Po letech strávených dokumentováním státního teroru ho poznám, když ho vidím. A teď ho vidím v USA a Izraeli

8. 2. 2026

 

Během druhé čečenské války jsem se v Čečensku setkala s novinářkou Annou Politkovskou. Opakovaně kritizovala politiku Vladimira Putina a dokumentovala porušování lidských práv během ruských vojenských kampaní. Jako trest jí byla v den Putinových narozenin vpálena kulka do hlavy – varování pro ostatní hledače pravdy. Buď mlč, nebo zemři.

Na Západním břehu a v Gaze izraelští vojáci, maskovaní i nemaskovaní, zabíjejí, mučí a vězní palestinské lékaře, novináře, učitele, aktivisty a vědce, a to ne za to, co udělali, ale za to, kým jsou.

Po desetiletích dokumentování státního teroru vím, jak to začíná. Vlády začínají používat slova jako bezpečnost, pořádek, odstrašení. Každá výmluva pro chování Benjamina Netanjahua v Gaze je formulována jako „bezpečnost“. Agenti ICE jsou školeni v jazyce pořádku, ve kterém se násilí stává postupem.

Co se stane, když demokratické státy přijmou metody režimů, které kdysi odsuzovaly? Teror nejsou jen maskovaní muži a svévolné zadržování. Funguje také prostřednictvím strachu. Politiky jsou navrženy tak, aby lidé byli poslušnější a poddajnější. Jak varoval historik Timothy Snyder ve své knize z roku 2017 On Tyranny, takto se společnosti dostávají do nebezpečí: lidé předem poslouchají.

V USA Donalda Trumpa jsem sledovala, jak generální ředitelé, akademici, novináři a vládní úředníci nechávají strach převážit nad slušností a morální autoritou. Tento vzorec jsem už viděla. Začíná tvrzením, že určití lidé jsou nebezpeční. Že na ně by se neměly vztahovat běžné právní záruky. Končí to oslabenou společností – poslušnější, cyničtější, brutálnější. Státní teror je málokdy oznamován. Podle mých zkušeností se stává normou. Tiše proniká do vládního aparátu.

Autoritářské režimy si nenárokují morální legitimitu. Jejich násilí je explicitní. Saddám se neomluvil, když během kampaně Anfal zabil 182 000 Kurdů. Sísí se neomluvil, když bylo na náměstích Rabaa a al-Nahda v centru Káhiry zabito asi 1 000 příznivců Muslimského bratrstva. Hafez al-Assad nikdy neuznal desítky tisíc zabitých v Hamě v roce 1982. (Dodnes zůstává přesný počet neznámý a zmizelí jsou nezvěstní. Režim cynicky postavil hotely nad masovými hroby).

Demokracie fungují zcela odlišným způsobem. Jejich činy jsou často technicky mimo zákon. Využívají se ústavy a oživují se nejasné zákony, aby se bránily agresivní politiky. Vlády hovoří o „nezbytných opatřeních“. Poukazují na soudy, které stále fungují, na tisk, který je stále do jisté míry svobodný, na volby, které se stále konají – i když se všechny tyto instituce rozpadají. Takto se demokracie začínají podobat režimům, které kdysi odsuzovaly. Je to nenápadná, ale devastující změna.

Nástroje jsou známé. Novinář, jehož reportáže jsou v souladu s politickými zájmy amerického prezidenta a izraelského premiéra, je dosazen do čela CBS, kdysi jedné z nejrespektovanějších televizních stanic v USA. Na univerzitních kampusech sledování nyní zahrnuje fotografování studentů, kteří se účastní nebo vedou pro-palestinské demonstrace a jsou považováni za potížisty. Jeden student z Ivy League univerzity mi řekl, že někteří jsou tiše varováni, že pokud budou pokračovat, nikdy nenajdou práci na Wall Street, v nejlepších právnických firmách nebo ve vládních úřadech. Jiní studenti aktivisté jsou odvezeni ze svých domovů, nelegálně zadržováni a vyhrožováni deportací.

Děkani čelí hrozbám represivních škrtů v financování, pokud nezavedou požadavky omezující akademickou svobodu. Na Northwestern University v Chicagu byli studenti nuceni absolvovat školení o antisemitismu, které podle nich bylo nepřesné a zaujaté ve prospěch Izraele, než se mohli zapsat do kurzů.

Univerzitní učitelé jsou tiše nabádáni, aby se podřídili. Novináři jsou disciplinováni prostřednictvím jazyka, který je pečlivě formulován jako redakční politika – a pak někteří z nich jsou zatčeni. Ti, kteří kladou odpor, jsou stále častěji označováni za nepřátele státu.

Taktiky ICE samy o sobě nejsou nové. Dlouho byly nepřiměřeně používány proti politickým radikálům, muslimům, černochům a migrantům. Co se změnilo, je jejich viditelnost – a stále více i jejich přijetí. Dnes ICE odráží stejné vzorce státního teroru, které dokumentuji již desítky let: svévolné zadržování, tajné důkazy, militarizovaná policie. Kriminalizace nesouhlasu. To vše je ospravedlňováno strážci zákonnosti: Bílým domem, Knesetem, úřadem předsedy vlády.

Kousek po kousku se sestavují seznamy. Vrátily se testy loajality připomínající rudou hrůzu. Občané s dvojím občanstvím čelí tlaku, aby si vybrali zemi, ke které budou „loajální“. Prosazování imigračních zákonů je přetvořeno z právního procesu na hon na „zločince“. Aktivisté, nevládní organizace a humanitární pracovníci jsou trestáni. V Gaze jsou organizace jako Lékaři bez hranic informovány, že pokud neposkytnou seznamy zdravotnických pracovníků – čímž vystaví tyto zaměstnance vážnému riziku – nebudou moci působit.

Organizace spojených národů, založená za účelem prevence válečných konfliktů, je bezmocná. Poté je odsunuta na vedlejší kolej a vysmívána.

Je pravda, že USA a Izrael nejsou Rusko nebo Severní Korea. Ale tyto demokracie se rozpadají. Počáteční fáze se neprojevuje pouze přítomností národní gardy v ulicích, ale také právními spory o definice. Soudci se podřizují moci. Kongres přijímá peníze od mocných lobbistických skupin a poté využívá sociální média k šíření propagandy. Dezinformace fungují jako zbraň pravdy. Dobří muži a ženy odvracejí zrak, protože se bojí, že přijdou o práci, víza, vydavatelské smlouvy, společenské postavení.

Nejděsivější je to, co se děje se společností, ale také s jednotlivci. Strach se stává vnitřním a my začínáme cenzurovat své vlastní myšlenky. Ptáme se, zda nás zákon skutečně ochrání, pokud si pro nás jednoho dne přijdou.

Skutečnou ironií je, že státní teror nezvyšuje bezpečnost státu. Když demokratické státy přijímají metody tyranie, oslabují se. Jejich globální důvěryhodnost se rozpadá. Obětují legitimitu, kterou kdysi měly a která je odlišovala od režimů, proti nimž údajně bojují.

Poznám státní teror, když ho vidím. Není to jen íránská Revoluční garda, ruská FSB nebo egyptská Národní bezpečnostní agentura. Jsou to právníci v oblecích a úředníci za stoly a novináři, kteří překrucují pravdu. Jsou to agenti ICE, kteří rozbíjejí okna aut a střílejí na neozbrojené občany. Jsou to militarizované hranice, rozdělování rodin a deportace bez řádného soudního řízení. Je to proměna strachu v politiku, v cíl.

Měli bychom naléhavě naslouchat všem, kteří to prožili. Stovky svědectví, která jsem za ta léta zaznamenala od těch pronásledovaných hlasů, jsou varovným signálem, který si nemůžeme dovolit ignorovat.

• Janine di Giovanni je válečná korespondentka a výkonná ředitelka The Reckoning Project, jednotky pro válečné zločiny na Ukrajině, v Súdánu a Gaze. Je autorkou knihy The Morning They Came for Us: Dispatches from Syria (Ráno, kdy si pro nás přišli: Zprávy ze Sýrie).