Opravdu byli Srbové pouhými nevinnými oběťmi?

3. 6. 2011 / Jan Čihák

Text zaslaný panem Dvořákem je dokonalou ukázkou textů a názorů šířených kazateli velkosrbských pravd, do něhož jsem se obouval ve svém posledním článku: "Podle nich jsou Srbové největšími oběťmi Jugoslávie i jejího krvavého rozpadu, všichni nesrbové se prý spikli s cílem Srby konečně pobít a vyhubit. Oni Srbové vlastně hrozně trpěli už v té Jugoslávii, "krvavý pes" Tito je týral, kde mohl, prostě hrůza a žalář srbského národa to bylo, ta prašivá "Juga"."

V každém případě nelze než smeknout nad usilovnou produkcí takto myšlenkově konzistentních materiálů, které nacházejí sluchu u řady čtenářů, neboť jim nelze upřít, že čtenářsky jsou zajímavější než bláboly produkované masmediální propagandou. Vskutku platí, že stokrát opakované tvrzení se nakonec stane obecně přijímanou pravdou, i kdyby bylo sebenesmyslnější.

Pohled na použité zdroje na konci článku pak vysvětluje, proč je článek obšírným shrnutím utrpení nevinného srbského národa a vyjmenováním křivd a nespravedlností na něm spáchaných, zlým Západem zamlčovaným, aniž by bylo byť písmenkem zmíněno a připuštěno, že otřesné zločiny byly páchány rovněž ve jménu srbského národa těmi, kdo se v ten moment považovali za jeho největší syny. Text vychází mj. ze statí pana Dolečka, do kterého jsem se právě pro tyto skutečnosti "obouval", a rovněž z publikací pana Milivoje Ivaniševiće, toho času ředitele "Instituta za istraživanje srpskih stradanja" (Institutu pro výzkum srbských strádání), jehož výzkumné zaměření je celkem jasné už dle názvu.

Kromě jednostranného vyznění článek obsahuje pozoruhodné myšlenkové pochody. Několik příkladů:

"pak většinou nějaký chorvatský politik vystoupil s přátelskou zdravicí a přáním, aby hranice Bosny byla přinejmenším na Drině, když ne před Bělehradem v Zemunu ... a vždy se končí voláním hesel proti Srbům a zpěvem písní. Jedna z nich neuměle převedena do češtiny zní asi takto: "Plavaj kačka, plavaj huska, tato země bude Turska". Chtějí návrat do starého Turecka, čili do říše, v které muslimové patřili k privilegované vrstvě."
Zde mi rozum zůstává stát na dvou místech:

1.Hranice Bosny a Srbska na řece Drině je skutečností už nějaké to století, nesmírně poutavě o ní vypráví i Andrić ve svém slavném románu Most na Drině (Na Drini ćuprija). Jak to ten chorvatský politik tedy myslel???

2."Muslimové" chtějí návrat do starého Turecka -- ve skutečnosti nebyla Bosna na sklonku Osmanské říše zrovna nejrozvíjenější teritorium, zaostalost a chudoba v kombinaci se stálým zvyšováním daní vedla místní k celkem oprávněnému dojmu, že na ně centrální vláda z vysoka kašle, takže od 18. až do konce 19. století byla Bosna dějištěm mohutných vzpour proti sultánovým úřadům. Krvavého potlačování vzpour se účastnily vládní jednotky mnohdy až z Anatolie. Určitě může existovat jakási romantická panislamistická sentimentalita po Osmanské říši, ale ta předpokládá elementární neznalost dějin v řadách jejích vyznavačů. A těžko to může myslet vážně i autor těchto slov.

"Na jaře 1992 už bosenští muslimové, včetně těch srebrenických, přepadají autobusy ze Srbska, mlátí cestující a řidiče." Nemohu posoudit pravdivost těchto událostí, je skutečně možné, že k něčemu takovému došlo. Opět zde ale není řečeno vše. Nedaleko Srebrenice leží městečko Bratunac, které je rovněž často zmiňováno jako místo utrpení a masakru srbských civilistů, ovšem zcela bez uvedení událostí "na pozadí". Můžeme tedy v srbských médiích číst článek o připomínce 69 srbských civilistů, kteří byli zavražděni na pravoslavný svátek Petrovdan 12. 7. 1992 Orićovými hrdlořezy. Pár týdnů předtím se podle jiného svědectví děly podobné věci i druhé straně: Podle něj se od 10. dubna 1992 formovaly v bosenských městech srbské polovojenské skupiny, od 17. dubna přicházeli ze Srbska Arkanovci, Šešeljovci, "Bílí orlové", členové srbské tajné policie, kteří spolu s místními Srby zahájili teror proti Bosňákům. Troufá si někdo říct, kdo zůstal zcela bez viny, kdo zabíjel "oprávněně" a kdo "neoprávněně"? Ze souslednosti událostí vyplývá, že první vyhánění, mučení, zabíjení a loupení ve velkém začali srbští sousedé na těch nesrbských, ale opravdu si netroufám tvrdit, že by snad bylo následné odvetné řádění na Srbech logické a přijatelné.

Text se rovněž obšírně zabývá svévolným panováním Oriće nad Srebrenicí -- nemám důvod tento odstavec negovat, neboť moje intuice vyhodnocuje Nasera Oriće jako velmi nebezpečného člověka (jakým koneckonců tento dnes vlivný mafioso je) a navíc se mnohokrát v dějinách právě takto vojenští vládci obklíčených enkláv chovali (stejná psychologie). Nesmírně cudně je ovšem obejit základní fakt obklíčení Srebrenice přecpané uprchlíky. Jako by se to obklíčení dělo formou neviditelné a nedefinovatelné zdi z Kingova hororu a vlastně nestojí za řeč.

"S pomocí USA vstupují na půdu Bosny tisíce mudžahedínů -- arabských veteránů z Afghánistánu" - opět oblíbená strašidelná představa tisíců fanatických a krvežíznivých vousatců, kteří s povykováním slov z Koránu vraždí nevinné. V rámci procesu proti jednomu z bosňáckých velitelů Rasimu Delićovi vypověděl v roce 2009 před sarajevským soudem svědek (a zároveň klient vězení v Zenici za terorismus) Ali Ahmed Ali Hamad, že počet "mudžahedínů" v Bosně kolísal mezi 300 a 1500 jedinci, a navíc při svém boji proti nesrbským ozbrojeným i civilním osobám nepodléhali bosenskému velení (což je samo o sobě skandálním faktem, který ukazoval na neschopnost a proradnost sarajevských politických špiček -- nebyly tedy lepší než ty záhřebské nebo bělehradské).

Pan Dvořák rovněž uvádí případ sarajevské tržnice. To opravdu není Merkale, nýbrž MARKALE. Tento výraz vznikl převzetím německého názvu Markthalle. Nejde o překlep, chybný název figuruje v celém Dvořákově textu, z čehož usuzuji, že autor článku je ryzím teoretikem a Bosnu viděl nanejvýš na mapě (a v knihách autorů zastávajících odpovídající světonázor). Navíc jsou zcela ignorovány skutečnosti o těchto údajně narafičených masakrech, které byly zveřejněny v rámci soudních procesů v Haagu (a o nichž jsem psal posledně).

Co se týká páně Dvořákovy části o Srebrenici, její detailní rozebrání by zabralo několik desítek stránek. Omezím se na celkové vyznění. Autor čtenářům sděluje, že si muslimové masakr připravili po dohodě s Billem Clintonem, že hrubě zfalšovali počty obětí a započítali do nich i dávno zesnulé nebožtíky z okolních obcí, že se jednalo pouze o ozbrojené Orićovy hrdlořezy, že se zkrátka jedná o promuslimské a protisrbské spiknutí. Srbové byli ve výsledku oběťmi tohoto hanebného a neslýchaného spiknutí, které udělalo z hrdinů bojujících proti islámským fanatikům zločince. Rovněž by mě zajímalo, co si pan Dvořák představuje pod pojmem "muslimský extrémista shromažďující se v Potočarech". Neviděl jsem tam ani jednoho, ale asi jsem halt špinavý muslimofil...

Článek se rovněž otírá o "muslimské město Tuzlu". Omyl. Tuzla je sice v "muslimsko-chorvatské federaci", ale je svým způsobem poslední enklávou mnohonárodnostní Jugoslávie, město léta vede levicový starosta Jasmin Imamović, který suverénně vítězí nad nacionálními politiky, a toto město je stále pestře pomícháno, "muslimské" děti mají besídky s dědou Mrázem, Srbové chodí na koncerty "muslimských" pop hvězd apod. Tuzla rovněž disponuje funkčním a udržovaným pravoslavným kostelem. Něco analogického o sobě opravdu nemůže říct např. bosenskosrbská metropole Banja Luka, kde bylo během roku 1993 vyhozeno do povětří všech 16 mešit, včetně těch zapsaných na seznamy UNESCO, a při zahájení stavby kopie nejcennější mešity Ferhadije v roce 2001 došlo k brutálnímu napadení 300 účastníků akce 4 000 "srbskými vlastenci", výsledkem čehož bylo dost zraněných a jeden člověk zemřel.

Ve světle tohoto a podobných textů stojí za to si připomenout "srbského hrdinu a nevinného ochránce srbského národa" Ratka Mladiće na tomto videu a doslova uvést jeho slova:

"Evo nas 11. jula 1995. godine u srpskoj Srebrenici. Uoči još jednoga velikoga praznika srpskoga, poklanjamo srpskom narodu ovaj grad. I napokon došao je trenutak da se posle Bune protiv dahija Turcima osvetimo na ovom prostoru." (Jsme zde, 11. července 1995 v srbské Srebrenici. V předvečer jednoho velkého srbského svátku darujeme srbskému národu toto město. A nakonec, po povstání proti Dahijům*, přišla chvíle pomsty vůči Turkům (!!!) na tomto prostoru.)

(*Poznámka: Dahije byli osmanští janičáři nasazovaní sultánovou správou do bojů proti odbojnému srbskému obyvatelstvu.)

Česká debata o bosenské válce připomíná samu bosenskou válku, nesmiřitelné tábory na sebe hledí ze zákopů. Rozhodně oceňuji zmínku páně Dvořáka o velmi pochybné a hanebné roli, kterou v rozpadu Jugoslávie sehrály západní mocenské struktury. Toto téma by si zasloužilo mimořádnou pozornost. Osobně se domnívám, že nikoli ve fešáckém Haagu, ale v kamenných středověkých kobkách měli na doživotí skončit nejen vedoucí představitelé Srbů, ale i Chorvatů, Bosňáků a spolu s nimi i velikánské množství "západních demokratických" politiků a diplomatů. A čím déle se Balkánem zabývám, tím intenzivnější mám dojem, že to bylo celé krutá domluvená "habaďůra", což si myslí i velké množství místních lidí.

Nicméně celkové vyznění tohoto textu je naprosto nepřijatelné, neboť, jak znovu opakuji, v jeho hrubě překrouceném podání byla jedna strana ryze zoufalou obětí a druhá strana ryze ničemným a zvráceným zločincem. Kdyby polovina tohoto článku byly objektivní, pravdivé a nezkreslené skutečnosti, dávno už se zjevilo veliké znamení na nebesích, do Srbska se snesly andělské eskalátory a měli jsme o několik milionů svatých navíc... v té souvislosti bych panu Dvořákovi doporučil shlédnutí srbského filmu Turneja, tam je taky jeden takový, co přijde s tezí, že Srbové jsou svatý národ mimozemského původu...

0
Vytisknout
7234

Diskuse

Obsah vydání | 6. 6. 2011