Od rozhořčení k přímé demokracii

6. 6. 2011

Během týdne, který předcházel místním a krajským volbám 22.května, se v městech po celém Španělsku a v zahraničí konaly nenásilné protesty, jichž se zúčastnily tisíce osob. Tyto protesty pokračují dodnes. Dostalo se jim mnoha názvů, vycházejících z jmen platforem, které je iniciovaly a z názvů, které byly použity při jejich definici na sociálních sítích a v tisku: Skutečnou demokracii Teď, Hnutí 15. května, Rozhořčení, #spanishrevolution, táborsol, vyjdinanáměstí, neodcházíme, yeswecamp... Jedná se o horizontálně uspořádané hnutí občanů zastupujících výhradně samy sebe, kteří se rozhodli shromáždit se mimo rámec odborů či politických stran, aby protestovali a debatovali, napsal historik Juan Luis Simal.

Vymezují se proti politické reprezentaci v přesvědčení, že je nezastupuje. Nedávné demografické průzkumy naznačily, že Španělé vnímají politiky jako třetí největší problém země (hned za nezaměstnaností a ekonomickou krizí). Mezi občany je skutečně značně rozšířena představa o politické reprezentaci jako kastě, které jde především o prosazení úzce stranických zájmů, více než o řešení problémů občanů, a která se topí v četných korupčních aférách.

Vše začalo v neděli 15. května demonstracemi, které ve velkých městech Španělska svolala nedávno vzniklá nezávislá platforma Skutečnou demokracii Teď (Democracia Real Ya). Pod heslem "Nejsme zboží v rukou politiků a bankéřů" demonstrující protestovali proti vládním opatřením přijatým po vypuknutí finanční krize. V Madridu se skupinka mladých lidí rozhodla zůstat na náměstí Puerta del Sol (Sluneční brána) ve středu města, ale následující noc je policie z náměstí vypudila. 17.května se spontánně sešlo větší množství osob, aby na náměstí přenocovaly, a tábory vznikly i v dalších městech. V následujících dnes hnutí exponenciálně rostlo, poháněno vnitřní silou a sociálními sítěmi. Tisíce občanů všeho druhu se účastnilo shromáždění, jimž nedominovala žádná vlajka či znamení politické příslušnosti. Mezi shromážděnými nevyvstal žádný vůdce a mluvčí, kteří odpovídali na otázky tisku, se v této roli střídali. V táboře na náměstí (Puerta del) Sol, který se stal symbolem hnutí, vznikla velmi výkonná organizace na bázi shromáždění-schůzí a z tábora se postupně stala malá osada, soběstačná v tom smyslu, že přežívala díky darům spoluobčanů. Dary byly přijímány pouze v naturáliích, peníze byly zásadně odmítány. Schůze, které se konaly na Solu a na ostatních španělských náměstích, byly otevřeny všem. Právě na těchto otevřených schůzích se dospělo k dohodě o tom, jaké by měly být další kroky, a také byly sestaveny a přijaty manifesty a prohlášení. Hnutí poukazovalo na ztrátu legitimity stávající demokracie a požadovalo regeneraci politického života.

Hnutí nelze pochopit, nebereme-li v potaz těžkou ekonomickou situaci občanů: nezaměstnanost přesahující 20% a pokud jde o mladé lidi šplhající až ke 40%; špatné a vysoce nestabilní pracovní podmínky pro mnoho zaměstnanců; ceny bytů nafouklé do "nemovitostní bubliny", atd. Tato situace kontrastuje s finanční podporou poskytnutou ze státních peněz bankám, které však přesto nadále odmítají poskytovat úvěry rodinám a drobným podnikatelům; s neklesajícími zisky velkých firem, které však přesto zamýšlejí propouštět zaměstnance, zatímco management si rozděluje miliónové odměny, jak je tomu např. v Telefónice; s úspornými opatřeními přijatými socialistickou vládou pod tlakem trhů a Evropské unie, která zahrnují zvýšení věku pro odchod do důchodu a snížení důchodů a platů státních zaměstnanců; a konečně, v rámci určité populistické logiky, která však nachází výraznou odezvu ve společnosti, s výsadami, kterým se těší politici -- podobnými jako v ostatních evropských zemích -- jako vysoké platy, doživotní penze či daňové úlevy.

Požadavky, které je slyšet na ulici, jsou ale především politického charakteru, a zaměřují se na vytvoření spravedlivějšího demokratického systému, který by umožnil občanům větší účast na rozhodování. Mezi nejurgentějšími požadavky se objevuje reforma volebního zákona ve smyslu posílení poměrného zastoupení na úkor bipartismu, tedy rozdělení politické sféry mezi dvě politické strany, Socialisticko-dělnickou stranu Španělska (Partido Socialista Obrero Español, PSOE) a Lidovou stranu (Partido Popular, PP), jakož i požadavek, aby strany stáhly z kandidátek politiky namočené v korupčních skandálech.

Zásadní výzva stávajícímu systému přišla, když Volební rada zakázala shromáždění během tradičního předvolebního "dne na rozmyšlenou" a během samotného dne voleb. "Rozhořčení" neuznali rozhodnutí s tím, že shromažďovací právo zaručené Ústavou je nadřazeno jakémukoli opatření. Shromáždění se však usnesli, že od té chvíle nezazní žádné výzvy k politickému shromáždění či protestu, aby nesloužily jako záminka pro policejní zásah, k němuž nakonec skutečně nedošlo, přes kritiku, kterou si za tuto "nečinnost" a "toleranci shromáždění" vysloužila scialistická vláda od konzervativních médií a od Lidové strany. Dny 21. a 22.5., prohlášené hnutím za dny společného rozmýšlení, proběhly ve sváteční atmosféře, kterou spoluvytvářely tisíce osob téměř ve všech španělských městech. Po volbách (v nichž Lidová strana jasně zvítězila nad PSOE, ale v nichž se zároveň výrazně zlepšily volební výsledky mnoha malých a středně velkých stran a zvýšil se počet tzv. "bílých", tedy prázdných, ale platných protestních hlasů) hnutí dospělo k rozhodnutí pokračovat v ulicích s cílem přenést model přímé demokracie, rozvinutý během předešlého týdne, do městských čtvrtí. Po sobotních shromážděních v městských čtvrtích a v okolních obcích se v neděli 29. května v Madridu rozhodne, jestli tábor na Solu a dalších náměstích bude pokračovat a v jakém směru se hnutí bude nadále ubírat a rozvíjet. Toto rozhodnutí je poznamenáno pátečním vyklizením Katalánského náměstí v Barceloně -- o němž rozhodla katalánská autonomní vláda zaštiťujíc se nejasnými hygienickými a bezpečnostními důvody --, které se vyznačovalo neúměrným použitím síly a ukázalo se jako kontraproduktivní, protože jeho výsledkem byla zvýšená intenzita mobilizace a posílení hnutí, které brzy znovu ovládlo náměstí.

Počáteční reakce tradičních politiků a konzervativního tisku se vyznačovala nepochopením, manipulací či přímo paranoiou. Široké spektrum pravice vidělo v protestech radikálně levicovou iniciativu nebo spiknutí zosnované socialistickou vládou za účelem předejít volebnímu vítězství Lidové strany. Populární ultrapravicový publicista César Vidal tvrdil, že organizátoři protestů jsou napojeni na organizaci ETA. Noviny La Razón ujišťovaly 20.května na úvodní stránce, že "rozhořčení" chtějí vyhlásit Třetí republiku. Guvernérka Madridské autonomní oblasti Esperanza Aguirre (Lidová strana) se ohrazovala proti tomu, že tábor byl na náměstí (Puerta del) Sol, před budovou, kde sídlí autonomní vláda, místo u paláce La Moncloa, sídla španělské vlády. Nechápalo se, že lidé neprotestují proti vládě socialistů (PSOE), ale proti "systému". Pro konzervativní tisk se na náměstích "bojkotovala demokracie". Na druhé straně středolevě a levicově orientovaná média vyjadřovala sympatie k hnutí, a v PSOE a dalších levicových stranách, jako např. Spojená levice, zaznívaly hlasy vyjadřující pochopení a dokonce i podporu demonstrujícím, aniž by však strany zaujaly důsledně sebekritický postoj, o který je demonstranti žádali.

Zazněla otázka, je-li hnutí 15. května pokračováním arabských povstání. Existuje mnoho podobností, především pokud jde o prostředky: mobilizace přes sociální sítě a znovuovládnutí ulice jako prostoru protestu a hlavně veřejné diskuze. Ale zatímco v arabských zemích občané požadovali demokracii namísto diktátorských režimů, ve Španělsku se volá po demokratizaci demokracie. Navíc ve Španělsku lidé účastí na protestech neriskovali život. Je také pravda, že evropské protesty proti způsobu, jakým politici řeší finanční krizi, nezačaly ve Španělsku, ale v Řecku a v Portugalsku, a významnou roli sehrálo také islandské referendum, v němž občané odmítli podmínky mezinárodní půjčky, kterou země získala po zhroucení svého bankovního sektoru. Toto referendum bylo zmiňováno (a idealizováno) také během španělských protestů jako příklad demokratického přístupu k řešení krize.

Bylo by snadné zesměšnit hnutí 15.května poukazem na jeho údajně rozptýlený, utopický a pomíjivý ráz. Kdo by tak chtěl učinit však neunikne podezření, že nechápe či nechce pochopit, v čem skutečně spočívá přitažlivost hnutí. Není možné od hnutí požadovat, aby během dvou týdnů vypracovalo program reforem, zvlášť když by tento program měl být výsledkem jednání lidových shromáždění, nutně pomalých. Skutečnost, že hnutí volá po participativnější demokracii a spravedlivějším a etičtějším socioekonomickém systému, nemůže být snadno přehlížena v systému, který si nárokuje označení "demokratický".

Původní stručnější verze byla napsána pro francouzský internetový časopis La vie des idées. Tato rozšířená, aktualizovaná verze vznikla pro vydání ve slovinském časopise Razpotja. Redakce děkuje oběma médiím za laskavé svolení k publikaci tohoto textu.

Autor je španělský historik. Ze španělštiny přeložila Darina Martykánová.

Pozn. překladatelky: Slovo občané se ve Španělsku běžně používá ve smyslu, který zahrnuje Španěly i cizince žijící ve Španělsku.

0
Vytisknout
6590

Diskuse

Obsah vydání | 8. 6. 2011