Stále jen ekonomika, zájmy, politika?

7. 6. 2011 / Miloš Dokulil

1. Mezi dvěma proudy, ale ne od Aloise Jiráska

Už nejmíň dvě generace vůbec nic netuší o tom, že kdysi v tehdejší ještě ČSSR působil jako významný ekonom prof. Ota Šik. Provázal v knize, která měla ideově povzbudit atmosféru "Pražského jara", právě ty tři termíny, které jsem uvedl v titulku tohoto příspěvku. Byla to doba, kdy se také -- údajně jako "dialektická" poučka -- omílalo, že všechno souvisí se vším. A my teď máme koaliční vládu, která programově deklaruje, že by ráda z té titulkové triády jako jejího nežádoucího souputníka vyloučila především korupci. Je to vláda, která ovšem některé závažné politicko-ekonomické problémy přímo nezplodila; jen je neblaze zdědila.

A aby ty problémy řešila, potřebuje kupodivu "spoluúčast". Nejen pacientů pro "dofinancování" zdravotnictví. Také důchodci by si měli konečně uvědomit, že už dávno nepřispívají na penzi každého z nich ještě pořád čtyři pracující spoluobčané, ale zhruba už jenom dva. Přitom zlí jazykové tvrdí, že státní, ale i komunální zakázky bývají často předražené, takže nemalé peníze nutně pro jiné položky chybí! Jako kdyby ty zájmy nemálo korupční dusily rozvoj nejen dnešní ekonomiky, ale také zdravější politiky... (Náhodou možná se pořád ví, že všechno souvisí se vším...?)

2. Místo o fakta zakopáváme především jen o jejich problematické interpretace

Především si připomeňme prostořekou myšlenku: že žádná fakta prakticky pro nás občany neexistují, protože všechno se veřejnosti podává již jako nějaká jejich předvařená -- ne-li zavařená -- interpretace. (Přitom ne vždycky vzájemně mezi jejími podílníky ve veřejné diskusi je vnímána jako aspoň přibližně shodná či aspoň trochu podobná, ne-li také věcná). Dále zkusme nezapomenout, že hned po roce 1989, když se měla česko-slovenská federace politicky pookřálého soustátí vydat na novou ekonomickou cestu, byly tu hned v rámci privatizace k dispozici nemalé stovky miliard Kčs (v tehdejším kurzu; když mzdy a platy byly na úrovni 10-krát nižší), které se nemálo rychle vypařily dotováním různých programů, které se "jaksi" rozplynuly zrovna tak, jako sny občanů, že se všichni stanou -- jak tvrdila tehdejší propaganda -- "akcionáři". Přitom na prahu těch měnících se poměrů jedinými znalci hospodářského života a jeho vnitřních i zahraničních vazeb byli zcela přirozeně tehdejší komunističtí manažéři, řídící ekonomiku, nikoli třeba literáti či v jiných sférách populární umělci. Do této kasty se naopak rychle dostali někteří čiperní jedinci, kteří předtím byli třeba jen "veksláky" nebo jinak podnikavci bez nutných skrupulí. Zároveň se od počátku z vládních míst propagovala rychlost přestavby, ne už její právní rámec. (S panem Koženým nám potom např. nejen metaforicky navždy odplavala celá naše tehdejší námořní flotila. A s jinými pány také to rozmanité a tehdy nemálo chválené, ne-li proslulé "rodinné stříbro".) Nikoli teprve snad až roku 2010 bylo "na pořadu dne" řešení problematiky penzí, zdravotnictví, anebo dopravní sítě; o bytové politice nebo o dalším profilování výroby a kvalitě služeb nemluvě. Oč snáz by se ty problémy řešily v době, kdy ještě byly k dispozici nemalé finanční zdroje a kromě toho nemalá vůle občanů ve prospěch nových perspektiv se dočasně uskrovnit!

Když nás ještě poměrně nedávno lékaři varovali, že nám už jen poděkují a odejdou, zástupci Lékařské oborové komory se také zmiňovali o předražených přístrojích pro nemocnice a o jiných nehospodárných krocích ve zdravotnictví. Do dneška veřejnost neví, zda se v tomto ohledu dalo něco napravit (a jak), o postizích za tu nehospodárnost nemluvě. Teprve až média -- málem obratem ruky -- vysmejčila, že ministrem zdravotnictví vytrubovaná potenciální bonifikace receptu při více položkách na něm byla v návrhu vykoupena tak, že levnější léky nebudou už napříště pojišťovnami dotovány, takže vcelku do výchozích aktiv Ministerstva zdravotnictví spadne o 300 milionů více než předtím, kápl pak sám ministr Heger "božskou" a navíc přiznal, že tak jako tak mu 10 miliard do rozpočtu pořád chybí... (Už si nepřipomínejme, s jakou velkorysostí byly kdysi zakládány pojišťovny, které se pak měly stát díky svému počtu -- zhruba tří desítek ústavů -- poměrně nákladným mezičlánkem k hrazení výloh celého tohoto náročného sektoru!)

Také se již nějakou dobu uvádí, že v ČR stojí výstavba dálnic dvakrát tolik než v zahraničí. Pochopitelně na všechno jsou jakési smlouvy a z nich plynoucí závazná cena (pokud ji třeba nelze navíc -- s odkazem na "objektivní" příčiny -- zvýšit). Když se objevily u nedávno zprovozněných, ale již závady vykazujících komunikací cedule, kdo je stavěl, musely později ty nápisy zmizet, protože to nechvalné opatření údajně bylo v rozporu se zákonem. Tehdejšímu ministru dopravy se podařilo některé stavby, byť jen mírně, ale přesto aspoň trochu smluvně zlevnit. Ptejme se v nebesích, co (anebo "kdo"?) všechno umožňuje předražování komunikací? (Jen dostavba R3 je nejvíc teď ohrožená?)

3. Trochu teorie, jejíž protikladná tvrzení vedou obdobně ke stejnému cíli?

Zhruba tři čtvrtiny 20. století byla v kurzu teze, že lze předcházet růstu nezaměstnanosti injekcemi do hospodářství formou státních zakázek. Stát si sice musí vypůjčit peníze (ty v pokladně nemá), ale pokud jeho projekty zvýší zaměstnanost, zvýší se tak také spotřeba na trhu; následně vzrostou nároky na výrobu, a místo dávek v nezaměstnanosti se zvýší odvod daní z nově vzniklých pracovních příležitostí. (Tento recept je znám jako "Keynesův". Je vnímán také jako "altruistický".)

Tomu protikladný model naopak vychází z toho, že běžně státy (alespoň ty prosperující, anebo mající velké zdroje žádaných surovin) disponují dostatkem finančních prostředků, které lehkomyslně rozhazují. Velkými daněmi přitom podvazují podnikání. Takže lepším prostředkem k ozdravění hospodářství podle tohoto pojetí je (a bylo to takto také nejednou praktikováno, třeba v USA na počátku prvního období Reaganovy vlády, ale také za Clintona) je snížit nejdřív daně; a takto pak stimulovat investice do podnikání, čímž se nakonec zvýší zaměstnanost a celkový ekonomický stav takto činné země se zlepší. (Tento recept vypadá jako "pravicový", ne-li "tržní".)

"Recepty" jsou jedno možné východisko, zatímco konkrétní situace na místě a specifika vývoje klíčových odvětví ne vždy budou automaticky stimulovat spíše jeden nebo druhý zde uvedený přístup. Po ekonomické recesi se manažéři podnikání snaží především ušetřit na mzdách. (Na rozdíl od situace zrovna v těch "krizových" třicátých letech 20. století, kdy byla cena práce stále ještě značně nízká, dnes naopak v zaměstnání je požadována vyšší míra kvalifikace a cena živé práce nesmírně vzrostla. Po málem celosvětovém poklesu ekonomické výkonnosti v roce 2008 v těch zemích, které se musely uchýlit k nemalým finančním injekcím, zatím nikde nebylo ještě dosaženo předchozího stavu zaměstnanosti, i když trendy ve výkonnosti výroby a služeb -- zvláště těch finančních, že? -- vypadají nemálo uspokojivě.)

Zcela svébytným problémem pak je, že po obdobích ekonomické deprese nebývá okamžitě zájem po mladých a ještě nezapracovaných uchazečích o práci, anebo po těch, kteří sice naléhavě práci hledají, ale mají již padesát let života za sebou, anebo jde o ženy s dětmi (vyžadujícími častěji domácí opatrování, třeba v nemoci, a tedy mimořádné volno z práce). V současném světě existuje nemalý počet států, v nichž osob s věkem do 20 let jsou někdy -- ne výjimečně -- až dvě třetiny celé populace; což při skoro totální nezaměstnanosti mládeže zvlášť výrazně ovlivňuje sociální stabilitu takových států. (Tento fenomén je patrný v naší současnosti zrovna v mnoha muslimských státech. Sekundárně pak může vznikat tlak na možný exodus z takové země, pokud to vůbec očekávané náklady na takovou ekonomicky motivovanou emigraci dovolí.)

4. Jedno další zdání, které klame

Mzdy a platy mají dvě složky; přičemž přímé zdanění je jejich poněkud menší součástí. (Zatím si raději nepřipomínejme, jaké -- nejen pozitivní -- důsledky může v ČR přinést chystaná jednotná sazba nepřímých daní.) Jak lidé běžně pracující (za spíše nižší než průměrnou mzdu!), tak tím spíše důchodci většinu svých příjmů utratí teď za ubytování a za stravu. Mohlo by se zdát, že v takovém případě celá nepřímá daň (ukrytá např. v ceně za potraviny) spadne do klína vlastního státu. Jenže asi bychom se měli více dívat, co všechno a jak je (je-li vůbec!) vytištěno na zboží, které kupujeme. Některé výrobky sice mají pořád tradiční český název i obal, ale už se vyrábějí někde v zahraničí, protože majitel obchodní značky našel levnější provoz pro tuto výrobu mimo ČR.

Potom ovšem to má několikerý důsledek:

a) Výnos samotného přímého zdanění zaměstnanců zůstává pak někde v zahraničí, v tom státě, kde se "náš" výrobek skutečně vyrábí.

b) Zbytečně rostou doprovodné náklady za dopravu tohoto zboží. (Nemluvě o zamořování životního prostředí tou jeho nemálo delší kamionovou dopravou. Ne každý produkt je přitom nutně stejně kvalitní -- či dost čerstvý --, je-li pak třeba dva dny na cestě. Je větší riziko s limitem pro trvanlivost produktu. Protože už v ČR byla čiperně zavedena také obchodní síť pro prošlé zboží a nemálo spotřebitelů upřednostňuje především cenu, tato doprovodná okolnost naší populaci na zdraví nepřidá.)

c) Vzniká iluze, že stále ještě běží o "český výrobek".

d) Přesunem takové výroby někam do zahraničí zároveň poklesla zaměstnanost v daném odvětví na území našeho státu.

5. Všichni -- ať už chceme, či nikoli -- souvisíme se všemi!

Dobře víme (aspoň ti starší mezi námi), že nelze přijatelně naplánovat, co všechno a v jakém množství či kvalitě budeme potřebovat třeba hned už příští rok. Přitom nemálo složitější než třeba sama výroba zboží a poskytování služeb je usměrňování mladých lidí do žádoucích (a také psychologicky uspokojujících) pracovních procesů nebo třeba do kultury, o špičkovém sportu raději nyní nemluvě. Vůbec je tu problém, aby se většina mladých lidí přijatelně v životě uchytila. Přitom nebude mít záruku, že to bude na celý život a v jednom původně zvoleném odvětví.

Řecko (jak snad již víme) mělo až příliš velkoryse pojatou sociální síť, včetně bohatýrsky nastavených penzí. Pochopitelně se tamní lidé brání úsporným opatřením, k nimž se zavázala řecká vláda. Kdyby mělo Řecko svou vlastní měnu, došlo by k drastické devalvaci, a doprovodně také k inflaci, aby se mohla snáz umořit tíha již vzniklého zadlužení. Takto by rovněž došlo k zlevnění ceny práce a spolu s tím zboží, které by bylo potom opět schopnější konkurence. Protože Řecko patří do euro-zóny, nezbývá než škrtat tam, kde se vůbec škrtat dá, a zároveň ještě usilovněji hledat cesty k umořování již vzniklých nových dluhů za poskytnuté mezinárodní půjčky, které kdožví zda postačí. Že takto také vznikl nemalý tlak na kurzovní hodnotu eura, je asi zbytečné dodávat. Také ČR, především svými obchodními vazbami na Německo, má zájem na relativní stabilitě eura.

Mezi státy, jejichž ekonomické problémy přerostly jejich vlastní hranice, patří také třeba Irsko nebo Portugalsko, a rovněž Španělsko. Španělská ekonomika je ovšem nesrovnatelně větší než kterákoliv z dalších teď uvedených. Má-li Španělsko 22 % nezaměstnaných, to číslo hned neukazuje, že se takto skrývá jeden mnohem smutnější jev: přes 40 % z těch nezaměstnaných jsou mladí lidé! Je samozřejmé, že tohle všechno se nestalo během několika dní. (Ta aféra kolem údajné kontaminace španělských okurek virem E. coli ještě k těm dosavadním potížím přidala - snížením kredibility tamního zemědělství.) Cesta k záchraně španělské ekonomiky vůbec není jednoduchá. (Euro-zóna Evropské unie by fakticky měla mít navenek jednotnou finanční politiku, protože jinak se dalším komplikacím v jiných státech zóny nevyhne. Přitom třeba také Francie nemálo -- víc jak dvakrát! -- přesahuje povolený limit ročního deficitu ve výši 3 %, což ovšem také vzájemné důvěře v euro-zóně nepřidá.)

Ještě že jsme se zatím nezeptali, kdopak za to všechno může. Jisté rámcové programy přece připravují čelná grémia politických stran. Pak tu jsou manažéři výroby, služeb a státního aparátu. Mnohdy s nepředstavitelně vysokými platy. Přitom samotné další volby automaticky nic neřeší. To jen nespokojenost s poslední vládní garniturou navodí někdy velký personální třesk. A naději, že "tentokrát" se to už určitě k lepšímu změní...

Vědí vůbec ti "nahoře", že stále existují lidé, kteří stěží dosáhnou na polovinu tzv. "průměrného platu"? A že k psychickému zdraví, které by mělo být někde na začátku životního prostředí, do něhož se člověk zrodil, máme jako populace hrozně daleko? (A ta stávající vláda jako kdyby se propadla do personálních afér, které jí berou většinu toho času, kterým by měla disponovat na energické, ale také zároveň principiální vládnutí. Kde zůstala její kredibilita?)

0
Vytisknout
5312

Diskuse

Obsah vydání | 8. 6. 2011