New York  během Velké hospodářské krize

Kapitalismus: Je potřeba retro?

19. 2. 2012 / Tibor Vaško

„Organizovaná chamtivost vždy zvítězí nad dezorganizovanou demokracií“

Matt Taibbi

Dosti „neotřelé“ názory na současný stav světa lze najít stále častěji. Jeden názor je např. od Daniela Bensaida, jež říká, že současný politický prostor je totalitární s lidskou tváří, založený na despotismu trhu. Další zajímavý názor představuje LEAP (Laboratoire Européen d'Anticipation Politique), francouzský think-tank, který vede Franck Biancheri,který v roce 1998 vydal prognostický scénář "EU 2009: Když vnuci Franka, Hitlera, Mussolini a Pétaina převezmou kontrolu nad Evropou". Ten říká, že vzhledem k mýtu o konci dějin a konečném vítězství západních idejí si příslušníci globálních elit nedovedou představit budoucí svět, v němž tendence by nebyly dány ve Washingtonu nebo na Wall Streetu, kde „anglo-americké“ by nutně neznamenalo „moderní“ a kde dolar by již nebyl králem.

Podobně jako ve východní Evropě před rokem 1989, naše média ani naší vůdcové, říká Biancheri, nejsou schopni pomoci nám „představit si nepředstavitelné“. Mají zato plné ruce práce, aby nám pomohli „zapomenout nezapomenutelné“, zejména socio-ekonomické důsledky krize na celém světě.

Dosti „neotřelé“ názory na současný stav světa lze najít stále častěji. Jeden názor je např. od Daniela Bensaida, jež říká, že současný politický prostor je totalitární s lidskou tváří, založený na despotismu trhu. Další zajímavý názor představuje LEAP (Laboratoire Européen d'Anticipation Politique), francouzský think-tank, který vede Franck Biancheri. On říká, že vzhledem k mýtu o konci dějin a konečném vítězství západních idejí si příslušníci globálních elit nedovedou představit budoucí svět, v němž tendence by nebyly dány ve Washingtonu nebo na Wall Streetu, kde „anglo-americké“ by nutně neznamenalo „moderní“ a kde dolar by již nebyl králem.

Podobně jako ve východní Evropě před rokem 1989, naše média ani naší vůdcové, říká Biancheri, nejsou schopni pomoci nám „představit si nepředstavitelné“. Mají zato plné ruce práce, aby nám pomohli „zapomenout nezapomenutelné“, zejména socio-ekonomické důsledky krize na celém světě.

Podobně jako představitelé „reálného“ socialismu v osmdesátých létech si nedovedli představit nepředstavitelné – tj. návrat kapitalizmu po 70ti létech budování socialismu a vítězství ve 2. světové válce, stali se pak svědkem toho, jak nepředstavitelné se stalo možným a dokonce téměř přirozeným. Podobný proces byl znám již v 18 století, když francouzský aristokrat Alexis de Tocqueville pozoroval „jak rychle nevyhnutné se stalo nesnesitelným, když se objevila myšlenka, jak tomu nevyhnutelnému uniknout“.

Díky informačnímu smogu, vytvořenému masmédii, je v podobné situaci také značná část světové veřejnosti. Proto Slavoj Žižek říká, že lidé spíše uvěří, že nějaký meteorit může vyhubit život na Zemi, než že by kapitalismus v současné formě mohl skončit.

Zde nám nepomůže „útěk dopředu“, do budoucnosti – žádná přijatelná alternativa totiž za těchto podmínek neexistuje. Proto, když budoucnost není to co bývalo, nepřekvapí, že někoho napadlo ohlédnout se přes rameno zpět. Z těchto důvodů globální prognóza CIA pro 2020 obsahuje kapitolu „Back to the Future“ – „Zpátky do budoucnosti“ (scifi komedie o cestování excentrického vědce Emmetta "Doc" Browna v čase - v režii Roberta Zemeckise a produkci Stevena Spielberga, 1985 - pozn. ŠOK). Na mysli mají závratný růst ekonomiky některých asijských zemí, takže tyto mohou v budoucnu zaujmout to postavení, jež měly před 200 lety, tj. předtím, než se dostaly do područí evropských mocností. Pochopit tento proces s mnoha proměnnými je nesnadné.

Rád bych to ilustroval na některých z nich.

Peníze

„Studium peněz, nade všechny oblasti ekonomie je oblast, kde složitost je použita pro zamaskování pravdy, nebo k úniku od ní, ne k jejímu odhalení.“

John Kenneth Galbraith

Zdaleka nejlepší pohled na tyto otázky poskytují práce prof. Michaela Hudsona ( University of Missouri, Kansas City, USA), vycházející až z prací Aristotela a končící současností. Aristoteles popsal věčný přechod oligarchií na dědičné aristokracie, jež byly svrženy tyrany, nebo vnitřním soupeřením, když některé rodiny přijaly dav do svého tábora, což vedlo k demokracii, uvnitř které vznikla opět oligarchie a koloběh se opakoval. Hlavním pohonem dějů byl dluh, jež polarizoval bohatství a vytvořil oligarchickou třídu věřitelů, jejíž vláda skončila, když noví vůdcové získali podporu lidu (u Aristotela tyrany), zrušili dluhy a přerozdělili vlastnictví, nebo je vzali do péče státu (usufruct). Polarizace bohatství nebyla původně cílem, když sumerské chrámy a paláce začaly poskytovat zboží nebo peníze (kolem 3. tisíciletí př. n. l.), tyto pracovaly smluvně s obchodníky a podnikateli, kteří vybírali roční úrok 20%, jež se tehdy pokládal za rozumný podíl za obchod na velké vzdálenosti. Když výběr poplatků a renty byl privatizován výběrčími, panovník chránil před nimi zemědělské dlužníky. Chammurapiho zákony (kolem 1750 př. n. l.) rušily dluhy v dobách záplav nebo sucha. Dynastie babylonských vládců začínala první rok s amnestií dlužníkům. Podobné antické zvyklosti by podstatně ulehčily řešení krize o téměř čtyři tisíciletí později.

Zespolečenštění dluhů

Počínaje renesancí, tehdy to byli již tzv. bankéři, přesunuli zájem a podporu na demokracii. To nebylo z liberálního nebo egalitářštějšího politického přesvědčení, ale ze snahy zajistit větší bezpečnost pro své půjčky. Půjčky vladařům totiž zůstaly soukromou záležitostí a dluh skončil smrtí vladaře. Aby vladařův dluh byl závazný pro celý národ, volení představitelé museli uzákonit daně pro platbu úroků. V současné situaci se objevuje u věřitelů-bankéřů nová tendence – tj. odklon od demokracie, když požadují fiskální střízlivost, úspory nebo dokonce privatizaci majetku či výnosů. To je podobné vojenské nadvládě v minulosti, kdy také šlo o to získat území, přírodní zdroje apod. Potud prof. Hudson.

Zdá se, že jediný stát, který to v současné ekonomické a finanční krizi zatím pochopil, je Island. Žel, mini ekonomika Islandu bude mít problém projít globální finanční džunglí, plnou mohutných finančních supů.

Přitom existuje mnoho prací a návrhů, reagujících na výše uvedený mrtvý bod (deadlock), ale zpravidla jsou pod povrchem skořápky „mainstreamových“ a masových médií. Působí zde známé přísloví o kaprech, kteří si sami nevypustí vodu z rybníku. V dalším bych pro ilustraci uvedl několik případů.

Predestinace historie

Francouzi z LEAP tvrdí, že toto desetiletí předurčí celé století. Velmi decentně říkají (jak se na Francouze patří), že krize nás totiž tlačí mimo svět, jenž byl formován po tři staletí nadvládou Evropy a Západu. Co to tedy začalo před 300 lety?

Vláda Anglie jako světové mocnosti začala na Threadneedle Street v Londýně, kde vznikla Bank of England (a je tam dosud). Do té doby neexistovala budova banky nikde na světě a bankéři byly jen zlatníci, kteří půjčovali peníze a pronajímali si místnosti pro obchod. „Velký třesk“ nastal v roce 1694, kdy „zlatníci“ oddlužili krále Anglie Williama III. z dluhů, jenž si nadělal válkou s Francií, a tím získali nebývalý respekt i moc. Od té doby mohli jménem krále emitovat směnky.

Sir Josiah Stamp, předseda Bank of England, o dvě stě let později v roce 1927 již mohl popsat na Texaské universitě, jaké to mělo důsledky:

Bankéři vlastní zeměkouli. Vezměte jim ji a ponechte jim moc vytvářet peníze a oni škrtnutím pera vytvoří dostatek peněz, aby si ji koupili zpět. Vezměte jim tuto moc a veškeré bohatství, jako je moje zmizí, ale pak tento svět bude lepší a šťastnější pro život... Ale když chcete být nadále otroky bankéřů a platit náklady svého vlastního otroctví, nechte bankéře vytvářet peníze a kontrolovat kredit. „

Lidi v LEAP si myslí, že Západ vytvořením bubliny vládních kreditů spáchal sebevraždu. Pokud se v tomto desetiletí nevytvoří systém globálního vládnutí, svět postupně upadne do konfliktů mezi velkými regionálními bloky.

Globalizace

Američané, kteří nyní začínají trochu ochutnávat glasnosť, zjistili, že za 10 let z USA odešlo – „outsourcovalo“ – přes 54 000 firem a 5 miliónů Američanů přišlo o práci. Odešlo 44% firem s počtem zaměstnanců mezi 500-1000. Poněkud větší a poněkud menší firmy odešly v nižším počtu (40% firmy nad 1000 a 37% firmy pod 500 zaměstnanců).

Bylo to umožněno tím, že po pádu SSSR poskytly Čína, Indie a další rozvojové země své mohutné rezervy pracovních sil pro volné použití Západu. Někteří říkají, že je to největší vítězství kapitalismu všech dob – dostat 4,5 miliardy lidí k využití.

Důvod je jasný. Průměrná mzda v USA včetně pojištění je 33,53 USD. Průměrná mzda v Číně a Indii je 1,36 USD. Když se vyveze podnik o 1000 zaměstnancích do Indie, majitel ušetří každou hodinu 32 000 USD.

Dr. Paul Craig Roberts (USA) řekl, že „Amerika a Evropa zachraňuje bohaté a přichází o své hospodářství“. Nemusím zdůrazňovat, že pro zaměstnance „vyvezených“ firem je nejdříve nutno mít práci, než se začnou zajímat o participaci. Proto vzniklo protestní hnutí „okupace“ (z počátku Wall Streetu, později dalších aktérů).

Naomi Klein, brilantní Kanaďanka, řekla v projevu na Occupy Wall-Street kromě jiného: „Všichni víme, nebo alespoň cítíme, že svět je vzhůru nohama: děláme, jako by bylo nekonečné to, co je konečné – fosilní paliva a prostor v atmosféře pro jejich absorpci. Na druhé straně jednáme, jako by byly přísné a neměnné meze tam, čeho je dostatek: finančních zdrojů pro výstavbu společnosti, jakou potřebujeme. Úkolem naší doby je obrátit současnou filozofii. Plutokracie si myslí, že svět je nekonečný a finance jsou konečné. Je to přesně naopak.“

David Harvey pro stejné shromáždění řekl: „Ti, kteří jsou vybaveni mocí peněz, budou trvale shromažďovat bohatství, budou mít právo zdědit zeměkouli... včetně lidí a jejich tvořivého potenciálu, jež potřebují. Zbytek lidstva lze pokládat za postradatelný.“

V USA mezitím vznikají poměry, které vyvolávají přinejmenším údiv.

  • Jako americký paradox se označuje skutečnost, že USA má 18,5 miliónu prázdných domů a bytů a současně 3,5 miliónu bezdomovců. Někteří ekonomové říkají, že je to známka efektivnosti tržního hospodářství.
  • Firma General Electric zaplatila svým lobbistům více peněz, než odvedla státu na daních.
  • Americký GAO („vládní účetní úřad“) shledal, že mezi rokem 1998 a 2005 zhruba dvě třetiny všech koncernů, aktivních na území USA, neplatily vůbec žádné daně (Matt Taibbi).
  • Automobilový průmysl vydal na reklamu více, než jsou náklady na automobilovou dopravu.
  • Barel ropy, než se dostane ke konečnému uživateli, je prodán 27 x. V roce 1970 v USA byla výroba co do podílu na HDP dvakrát větší, než finanční sektor, nyní je to obráceně. Finance tvoří 21% procent HDP USA, zatímco výroba jen 12%.

Snad proto také lidé z LEAPu v posledním buletinu napsali, že USA je nesolventní a neřiditelná země.

Náhubek pro bankéře

Je dosti těch, kteří si myslí, že než se vymyslí něco nového, lze se poučit z řešení Velké krize, které bylo navrženo za Roosevelta. Ten řešil krizi v roce 1933 přijetím tří zákonů:

  • The Emergency Banking Relief Act
  • Glass-Steagall Act I
  • Glass-Steagall II.

První zákon zkonfiskoval soukromníkům zlato (bullion). Dolar byl tehdy vázán na zlato ze 40%. Potvrdil, kdo ve skutečnosti vládne v zemi, tj. bankéři.

První Glass-Steagallův zákon znovu předefinoval depozita a zahrnul do nich i vládní a komerční obligace. To byla změna oproti existující praxi.

Druhý Glass-Steagall zákon oddělil komerční a investiční bankovnictví. Investiční bankéři totiž měli tendenci proinvestovat i komerční deposita, pokud se k nim dostali.

Roosevelt dne 4. března 1933 vyjádřil spokojenost s řešením krize, když řekl:

„Kupci utekli ze svých vysokých křesel v chrámu naší civilizace. Nyní můžeme chrám obnovit pro dávné pravdy. Rozsah této obnovy závisí od toho, do jaké míry budeme aplikovat společenské hodnoty, šlechetnější než jen pouhý peněžní zisk.“

Přes 60 let se bankéři snažili zbavit se těchto zákonů.

Clintonova administrativa koncem devadesátých let (z popudu tří kongresmanů Gramm-Leach-Bliley) zrušila Glass-Steagallovy regulační zákony, podepsané Rooseveltem v roce 1933 a uvolnila prostor kasino-kapitalismu, nárůstu moci bank slučováním (Citybank byla první, která dosáhla základní jmění 1 biliónu dolarů) a možnosti defraudace, podvodu (cook-the-books) apod..

Pokus o závěr, i když díky růstu Růstu poněkud delší

„Člověk je chybějícím článkem mezi opicí a lidskou bytostí“

Konrad Lorenz, laureát Nobelovy ceny

Je známo, že Rádio Jerevan na dotaz kdy bude v socialismu lépe, odpovědělo, že už bylo. Z výše uvedeného lze domyslet, že to platí i o kapitalismu. Po válce, po třicet let dokázal kapitalismus jak u vítězů, tak u poražených zemí zajistit téměř plnou zaměstnanost (ne v globálním měřítku). Banky dokázaly financovat intenzivní rozvoj, bez současného kasino-kapitalismu, jež zajišťuje bankám jistou výhru a jejich zákazníkům téměř jistou lichvu (viz výše – odklon od demokracie a použití derivátů, zejména CDS). Jinými slovy, v historickém dědictví lidské společnosti a v arzenálu kapitalismu jsou minulá opatření, která by dnes znamenala pokrok oproti současnému stavu. Byly dokonce doby, kdy Tjalling C. Koopmans, (americký ekonom nizozemského původu, Nobelova cena za rok 1975 spolu s akademikem Leonidem Kantorovičem, SSSR) se nadchl Leninovou myšlenkou elektrifikace (GOELRO) a použil to jako příklad pro svoji „turn-pike theory“.

Tato opatření by netvořila trvalé řešení, ale jen první krůčky k němu. Dějiny se totiž nikdy neopakují doslovně.

Po vytvoření stabilnějšího systému, než je ten dnešní, bude nutno začít řešit dlouhodobější cíle. (Trvale udržitelný rozvoj, „de-growth“, proti posedlosti růstem za každou cenu, atd.) Zde je cesta ne zcela jasná.

Ideologické teorie jsou nepoužitelné. Neoliberalismus přivedl svět k současnému stavu. Světová levice v těchto dnech začíná diskutovat, jak vzestup poststrukturalismu, postmodernismu a konstruktivismu v sociálních vědách byl výhodou pro skutečné vládce materiální moci ve světě. Nahrazením systémové kritiky kapitalismu rozvláčnou kritikou civilizace, postmoderní a post strukturalistická levice skončila intelektuální kastrací sebe sama v úsilí svrhnout kulturní hegemonii globálního kapitálu.

Daleko od revolucionizace společnosti, postmodernismus jen údajně dále pomáhal moci buržoazní elity zakopat se (Jérôme E. Roos).

0
Vytisknout
5063

Diskuse

Obsah vydání | 21. 2. 2012