Británie: V troskách po brexitu zůstává britským konzervativcům jediná strategie: divadlo krutosti

3. 4. 2023

čas čtení 8 minut
 

Britští konzervativní ministři se vzdali i náznaků základní slušnosti 

V době, kdy se blíží volby, má zpanikařená vláda novou strategii, která je ve skutečnosti velmi stará: kope do nejslabších a nejzranitelnějších lidí v naději, že organizovaná hnusota by mohla obnovit "atmosféru efektivity", kterou její selhání fatálně podkopala

Před pěti lety jsem se vydal do Coventry, abych se setkal s manželským párem ze Srí Lanky, který uvízl v britském azylovém systému, píše komentátor John Harris. Pod záštitou dohody mezi ministerstvem vnitra a jedním z jeho oblíbených soukromých dodavatelů ubytování  žili se svými dvěma dětmi v domě nedaleko centra města. Dvě z místností byly zničené vlhkostí. Vadný systém ústředního topení znamenal, že v domě byla buď nesnesitelná zima, nebo takové horko, že se jejich malé dceři zanítil ekzém.

 
Tehdy, stejně jako dnes, zákony nařizovaly, že ani jeden z rodičů nesmí pracovat, takže rodina žila z kapesného něco málo přes 20 liber denně. "Bojíme se o zdraví dětí," řekli mi: všechno, co říkali, bylo plné strachu a úzkosti díky každodenní existenci, která se zdála být nekonečná.

S touto rodinou mě seznámila aktivistická organizace Migrant Voice, která právě zveřejnila zprávu o standardech ubytování pro žadatele o azyl. Svědectví, která obsahovala, vykreslovala stejně hrozný obraz: "Jedna místnost je vždycky mokrá, když prší, takže tam nikdo nespí"; "V současné době zažívám množství much kvůli mrtvým krysám v kuchyni". Aby to bylo ještě chmurnější, přetrvával pocit systému, jehož nefunkčnost a skleróza byly z velké části zcela záměrné, v souladu s vládní doktrínou "nepřátelského prostředí pro uprchlíky".

V té době bylo takových lidí, které ministerstvo vnitra "ubytovalo" a kteří čekali na rozhodnutí o žádosti o azyl, asi 40 000. Nyní tento počet narostl na více než 160 000 a royhovor o této oblasti politiky se přesunula ke  kontroverzím kolem hotelů, v nichž jsou někteří uprchlíci ubytováni. Na pozadí svědectví o lidech - včetně dětí -, kteří v těchto zařízeních zůstávají déle než rok, má zhruba za čtrnáct dní vyjít další zpráva organizace Migrant Voice. Přestože v ní bude potvrzeno, že některé tyto "hotely" jen tak tak splňují požadované standardy, budou v ní také popsáni lidé, kteří žijí a spí vedle úplně cizích lidí, mají přetížené toalety a koupelny, naprostý nedostatek soukromí a důstojnosti a ochranka svévolně vyžaduje znát podrobnosti o jejich pohybu z hodiny na hodinu.

Mezitím se propad ministerstva vnitra minsitryně Suelly Bravermanové zrychluje. V neděli ministryně vnitra  absolvovala charakteristicky podnětné kolečko mediálních rozhovorů, v nichž obhajovala svůj záměr poslat lidi do Rwandy, když jí bylo připomenuto, že jen před pěti lety tam policie uprostřed protestů proti zacházení s uprchlíky zabila dvanáct lidí ("Nejsem obeznámena s tímto konkrétním případem," řekla, což je docela dobrá odpověď).

Ptali se jí také na plány ubytovat žadatele o azyl ve zrekvírovaných "bárkách" a nepoužívaných vojenských objektech. "Zkoumáme všechny druhy pozemků [sic], míst a plavidel," trvala na svém. To vše odráželo prostý politický fakt - že s tím, jak její kontroverzní nový  zákon o nelegální migraci prochází parlamentem a poskytování azylu ustupuje politice hromadných deportací, se vypařila i patina základní slušnosti. "Ubytování migrantů by mělo splňovat jejich základní životní potřeby a nic víc," řekl minulý týden  ministerský kolega Bravermanové  Robert Jenrick. A toto je zdvořilostní verze.

Jonathan Gullis, čím dál nechvalněji proslulý konzervativní poslanec za Stoke-on-Trent, nedávno v Dolní sněmovně pronesl projev, který svým způsobem je zřejmě rekordem propadu britské konzervativní  postbrexitové politiky. Když přišla řeč na budoucí ubytování žadatelů o azyl, prohlásil: "Existují nevyužívané armádní základny a já nemám problém s používáním portakabín nebo stanů. Jsou naprosto přijatelným krátkodobým ubytováním [sic], pokud budeme realizovat strategii, která zajistí, že lidé budou po 28 dnech vyhoštěni do bezpečné třetí země. Rwanda je naprosto bezpečná."

Jako stálá náladová hudba se objevují výlevy Lee Andersona, místopředsedy Konzervativní strany, poslance za křeslo ve starém uhelném revíru Nottinghamshire a nově jmenovaného moderátora v ultrapravicové soukromé televizi GB News, která mu bude ročně vyplácet  honorář 100 000 liber - pravděpodobně za to, že bude i nadále trvat na tom, že žadatelé o azyl by měli být "posíláni zpět ještě týž den" a že nedávné krajně pravicové protesty před některými z výše zmíněných hotelů pro uprchlíky tvořili "normální rodinní lidé".

Což nás přivádí k nedílnému prvku moderní politiky: k představě, že veškerá tato krutost je prostě tím, co si veřejnost žádá. Je jasné, že někteří lidé mají na uprchlíky a azylový systém vyhraněné názory, a to v mnoha postindustriálních místech, která v roce 2019 přešla od labouristů ke konzervativcům.

Jako vždy není těžké přijít částečně na to, proč tomu tak je: pokud jste vždy měli pocit, že jste zanedbáváni, a každodenní život je často nejistý a nejistý, pak humbuk kolem hromadných příchodů nových lidí (o nichž se lživě tvrdí, že jsou "ilegální") a jasné důkazy o rozvráceném azylovém systému budou znít  jako nepřímé varování před ještě horším bydlením, ještě nižšími platy a ještě křehčími veřejnými službami.

Tím nechci tvrdit, že odpornost názorů některých lidí je pouze výrazem chudoby a nerovnosti, a tím je zbavit odpovědnosti. Je však třeba se na to vše podívat i z druhé strany morálního dalekohledu: kdyby bylo více domovů a jistých pracovních míst a kdybychom se dočkali byť jen počátků obnovy rovnováhy, která byla slibována po referendu o brexitu, myslí si snad někdo, že by tito lidé a místa byli zdaleka tak rozzuření, jak tvrdí toryové? Já si to nemyslím.

Abychom pochopili napětí uvnitř tohoto fundamentalistického konzervatismu, je třeba sledovat dvě skupiny titulků. Jeden se týká cynického matení otázek týkajících se uprchlíků a imigrace, otřesného rozkladu vládního azylového systému a legislativy, která má více společného s pozérstvím než s čímkoli napůl praktickým, natož etickým. Druhá je o zcela odlišných slibech a příslibech a o tom, jak málo z nich bylo splněno.

Tato konzervativní vláda od svého příchodu k moci v roce 2020 utratila méně než 10 % ze svého vyrovnávacího fondu pro podporu chudých regionů ve výši 4,8 miliardy liber; dokonce i některé z nejambicióznějších projektů byly sotva zahájeny. A ať už bylo na místní regenerační nabídky přiděleno jakkoli mnoho peněz, úspory pokračují. V Gullisově rodném kraji sice toryovská rada nedávno oznámila velké regenerační plány, ale realizuje program škrtů, který se týká péče o duševní zdraví, pouličního osvětlení, knihoven, dopravy pro děti se speciálními potřebami a dalších oblastí. Na Andersonově domácí půdě se klíčová dotace, kterou okresní rada dostává od Whitehallu, snížila za posledních 10 let z 15 milionů liber na 100 000 liber.

V době, kdy se blíží volby, má zpanikařená vláda novou strategii, která je ve skutečnosti velmi stará: kope do nejslabších a nejzranitelnějších lidí v naději, že organizovaná hnusota by mohla obnovit atmosféru efektivity, kterou její selhání fatálně podkopala. Labouristická strana je příliš nervózní z názorů původně levicových voličů na severu Anglie, než aby na chování konzervativců příliš poukazovala. Ale je to  jasné jako facka: politika jako neustálé divadlo krutosti.

Zdá se, že někteří lidé musí trpět traumaty, nesnesitelnými životními podmínkami, bezesnými nocemi a něčím, co se rovná internaci, aby voliči, kteří se zřejmě vrátili k labouristům, změnili zase názor a začali znovu volebně podporovat konzervativce. Morálka, kterou tato kalkulace odhaluje, je zjevně v troskách: pokud zbyli alespoň z poloviny slušní nějací konzervativci, možná je načase se konečně ozvat.

Podrobnosti v angličtině ZDE

1
Vytisknout
3563

Diskuse

Obsah vydání | 6. 4. 2023