K lamentování nad bílou mytologií

8. 6. 2011 / Karel Dolejší

Když theologie díky Immanuelu Kantovi přišla o možnost operovat tzv. ontologickým důkazem existence křesťanského boha, nastal v jejích apologetických výkladech významný posun: Namísto bytím začala od té doby až na výjimky operovat (společenským a individuálním) vědomím, snažila se ze všech sil "dokazovat" svůj centrální předmět z jeho společenské funkce a z individuální psychické potřeby. Analogický vývoj lze dnes vysledovat na "pokrokové" frontě sekulárního koloniálního náboženství západní civilizace, jež se ze všech sil snaží obhájit konzervativní kněžská kasta mající na starosti zabránit "zkažení" mládeže.

Na počátku novověku ovšem stálo kartesiánské rozdvojení: Člověk byl definován jednak jako "myslící věc" (res cogitans), jednak jako "věc rozprostraněná" (res extensa). (Třetí modální substanci u Descarta představuje bůh, ale tím se tu opravdu zabývat nebudu - dost na tom, že je nám zabývat se dožívajícím náboženstvím pokroku.) U klasických filosofů, kteří si ještě uchovali myslitelskou poctivost, toto zůstalo zachováno: Například shora zmiňovaný Kant situoval lidskou mravní autonomii do oblasti transcendentální, tj. odlišné od světa, v němž platí kauzální vztahy mapované přírodními vědami. U těch, kdo mysleli přesně, byla tělesnost vždy vnímána coby hranice, na které ideální konstrukce zpravidla troskotají. Zlom přišel až s transformací křesťanského motivu dosažení tělesné nesmrtelnosti v moderních filosofiích dějin a ve scientismu. Zde se kromě motivu ovládnutí přírody, který je předmětem zaujaté kritiky mnoha environmentálních myslitelů, objevil ještě motiv druhý, zatím myslím příliš často netematizovaný: Legenda o tom, že podobně jako hegelovský absolutní duch prý na konci časů překoná své sebeodcizení a zvnějšnění a příjde sám k sobě, tj. koneckonců zruší relativní autonomii hmoty (další transformace křetanského motivu, ovšem...), moderní člověk díky vědě přestane být závislý na smrtelném těle, bude vědci "vzkříšen" - a tím se vyváže z fatálního řetězce přírodní kauzality.

Nacházíme-li třeba ještě i u Egona Bondyho motiv "překonání bioty" a utopickou představu "přestěhování" lidské racionality na anorganický substrát, můžeme v tom na jedné straně vidět jistý extrémismus (a původně snad rychlosvar mezi Nietzschem a Asimovem), avšak na druhé straně jde přinejmenším o známku toho, že si autor určité nepohodlné otázky nezakrýval španělskou stěnou intelektuálské pýchy a neparfémoval je moralinem, aby je za žádnou cenu nebylo možno ani ucítit. Pro Bondyho, který, ač o tom mnoho nepsal, se docela intenzívně zabýval i psychoanalýzou, bylo naprosto zřejmé, že člověk je prostě stále jen poněkud pokročilé zvíře, o jehož racionalitě zpravidla všude tam, kde dojde na pudy a biologické potřeby, můžeme s úspěchem pochybovat. Proto bylo u Bondyho zušlechtění lidstva ve směru ke klasickému kantovskému požadavku mravní autonomie koneckonců vždy vázáno na překonání základních biologických daností.

Když průmyslová expanze lidstva na konečné planetě vstupuje do kritické fáze a nelze již dost dobře ignorovat, že skutečné zdroje tohoto bezpříkladného a fascinujícího historického pohybu - totiž fosilní paliva poskytující ohromné množství levné energie nahrazující práci svalů, jak to předtím člověk nikdy nepoznal - se stávají nedostatkovými, kromě soudobých variant odmítačů vyvrácení ontologického důkazu (tj. kultů jaderné fúze, nekonečného přepracovávání uranu, automobilů jezdících na obyčejnou vodu, spásy z UFO atd.) se znovu setkáváme s tím, co se typicky vyskytovalo už v restaurativním myšlení po francouzské revoluci, tentokrát ovšem na konzervativní západní levici: Vyžilý bůh pokroku není sice už nadále prohlašován za vládce přírody, avšak je označen alespoň za společensky nezbytného. Všechny durkheimovské a masarykovské motivy sloužící sociologické a fakticky psychoterapeutické obhajobě náboženství, které již jinak obhájit ani nelze, tu s minimálními posuny přicházejí znova ke slovu. "Nevěřím sice v neomezený pokrok sám, protože mi v tom brání intelektuální poctivost, nicméně jsem rád, že věří můj krejčí a služebná." No vážně: Nebudou-li už lidé moci věřit v boha pokroku, tak se snad zasebevraždí, nebo co...

To, že upadajícímu Západu chybí "velké vyprávění", to soudobým nesoustředěným konzumentům s hraniční osobností pohlceným nepřetržitým proudem zábavy v praxi příliš nevadí. Začínají se bouřit teprve ve chvíli, kdy i samotná vidina pokračování zábavy je zpochybněna a znevěrohodněna - a pak ty, kdo nesou skutečnou zodpovědnost za korupci, rozkrádání, nezodpovědné finanční machinace atd. šmahem obviňují také z toho, že je svět konečný a omezený, že není dost pro všechny, a že po párty pravidelně přichází kocovina...

Tato planeta není dost velká a bohatá na to, abychom do všech jejích koutů mohli exportovat západní "pokrok", aniž ji přitom nevratně zničíme a učiníme nadále neobyvatelnou. Podivní šamani volající po návratu k tradičním bohům evropského kolonialismu si snad ani neuvědomují, že "Potřebujeme bílou mytologii" v omezeném prostředí vždy zároveň znamená také "Bílý muž se nemůže vzdát svého úkolu" - a všechno, co s tímto otřepaným kiplingovským výrokem nevyhnutelně souvisí...

0
Vytisknout
6325

Diskuse

Obsah vydání | 10. 6. 2011