetiletém působení v kanadském podniku mohu odpovědně prohlásit, že za tu dobu nebyl v našem oddělení přijat ani jeden nový zaměstnanec, jehož vzdělání by alespoň částečně odpovídalo budoucí pracovní náplni. Důvodem byla a je rostoucí všeobecná nevzdělanost. Vyšší manažéři nemají ahnung o tom, co se děje dvě patra pod nimi, a tak nejsou schopni rozhodnout, kdo a kdy bude zapotřebí a kde takového člověka sehnat.

Do hry vstupuje, většinou jako neřízená střela, i politika. Nadřazené ministerstvo například v našem podniku rozbilo špičkový výzkum v jaderné fyzice. Zdůvodnění bylo, že reaktory už umíme udělat a tak výzkum není zapotřebí. Vláda tehdy potřebovala prokázat šetrnost a tak seškrtala rozpočet. Mám pocit, že nám tenkrát jako ministryně vládla bývalá zdravotní sestra, která dostala příslušný ministerský post, protože měla vaginu (vláda potřebovala nějakou ženu alespoň v "juniorské" pozici), správnou stranickou příslušnost a v resumé ji k rozhodování o přírodních zdrojích kvalifikovala zděděná či vyvdaná naftová studna kdesi v Albertě.

Jestliže podniky neprojevují zájem, je pro studenty těžké najít správné zaměření. Nakonec vzniká absurdní situace, že do chemické laboratoře přijímáte kohosi s velmi matnou představou o chemii. Nedostatek kvalifikace se obchází prostřednictvím detailních pracovních návodů. S dojetím jsem vzpomínal na dobu, kdy jsem v Praze pracoval s absolventkou chemické průmyslovky z Křemencovy ulice. Ta opravdu něco uměla a škola jí tehdy pro práci vybavila dobře.

I kdyby byl ministr Dobeš manažérským géniem, je mu to houby platné, protože je pod klatbou zvanou koaliční smlouva. Ta úspěšně potlačuje jakýkoli názor, který se protiví myšlenkovým obzorům vládnoucí osmnáctky. Typickou ukázkou je otázka školného na vysokých školách. Argument "to co říkáte, je pravda, ale my to máme v koaliční smlouvě", zní až příliš často.

Ministr Dobeš je v situaci, kdy nemůže dosáhnout vůbec nic. Pokud vyjdou studenti do ulic a akademičtí funkcionáři s nimi, podrazí mu Nečas nohy s odůvodněním, že selhal manažérsky. Zatím premiér tvrdí, že dostává od ministra positivní zprávy a že jim věří.

Jako člověka mi je Josefa Dobeše líto. Jako politika již méně, protože ani on ani jeho strana nemusí s vlky výti. Jenže pak by nebyli u koryta.

0
Vytisknout
4776

Diskuse

Obsah vydání | 20. 2. 2012