Je vzdělanost problém?

1. 6. 2011

Jedním ze závažných problémů současnosti se v celoevropském měřítku stává značně neutěšená situace ve vzdělávání (viz např. kniha rakouského autora Liessmanna Teorie nevzdělanosti). Vzdělanost, znalosti odborné i všeobecné, u mladé generace rapidně upadá, což značně zneklidňuje zejména odbornou veřejnost. Že k poklesu úrovně znalostí dochází je celkem objektivně prokázáno rapidním propadem našich studentů u mezinárodních srovnávacích testů. Důvodů, které tento negativní jev způsobují, je velká řada, což může vést až k myšlence, že nejde o náhodu. Pokud si uvědomíme, jakou spoustou nepravd a polopravd nás zahrnují naši vrcholní představitelé zejména v souvislosti s chystanými společenskými reformami, neubráníme se pocitu, že jsme považováni za pouhé stádo, napsal Milan Javůrek.

Vzdělávání jako takové se stává terčem kritiky pro svoji náplň, způsob realizace apod. Jestliže se však podíváme na samotné kritizující, ve většině případů se můžeme s klidem pousmát -- jedná se zpravidla o ty, jejichž účast na vzdělávání příliš úspěšná nebyla. Často bývá vyučovací proces nazýván pouhým memorováním, s malým důrazem na praktickou stránku věci. Bohužel ale každé učení je zároveň i memorováním: pokud si nezapamatujeme anglická slovíčka, souslednost časů či nepravidelná slovesa, anglicky umět nebudeme. Především se zde ignoruje nezpochybnitelný fakt, že právě memorováním se nejlépe trénuje mozek -- přesně v duchu Lamarckova biogenetického pravidla, tj. málo používaný tělesný orgán chátrá. Proto se třeba na základní škole učíme básničky nebo násobilku zpaměti.

Nejsilnějším argumentem kritiků vzdělání je existence Internetu -- tj. tam najdeme vše, co potřebujeme, proč si zatěžovat hlavu spoustou zbytečností. Ano, jistě se jedná o velmi výkonného pomocníka, skutečnou revoluci v našem životě, najdeme tam opravdu kdeco. Bohužel však není samospasitelný. Bylo by zajímavé sledovat, jak by tito kritici reagovali např. při návštěvě lékaře, kdyby lékař místo vyšetření sedl k počítači a hledal, o jakou nemoc jde a jaký že lék by jim měl předepsat. Rovněž ne vždy je na takové hledání čas či možnost. V první řadě však zapomínáme na fakt, aby informace na Internetu byly, musel je tam nejen někdo umístit, ale především vymyslet -- čili se dobrovolně situujeme do role pouhých pasivních diváků a čtenářů. Nejedná se tudíž o nic jiného než o naši vlastní lenost a pohodlnost. Není diskuse o tom, že určitá základní suma znalostí je pro praktický život nepostradatelná. Pořád ještě ve většině z nás vzbuzuje obdiv široký přehled a paměťové znalosti -- proto jsou dodnes velice oblíbeny znalostní TV soutěže typu Milionáře, Vysoké hry, AZ kvízu atd., vždycky soutěžíme společně s adeptem na výhru a snažíme si vylepšit své ego. Na druhé straně se až děsíme velmi často hloupých, až nesmyslných odpovědí na banální otázky třeba v pořadu Nikdo není dokonalý.

Je samozřejmé, že jsou rozdíly mezi jednotlivými stupni vzdělání, tedy především v jejich poslání a účelu. Středoškolské vzdělání nám má poskytnout všeobecný přehled, rámcové znalosti z široké plejády oborů -- zeměpis, dějepis, biologie, jazyky, přírodní vědy atd. Tyto znalosti by nám měly vydržet celý život, protože k takovému systematickému vzdělávání se většina z nás už nedostane. To je právě o už zmíněném memorování. Samozřejmě není nutné si pamatovat, že Velká francouzská revoluce začala 14. 7. 1789, ale spíše proč vznikla a jaký měla význam.

Naproti tomu vysoká škola má kromě seznámení s oborem naučit způsob uvažování, tvůrčího myšlení, realizaci určitých myšlenek v praxi, vytváření nových postupů a hodnot. I zde je to svým způsobem o memorování, byť na jiné úrovni -- pokud např. nebudu vědět o určité metodě vyhodnocení dat, Internet dost těžko rozhodne, že zrovna tento postup bych měl použít. Proto se zejména v přírodních vědách učí způsoby odvození různých rovnic, přírodních zákonů, důkazy matematických vět atd. Není to proto, abychom zkontrolovali, zda ta či ona rovnice je správně, ale proto, abychom si osvojili analytické a logické myšlení vlastní danému oboru. Ani zde však není nutné umět napsat Periodickou soustavu prvků zpaměti, jako spíše především pochopit, o co v této bezesporu geniální tabulce jde.

Další z často vyskytujících se názorů je tvrzení, že škola je pro praktický život zbytečná -- což tito kritici dokazují vlastní úspěšností ve svém oboru podnikání. Ano, jsou věci, které nás škola nenaučí, nejsou-li nám od přírody dány. Sem patří talenty jako jednání s lidmi, organizační schopnosti, intuice apod. To je zcela jistě pravda. Ale dost těžko si představíme, že lékař, konstruktér, programátor aj. nebudou mít příslušné vzdělání. Ani již zmínění podnikatelé, byť sami bez příslušných škol, se bez těchto lidí neobejdou.

Velice častým předmětem kritiky bývá málo prakticky zaměřené vyučování. S tím se dá souhlasit pouze částečně. Spousta poznatků, především z přírodních věd, se nedá prakticky v rámci školy realizovat pro svoji náročnost a složitost. Pro pochopení jevu bývá podstatný především teoretický princip, který nám spíše pomáhá pochopit spoustu běžných jevů okolo nás, jako je třeba duha (spektrální rozklad světla) nebo barevné skvrny od oleje na vodě (interference na tenké vrstvě).

Obrovskou tragédií současného stavu je, že vzdělání probíhá ve znamení ústupků. Dělá žákům problémy písmo? Zjednodušíme ho. Je to či ono těžké? Nebudeme to učit. Např. vysokoškolská skripta starší dvaceti let jsou dnes nepoužitelná především pro svoji obtížnost. Kde se však tyto tendence zastaví? Budeme učit jenom malou násobilku nebo vystačíme jen se sčítáním a odčítáním? Vždyť máme počítač nebo kalkulačku. Pravopis? Máme přece textové editory s jazykovou kontrolou. Ale to přece není všechno! Dnešní studenti ignorují i editorem vyznačené chyby v textu, velmi často jim je to úplně jedno. A to raději nemluvme o schopnosti vyjadřovat se, formulovat ucelenou myšlenku do věty mající hlavu a patu. Vždyť většina studentů čte sporadicky, ani povinnou četbou se nezatěžují -- obsahy najdou na Internetu. Vlastní tvorba není nutná (např. referáty, slohová cvičení...) -- za peníze si lze koupit prakticky vše.

Jistě, kromě Internetu máme nenahraditelného pomocníka v počítači, na spoustu věcí ve většině oborů máme dnes programové vybavení. Jenže mnoho z nás se stává pouze pasivními uživateli a vykonavateli -- zadáme data, počítač nám něco spočítá a jsme hotovi. Jenomže to je také špatně -- naší úlohou je především interpretace výsledků, kritické zhodnocení toho, co jsme spočítali, formulování závěrů. To je přece náš tvůrčí přínos k věci!

A kde jsou vlastně příčiny tohoto neutěšeného stavu?

Především se jedná o celospolečenské klima. Jedinou hodnotou, znamenající společenskou prestiž a postavení, jsou peníze a majetek, přičemž formu nabytí nikdo neřeší. Znalosti, schopnosti, pracovní nasazení jsou dneska zcela opomíjené a nepodstatné. Jak tedy studentům zdůvodnit, že je zapotřebí se učit a něco znát? Bohužel elementární pravda, že základem lidského blahobytu je jedině práce, dnes jakoby neplatila.

Významem srovnatelný faktor je značná inflace vzdělávání. V posledních desetiletích vznikla řada zcela nových, převážně soukromých, středoškolských i vysokoškolských zařízení. Jelikož ale demografická křivka má spíše sestupný charakter, dochází k soutěžení mezi jednotlivými školami o studenty. Tato soutěž se zcela masově řeší i vyhrává především snížením požadavků, kritérií, snížením náročnosti studia -- a opět jsme u již výše zmíněné politiky ústupků. Je v lidské povaze dosahovat úkolů s co nejmenším nasazením, s co nejmenší námahou -- pokud je to ovšem dovoleno, což je přesně tento případ.

Pokud bychom rámcově srovnali veřejné a soukromé školy, jde samozřejmě především o peníze, nikoli kvalitu. Zejména vysoké školství doposud funguje tak, že každý obor, každý vyučovaný předmět, musí být akreditován akreditační komisí Ministerstva školství. To obnáší nejen sepsání náplně tohoto předmětu, ale také musí být garantován docentem nebo profesorem, který mj. svoji odbornost dokládá seznamem publikací v daném oboru. Zde je ovšem základní problém soukromých škol -- příslušných odborníků se jim nedostává. Proto je snaha v současnosti připravovaném novém vysokoškolském zákoně omezit vliv akreditace a také zrušit systém udělování titulů docent a profesor. Rektoři veřejných vysokých škol to zatím masově odmítli, ale v dnešní absurdní době to určitě není poslední slovo. Jestliže se soukromým vysokým školám toto povede (pravděpodobnost je vysoká, "plzeňským" způsobem na nich vystudovala široká plejáda pracovníků veřejné správy), bude to ten pomyslný poslední hřebík do rakve našeho vysokého školství.

Dalším kamenem úrazu škol je zavedený způsob financování -- stát škole platí podle počtu studentů. To ovšem znamená, že nějaké zásadní "prosévání zrna od plev" nepřipadá v úvahu. Příliš přísní učitelé bývají zváni "na koberec" a je jim domluveno. Tak mnohdy absolvují studenti, u kterých se občas vnucuje i otázka "...umíte se alespoň podepsat?" Dnes je skutečně větší problém vysokou školu nevystudovat než vystudovat. Celou věc pouze zhorší připravované placení školného -- většina lidí k této otázce přistupuje zcela komerčně -- zaplatil jsem, tak co byste ještě chtěli?

Výrazně špatnou studijní, tedy vlastně pracovní, morálku studentů, hraničící v některých případech až s apatií, podporuje zavedený kreditní systém, který přiřazuje za každý absolvovaný předmět určitý počet bodů -- kreditů. Tak je možno pomocí méně důležitých předmětů naplnit limitní počet pro postup do vyššího ročníku. Pak se zcela běžně stává, že studenti ve třetím ročníku mají nesplněné povinné zkoušky z ročníku prvního. Návaznost předmětů se většinou neřeší. Jak je celá věc pro samotného studenta obtížná, když se musí vrátit k něčemu, co viděl naposledy před dvěma lety, to je celkem očividné. Kdybychom mu to nedovolili, bylo by to pro obě strany jen dobře.

Rovněž situace na druhé straně barikády, tj. mezi učiteli, není příliš radostná. Byť hlavním posláním školy je výuka, v žebříčku hodnocení rozhodně nezaujímá první místo. Opět se hodnotí funkce v různých komisích, radách, účast na grantech a projektech atd. Významným kritériem je také publikační činnost, zejména se žádají články ve světových časopisech s tzv. impakt faktorem. Což o to, to je jistě v pořádku, každý vysokoškolský učitel musí být odborně činný a erudovaný. Jenom se to jeví jako značně schizofrenní situace -- na jedné straně se žádají špičkové odborné výkony a na druhé straně nepříliš kvalitní absolvent, který by měl být naším pokračovatelem. Řada učitelů je z této situace znechucena, nebo se již přizpůsobili, a ve výše uvedených intencích přistupují k výuce. Začíná chybět chuť, zápal, elán při výuce a snaha co nejvíce naučit -- kriticky nutno dodat, že nezájem studentů to ani neumožňuje. Kontrola studia, tj. zkoušky, se mnohdy dělají pouhým testováním, zaškrtáváním odpovědí ano/ne, varianta a) -- d) apod. Tím objektivně nezjistíme, jak na tom student je, co pochopil a co ne -- tak chybí i zpětná vazba. Díky tomu, že studenta vlastně ani "nepustíme ke slovu", nemá příležitost mluvit, vyjadřovat se samostatně, souvisle a logicky.

Takových problémů by bylo jistě více. Ale ten zásadní, největší a svým význam nejhorší problém je to, že se studenti nenaučí pracovat. Častým jevem také bývá dneska tolik běžná tendence věci odkládat na čas pozdější (podobně jako třeba mateřství). Bohužel si však mladí neuvědomují řadu věcí. V mladém věku je člověk nejvnímavější, nejsnadněji se učí a má největší výkonnost. Kdo po čtyřicítce studoval vysokou školu, ví, o čem je řeč. Podstatná je také návaznost studia, mít "vše čerstvě v paměti". A kde jsou ambice, touha něco dokázat, něco vytvořit?

Je jasné, že samotné vzdělání není klíčem k úspěchu. Ne každý dobrý student je úspěšný v praktickém životě. Zvlášť v této době, kdy je podstatně účinnější taktika ostrých loktů, bezohlednosti, tvrdosti, nedostatku morálky a svědomí. Ale pro cestu životem, orientaci ve většině životních situací, v neposlední řadě při výběru a výkonu zaměstnání má zcela nezastupitelnou roli.

0
Vytisknout
5495

Diskuse

Obsah vydání | 3. 6. 2011