V přírodě neexistuje ekologická rovnováha. Společnost seberegulovaných sítí je fantazie

1. 6. 2011

Toto je příběh o vzestupu strojů a o naší víře v rovnováhu v přírodě. Je o to, jak byla vynalezena představa ekosystému a jak nás inspirovala a jak to ani nebyla pravda.

V masových demokraciích na Západě vznikla nová ideologie. Začali jsme věřit, že staré mocenské hierarchie je možné nahradit sebeorganizujícími se sítěmi. Od internetového utopiánství až po globální hospodářský systém, a zejména po ekosystémy přirozeného světa, dnes sníme o systémech, které se dokážou samy vyvážit a samy stabilizovat., bez zásahů autoritářské moci.

Toto je shrnutí druhé části dokumentárního seriálu televize BBC od význačného britského dokumentaristy Adama Curtise "Jak nás všechny dohlížejí stroje láskyplné milosti". Shrnutí první části je ZDE

Video druhé části seriálu je ZDE

Ale ve skutečnosti je to sen strojů. Odráží to, jak jsou stroje organizovány. S přírodou to nemá nic společného.

A jako model pro lidskou společnost a pro politiku je to naprosto nedostatečné, tváří v tvář mocným a dynamickým silám, které dnes dominují světu.

Toto je příběh o vzniku snu o sebeorganizujícím se systému a o podivné strojové fantazii, vnucené přírodě.

Využívání a zneužívání pojmů týkajících se vegetace

Londýn na vrcholu moci Britského impéria. Alespoň si to mysleli

Na konci první světové války měl mladý biolog jménem Alfred Tansley děsivý sen. Zdálo se mu, že je ve vesnici v Africe. Domorodci se vydali směrem k němu. Pak se objevila jeho žena. Zvedl pušku, zamířil na ni a zmáčkl spoušť.

Tansley chtěl vědět, co ten sen znamená. A tak začal studovat myšlenky Sigmunda Freuda. A fascinovalo ho to.

A v roce 1922 dokonce jel do Vídně, aby se tam nechal samotným Freudem analyzovat. Tansleyho zaujala obskurní část Freudovy teorie, podle níž je lidský mozek vlastně elektrickým strojem. Že smyslová data, přijímaná očima a ušima, vytvářejí vlny energie, které v mozku plynou po vnitřních sítích, jako po elektrických obvodech. Tansleyho to fascinovalo a vytvořil pozoruhodnou pojmovou vazbu. Rozhodl se, že může použít tento model lidské mysli a uplatnit ho na celou přírodu. Dospěl k přesvědčení, že složitost přírody podkládají systémy, obrovské navzájem provázané okruhy, které spojují všechna zvířata i rostliny. A těmito okruhy plyne energie. Vymyslel si pro ně jméno: Nazval je "ekosystémy". Byla to velmi mechanická představa.

Ale Tansley šel ještě dál. Kdykoliv jsou tyto ekosystémy narušeny, vždycky usilují o sebeopravu, o návrat do původního stavu. To znamená, že mají schopnost se samy regulovat a stabilizovat. Tansley to nazval velkým univerzálním zákonem rovnováhy. Všechny tyto systémy, psal, neustále usilují o rovnováhu.

Představa, že v přírodě existuje základní rovnováha, trvá v západní kultuře už stovky let. Vždycky to byl sen, vize skrytého přírodního pořádku. Tansley argumentoval, že je to zřejmě vědecká pravda. Že jak na anglickém venkově, tak třeba v africké džungli existuje skrytý mechanismus, který reguluje rovnováhu přírody.

Ale ona to byla jen hypotéza. Nikdo nevěděl, jak ekosystém funguje. Odpověď neměla být vyvozena z analýzy přírody, ale z nového druhu stroje -- počítače.

Výchozí nastavení

Jay Forrester studoval na MIT na elektroinženýra. Stal se tam jedním z prvních novátorů v oblasti počítačů. V padesátých letech vybudoval pro Ameriku systém včasného varování. Byla to globální sít radarových instalací. Všechny byly spojeny obřími počítači v USA. Účelem bylo vytvořit stabilní rovnováhu při jaderném soupeření během studené války.

Forrester byl přesvědčen, že celý svět, nejen příroda, se skládá ze systémů. Byl přesvědčen, že tím, že vytvoří vlastní, lidmi vybudovaný systém, systém včasného varování, dokázal identifikovat, jak se všechny systémy dokáží stabilizovat. Dělají to prostřednictvím mechanismu zpětné vazby. Forrester argumentoval, že každý čin, který učiníme, má důsledky, ovlivní systém a navrátí se a ovlivní tak naše budoucí chování způsobem, který nedokážeme identifikovat. Avšak počítače to identifikovat umějí.

Počítače mají schopnost analyzovat reálné dopady lidských činů, Forrester jim říkal smyčky zpětné vazby. Žijeme v sítích smyček zpětných vazeb, které ovládají nás i vazby, s nimiž vstupujeme do interakcí. Jsme součástí systému.

Forrester byl jedním z vedoucím představitelů ambiciózního nového vědeckého hnutí, jemuž se začalo říkat kybernetika. Kybernetika tvrdila že všechno, od lidského mozku až po společnosti, je možno vidět jako systémy., které reguluje a ovládá zpětná vazba. Fascinovalo to biology i fyziky, protože to nabízelo nové vysvětlení, jak je na světě udržován pořádek. Mělo to také významné dopady pro člověka.

Kybernetika totiž viděla lidské bytosti nikoliv jako jednotlivce, schopné ovládat vlastní osud, ale jako součásti systémů. Svou podstatou byla kybernetika počítačovou představou světa. A z této perspektivy nebylo žádného rozdílu mezi lidmi a stroji. Lidé byly jen uzly v sítích, které reagovaly na proud informací.

Jeden z čelných teoretiků kybernetiky, Norbert Wiener, to jasně vysvětlil v knize, která se stala biblí tohoto hnutí. Nazval to "kontrola a komunikace mezi biologickou bytostí a strojem". Podle Wienera lze spojit chování biologických bytostí a strojů a vysvětlit je prostřednictvím matematické formule. Tak se octnete ve světě, kde se zdá, že není rozdílu mezi člověkem a strojem. Přirozené, mechanické a sociální systémy považuje kybernetika za totožné. Jsme všichni součástí univerzálního systému, propojeného informacemi.

A kybernetika radikálně proměnila koncept ekosystému. Zdálo se totiž, že umí vysvětlit, jak se ekosystémy dokáží stabilizovat. Dělají to prostřednictvím zpětné vazby. Tak se stalo, že se ekologie stala jednou z nejdominantnějších věd dvacátého století.

Klíčovými postavami byli dva američtí ekologové. Byli to bratři, Harold a Eugene Odumovi. Harold využil kybernetiky jako nástroje k analýze skryté struktury přírody. V padesátých letech cestoval po celém světě a sbíral data z přírody. Ve všech případech zredukoval mnohotvárné údaje z přírody na kybernetické sítě. Nakreslil ekosystémy, jako by to byly elektrické okruhy. Smyčky zpětných vazeb dokazovaly, jak systémem koluje energie, mezi všemi zvířaty a rostlinami.

Odum dokonce vybudoval skutečné elektrické okruhy, které představovaly životní prostředí. A využíval jich k úpravě míry zpětné vazby v systému. Odum byl přesvědčen, že je možno vytvořit model daného systému a monitorovat všechny jeho součásti a pak rozhodnout, kdy je nutno zasáhnout.

Haroldův bratr Eugene využil těchto myšlenek k tomu, aby definoval vlivnou vizi přírody, která stále dominuje naší představivosti. Napsal knihu Základy ekologie. Stala se biblí této vědy. Argumentovala, že celá planeta je sítí provázaných ekosystémů. Tonsleyho hypotéza o strojích se tak stala vědeckou jistotou.

Avšak aby jim teorie fungovala, bratři Odumové museli zkreslit vědecká data. Používali metafory, že ekosystém funguje jako stroj. Ale namísto, aby zkoumali data, která shromáždili z přirozeného světa, a zjistili, zda je to pravda, bratři Odumové udělali opak. Sebraná data neuvěřitelně zjednodušili. Vzali složitost a variabilitu přírody a zjednodušili ji tak, aby to odpovídalo obvodům a rovnicím, které vytvořili. V rámci toho to přestalo být metaforou a zdálo se, že se to stalo vědeckým popisem skutečnosti.

Jeden asistent Harodla Oduma později napsal, že vlastně vytvářeli fantazii stability, která se podobala strojům. Biologická realita zmizela. Organismy byly donuceny jednat předpověditelně, mechanickým způsobem. Ze zvířat se stali roboti. A jejich představy nikdy nebyly předloženy jako hypotézy, které je nutno podrobit zkoušce.

Myšlenka o rovnováze v přírodě však pochází ze starověké západní mytologie a také z věku strojů. Představa byla, že když se nechá příroda sama sobě, bude běžet jako dokonale namazaný stroj.

Avšak toto sloučení kybernetiky a ekologie vedlo k něčemu daleko významnějšímu než jen k nové představě přírody. Vznikl z toho totiž nový organizující princip i pro lidskou společnost.

Byla to vize nového světa. Světa bez autoritářského výkonu moci a bez starých politických ideologií, protože to odráželo, jak vzniká pořádek v přírodě.

Operační manuál pro vesmírnou loď Zemi

Muž, který za tím vším stál, byl utopista a vizionář. Pracoval jako inženýr v americké armádě. Jmenoval se Buckminster Fuller. "Učiním svůj život experimentem," řekl. "Ve snaze najit princip, kterým se řídí vesmír."

Fuller vymyslel radikálně novou strukturu. Byla založena na základním systému pořádku v přírodě. Jmenovala se geodesický dóm. Byla to velmi jednoduchá, ale neuvěřitelně pevná struktura.

Obří geodesické dómy byly vybudovány jako místa pro radary amerického systému včasného varování v Arktidě.

Fullerovy geodesické dómy napodobovaly představu ekosystému. Každá jednotlivá příčka byla slabá, ale když jich byly propojeny tisíce v obří síť, struktura vznikla silná a stabilní.

Fuller byl přesvědčen, že tento princip kopírování přírody lze použít nejen u struktur, ale i pro vytváření nových systémů k řízení společnosti.

Uvědomoval si ale, že má-li to být možné, musí dojít k pojmové změně v tom, jak lidé vnímají své postavení na světě.

Namísto toho, aby se lidi považovali za příslušníky národů, tříd či mocenských hierarchií, měli by se považovat za sobě rovné členy globálního systému. Ve snaze je v tom přesvědčit využil Fuller obrazu vesmírné lodi, kterou vytvořila NASA pro cestu na Měsíc.

NASA zaměstnala ekology, kteří měli zkonstruovat uzavřený systém pro astronauty v kabině. Neustále na něj dohlížely počítače, aby zůstával v dokonalé rovnováze.

A v roce 1964 napsal Fuller manifest, nazvaný Operační manuál pro vesmírnou loď Země. Argumentoval, že svět by měl být považován za jedinou obří vesmírnou loď a že všechny lidské bytosti by měly ten systém spravovat tak, aby byl v dokonalé rovnováze, přesně tak, jako malá kabina vesmírné lodi. A v centru dění najednou už není člověk -- je v něm ta vesmírná loď. Jednotlivé lidské bytosti už nejsou důležité., protože vám jde o zdraví celého systému.

Tuto novou vizi však ohrožovali politici. Protože politikové byli přesvědčeni, že dokáží systém ovládat. A to vždycky vedlo k mocenským bojům. A z toho vznikaly války.

Namísto toho by systému mělo být dovoleno, aby našel svůj přirozený pořádek. Pak už nebude potřeba hierarchií ani moci.

Fullerovy myšlenky zaujaly generaci, která ztratila iluze o veškeré politice. Kontrakultura vznikla poté, co se studentskému hnutí nepodařilo v Americe změnit kulturu moci.

V letech 1967 -- 1971 opustilo půl milionu Američanů města a zakládalo experimentální komunity. Byla to jedna z největších migrací v historii Spojených států. Stavěli své nové příbytky s použitím geodesických domů Buckminstera Fullera. Přijali ale také jeho kybernetické představy jako základ organizace svých společenství.

Tyto komunity záměrně neměly žádnou hierarchii, žádnou moc ani autoritu. Namísto toho vládla představa, že všichni by se měli považovat za součást systému, distribuované sítě, která má schopnost se sama stabilizovat, právě tak jako ekosystémy v přírodě.

V jedné z nejvlivnějších komun jménem "Synergia" se tato kybernetická teorie jmenovala Ekotechnika.

V komunách bylo zakázáno cokoliv, co by připomínalo politiku. Nebyly dovoleny žádné koalice ani aliance s druhými ve skupině. Namísto toho spolu jednotlivci jednali navzájem, tváří v tvář jeden proti druhému, kdy si navzájem říkali, co si o druhém myslí.

Zůstávali svobodnými jednotlivci, ale zároveň prostřednictvím tohoto systému zpětné vazby, měla skupina zůstat stabilní.

A v Kalifornii byla ještě jiná skupina vizionářů, kteří byli přesvědčeni, že komuny jsou teprve prototypem pro společnost, která se dokáže sama organizovat neglobální úrovni. Byli to inženýři, kteří vynalézali na západním pobřeží USA novou počítačovou technologii.

Způsob, jímž tuto technologii rozvíjeli, byl utvářen těmito představami přirozeného pořádku, založeném na interakci lidí a strojů.

Koncem roku 1968 se vědomě rozhodla skupina počítačových průkopníků přestat pracovat na velkých mainframových počítačích. Namísto toho se rozhodli vytvořit sítě malých, osobních počítačů.

Během dramatického představení ukázali, jak se to dá zrealizovat. Měli už všechny potřebné prvky, i počítačovou myš.

Tito počítačoví odborníci byli přesvědčeni, že počítače umožní vytvořit přesně takovou společnost, jaká existovala v komunách, ale v globálním měřítku. Všichni budou svobodní jako jednotlivci. Už jim nebudou dominovat staré hierarchie ani politikové. Namísto toho budou propojeni navzájem v globálním systému, který nalezne svůj vlastní přirozený pořádek. Učiní to prostřednictvím zpětné vazby na základě informací od milionů lidí, propojených osobními počítači.

Představení nafilmoval jeden z proroků hnutí, šéf komuny Stewart Brand.

Koncem šedesátých let se naše moderní představa o přírodě, totiž o ekosystému, a kybernetické teorie o počítačích propojily. Z toho vznikla epická nová vize jak spravovat svět bez staré zkorumpovanosti mocí.

Byla to vize, o níž se zdálo, že se odlišuje od všech předchozích pokusů změnit svět. Protože byla založena na přirozeném řádu věcí.

V roce 1967 to mladý spisovatel jménem Richard Brautigan vyjádřil stručně. Jednoho dopoledne procházel ulicemi San Franciska a rozdával manifest. Ten popisoval budoucí svět, udržovaný v rovnováze spojením přírody a počítačů. Manifest měl název: Jak nás všechny dohlížejí stroje láskyplné milosti.

A pak svět zasáhla nová krize. Byla to krize, kterou nemohly vyřešit staré mocenské hierarchie ani národní vlády. V důsledku toho se představa světa jako samoregulujícího systému přesunula do centra jeviště.

Stroj soudného dne

Začátkem sedmdesátých let bylo zjevné, že vznikla globální ekologická krize. Bylo ale také jasné, že politikové nemají tušení jak ji vyřešit. Krize lidi mátla, protože byla nesmírně složitá. Šla přes hranice států a zasahovala celou přírodu. Ale pak se objevil muž, který řekl, že ví, jak svět před touto katastrofou zachránit. Byl to vědec kybernetik, který vytvořil americký systém včasného varování, Jay Forrester.

Touto dobou se Forrester stal mocnou osobností. Využil totiž svých počítačů k modelování korporací, dokonce i celých měst. Pak začal Forrester spolupracovat s organizací jménem Římský klub. Byla to skupina mezinárodních podnikatelů a technokratů, kteří se snažili najít způsob jak vyřešit ekologickou krizi. Na jednání ve Švýcarsku jim Forrester sdělil, že se to dá vyřešit jedině tak, že se bude na svět pohlížet jako na jednotný kybernetický systém. Nabídl, že vytvoří počítačový model, který připraví správné řešení.

V Americe pak Forrester založil tým systémových teoretiků. Ti vytvořili počítačový model světa. Tým ho zkonstruoval jako obří kybernetický systém. Obsahoval všechna známá data o růstu populace, o průmyslové výrobě, o potravinách a o zemědělství, o přírodních zdrojích a o ekologickém znečištění. Tým pak model spustil. A model předpověděl bezprostřední světový kolaps.

Římský klub uspořádal tiskovou konferenci, kde oznámil, že počítače předpověděly, že svět směřuje ke katastrofě.

Římský klub vydal knihu, nazvanou Hranice růstu, která vysvětlila Forresterův model i jeho děsivé závěry. Kniha se stala bestsellerem a naprosto proměnila postoj světa k životnímu prostředí. Protože Forresterův model nabídl způsob jak zkonceptualizovat existující problém. Ten způsob se zdál být vědecký, a proto neutrální.

Tato vize světa jako jediného provázaného systému šla, jak se zdálo, mimo hranice politiky. V roce 1972 uspořádala OSN ve Stockholmu poprvé konferenci o světové ekologické krizi. A mezinárodní byrokraté, kteří ji zorganizovali, se uchýlili k myšlence světa jako jednotného systému. Bylo zjevné, že je zapotřebí řídit svět novým, nepolitickým způsobem, aby nedošlo k světovému kolapsu.

Forresterovy apokalyptické předpovědi dominovaly konferenci. Avšak Forrester také zdůrazňoval, že jeho počítačový model ukazuje jedinou možnou cestu ven z katastrofy. Světová vláda se musí vzdát představy, že by bylo možné podporovat nekonečný růst. Namísto toho by měl vzniknout nový stabilní stav světa.

Úkolem světové vlády bylo nyní udržet svět ve vyrovnané rovnováze. Jinak zkolabuje. Forrester argumentoval, že musí dojít k základní změně politiky i politiků. Politikové se musejí přestat snažit měnit svět. Namísto toho se musí stát cílem politiky správa existujícího systému, aby se udržoval v rovnováze. Myšlenka růstu je v rozporu s myšlenkou rovnováhy, tvrdil Forrester.

Ale velká část ekologického hnutí se stavěla proti této myšlence. Uspořádala protest před konferencí. Argumentovala, že představa, že je nutné vnutit světu stabilitu, není nová. A že model na omezení růstu není navrhován proto, aby byl svět zachráněn, ale aby byl ovládnut.

Kritikové poukazovali na to, že Forrester v systému nemá žádné smyčky zpětných vazeb pro politiky a pro politické změny.

Představa, že by se v budoucnu lidé mohli přizpůsobit problémům tím, že změní své cíle a své hodnoty, a tím změní celý systém, byla pro ně absurdní. Lidské bytosti byly součástí modelu jen jako pasivní, mechanistické prvky. Byla to mechanická vize světa, která si nedokázala představit situaci, v níž by se lidé -- na rozdíl od strojů -- začali chovat jinak, než se chovali předtím.

To vedlo jen k dvěma možnostem. Buď zachovat současný systém, ve stabilním ekvilibriu, anebo čelit katastrofě.

A to, argumentovali demonstranti, se hodí těm, kdo chtějí zachovat současný stav věcí. Těm, kteří jsou u moci.

Tento argument byl vznesen už dříve. V třicátých letech dvacátého století, v době, kdy britská imperiální moc byla na ústupu. V roce 1935 obvinil Arthur Tansley , muž, který vymyslel koncept ekosystému, jednoho z nejmocnějších mužů Britského impéria, že zneužívá ekologických myšlenek. Byl to polní maršálek Smuts, autokratický vládce Jižní Afriky. Smuts využil ekologických myšlenek k vytvoření teorie, kterou nazval "holismus". Holismus tvrdil, že celý svět je jeden obří jednotný systém, ve kterém má všechno své přirozené místo. Pokud všichni zůstanou na tom místě, kam patří, systém bude stabilní.

Smuts měl představu nového globálního světového pořádku, kde umělé rozdíly jako mezi národy zmizí. Avšak jeho modelem pro tento systém bylo Britské impérium. Systém měl být spravován bílými evropskými rasami, protože to je jejich přirozené místo v celku.

To, co Smuts dělal, dokazovalo, jak lehce se vědecké myšlenky o přirozené rovnováze světa dají zneužít lidmi u moci k tomu, aby udržovali existující pořádek.

Tansley to ostře odmítl a veřejně obvinil Smutse ze "zneužití přírodních pojmů".

Nyní, o čtyřicet let později, obvinili demonstranti ve Stockholmu Forrestera z téhož. Skutečným úkolem ekologického hnutí není udržet svět v rovnováze, tvrdili, ale změnit ho. Protože ekologickou krizi způsobuje nenažranost západních elit. Ekologické hnutí se stává obětí únosu od pravicových intelektuálů a studenoválečnických technokratů, argumentovali. Ty využívají argumentu, že v přírodě existuje rovnováha, jako politického triku. Podle těchto myslitelů se společnost nesmí měnit, protože je nutno udržovat rovnováhu, jaká je v přírodě.

Avšak protesty byly marné. Protože Forresterova kybernetická vize světa jako jediného, navzájem propojeného systému, nyní začínala pronikat hluboko do představivosti občanů.

V sedmdesátých letech rostlo uvědomění, že my a všechno ostatní na této planetě je provázáno prostřednictvím složitých sítí. Z toho vznikly epické vize konektivity, jako například teorie Gaia, a utopické teorie o internetu, a o globálním ekonomickém systému.

Podstatou toho byla hluboká změna. Začala mizet představa z osvícenství, že lidé jsou něco jiného, odděleného od přírody, a že jsou pány svého vlastního osudu.

Namísto toho jsme se začali vidět jako součástky, ozubená kolečka v systému. A naší povinností nyní bylo pomáhat systému, aby zachoval svou přirozenou rovnováhu.

Představa o tom, že svět je jednotný systém, se stala tak vlivnou, protože se zdálo, že ta myšlenka není založena na politické ideologii. Zdálo se, že je to vědecká představa strukturovanosti, která odráží přírodu.

Ale právě v tuto chvíli, v polovině sedmdesátých let, se vědecké argumenty, které podkládaly tyto teorie, rozložily. Vyjevilo se, že teorie seberegulujícího ekosystému je chybná.

Nová generace ekologů začala produkovat empirické důkazy, z nichž vyplynulo, že ekosystémy nemají tendenci směrem k přirozené stabilitě. Že je pravda přesný opak. Že příroda vůbec neusiluje o rovnováhu a je stále ve stavu dynamických a nepředpověditelných změn.

Ekologové začali znovu navštěvovat prostředí, která měla být vzorem stability. Ukázalo se, že se ta ekologická prostředí neustále mění.

Ekologie proto začala studovat historii ekosystémů. To, co zjistili, začalo ochromovat samotné základy ekologie.

Teorie tvrdila, že když je ekosystém narušen bouřemi nebo povodněmi, vždycky se pak snažil navrátit do přirozené rovnováhy. Z četných studií vyplynulo, že je tomu přesně opačně. Že po narušení se rostliny i zvířata překombinují radikálně odlišným způsobem.

Historie přírody je plná radikálních zásahů a nepředvídatelných změn. Žádný stabilní vzorec neexistuje. Pořád vzniká něco nového.

Když začaly přicházet tyto informace, byl zahájen obrovský experiment, který měl dokázat, jak ekosystémy udržují stabilitu.

Ekolog jménem George van Dine začal vytvářet počítačový model savany, které existuje v Coloradu. Všechna zvířata, rostliny i hmyz měly být vytvořeny uvnitř počítače.

Van Dine chtěl konečně ukázat, jak zpětná vazba funguje v přírodě. Desítky jeho výzkumníků sbíraly informace o všem, co žilo v trávě, i o tom, co je v půdě. Vytvořili stroj, který na stovkách čtverečních kilometrů vyluxoval hmyz a malé savce. Ti byli pak otevřeni, aby se zjistilo, co sežrali. Jiní výzkumníci sledovali větší zvířata, aby zjistili, co ta žerou.

George Van Dine pak použil všechna data k vytvoření obrovského, složitého modelu, který simuloval, jak všechna zvířata a rostliny vzájemně vstupují do interakce. Každý živočišný druh měl svůj submodel, ten byl pak propojený smyčkami zpětných vazeb k ostatním živočišným druhům a jejich submodelům.

Ale když George van Dime model zprovoznil, to, co se stalo, nedávalo vůbec žádný smysl. Nevyplynul z toho žádný stabilní systém.

Van Dime byl přesvědčen, že jeho model prostě potřebuje další data. A pracoval horečně, často celou noc. Vkládal do počítače další a další informace.

Problém se ale zhoršoval.

Ekologická teorie fungovala pro předchozí ekology, protože drsně zjednodušili přírodu. Van Dime se svým obrovským množstvím dat prostě jen znovu vytvořil chaotickou nestabilitu přírody -- přímo ve svém počítači.

V roce 1981 Van Dime zemřel na infarkt ve věku 48 let. A jeho projekt byl zrušen.

Kolaps jeho experimentu znamenal konec teorie ekologických systémů, v který ekologická věda věřila po dobu padesáti let. Teorie, která tvrdila, že v přírodě existuje trvalý pořádek, vyvážená rovnováha. Rovnováha v přírodě je iluze.

Současná ekologie učí, že žijeme ve velmi dynamickém světě.

Vědecká argumentace byla zdiskreditována. Ale idealistická vize sebeorganizujícího se systému sílila dál. Důvodem bylo, že ve věku masové demokracie je jednotlivec nedotknutelný. Politika je zdiskreditovaná a nikdo jí nevěří. Idealistická vize sebeorganizujícího se systému nabídla představu rovnostářského světa.

Sebeorganizující se síť

O dvacet let později

Začátkem jednadvacátého století se znovu objevila představa sebeorganizující se sítě ve své původní, radikální formě. Od roku 2003 proběhla Asií i Evropou vlna spontánních revolucí. Ve všech těchto případech statisíce lidí naplnily hlavní města Gruzie, Ukrajiny a Kazachstánu a donutily staré zkorumpované politiky, aby odstoupili.

Ve všech těchto případech se zdálo, že nikdo revoluci neřídí. Ale pak zjistili novináři, že klíčovou roli hrál internet. Spojil miliony lidí a vytvořil revoluce, které neměly žádnou vůdčí ideologii kromě touhy po sebeurčení a po svobodě.

Zdálo se to být triumfem vize utopických počítačových expertů v Kalifornii v šedesátých letech. Ti snili o době, kdy propojené sítě počítačů umožní jednotlivcům, aby vytvořili novou, nehierarchickou společnost. Jako v experimentech komun, ale v globálním měřítku.

Teď se zdálo,že se tento sen skutečně realizoval. V roce 2009 to vypadalo, že twitter a facebook hrají klíčovou roli při organizování protestů v Íránu.

Ale při všech těch revolucích trval ten nový pocit svobody vždy jen okamžik. Na Ukrajině Viktor Janukovyč, muž, který byl donucen k rezignaci, je zpět u moci a začal likvidovat demokratické instituce.

V Kyrgyzstánu nový prezident uprchl v důsledku obvinění z korupce. Kyrgyzstán je rozerván etnickým konfliktem.

A Gruzie nyní poklesla na žebříčku světové tiskové svobody ze 77. na 99. místo.

To, na co se v době revolucí zapomnělo, je to, k čemu došlo při původních experimentech v komunách.

Všechny ty komuny selhaly. Většina z nich nepřežila déle než tři roky. Některé po dobu kratší než tři měsíce. A to, co je zničilo, bylo přesně to, co mělo být zlikvidováno.

Moc.

Členové komunit zjistili, že někteří lidé jsou svobodnější než jiní. Silné osobnosti začaly dominovat slabším členům skupiny. Ale pravidla sebeorganizujícího systému nedovolily jakoukoliv organizovanou opozici vůči tomuto útlaku.

Vznikla hierarchická struktura.

V komunách se to, co mělo být systémem komunikace mezi sobě rovnými jednotlivci, se často proměnilo v tvrdou šikanu. Podpora šikanovanému nebyla dovolena. Vznikl strach.

Selhání hnutí komun i revolucí dokazují, že sebeorganizující se model má vážné nedostatky. Nedokáže se vyrovnat se základními dynamickými silami lidské společnosti: s politikou a s mocí.

Hippies přijali myšlenku sebeorganizující se společnosti, protože byli v deziluzi ohledně politiky. Byli přesvědčeni, že alternativní způsob organizace společnosti je dobrý, protože je založen na základním principu přírody.

Jenže to byla fantazie. Ve skutečnosti přejali myšlenku ze studeného a logického světa strojů.

Nyní, v naší době, jsme všichni v deziluzi z politiky. A tento strojový organizační princip společnosti se vynořil jako základní organizující princip našeho věku.

Avšak zjišťujeme, že jestli se považujeme za součástky systému, je velmi obtížné změnit svět.

Je to velmi dobrý způsob jak věci zorganizovat, i vzbouření.

Avšak nenabízí to naprosto žádné řešení ohledně toho, co má následovat pak.

A podobně jako v komunách, zůstáváme bezmocni tváří v tvář těm, kteří už mají moc na světě.

0
Vytisknout
9948

Diskuse

Obsah vydání | 3. 6. 2011