Mezitím se propad ministerstva vnitra minsitryně Suelly Bravermanové zrychluje. V neděli ministryně vnitra  absolvovala charakteristicky podnětné kolečko mediálních rozhovorů, v nichž obhajovala svůj záměr poslat lidi do Rwandy, když jí bylo připomenuto, že jen před pěti lety tam policie uprostřed protestů proti zacházení s uprchlíky zabila dvanáct lidí ("Nejsem obeznámena s tímto konkrétním případem," řekla, což je docela dobrá odpověď).

Což nás přivádí k nedílnému prvku moderní politiky: k představě, že veškerá tato krutost je prostě tím, co si veřejnost žádá. Je jasné, že někteří lidé mají na uprchlíky a azylový systém vyhraněné názory, a to v mnoha postindustriálních místech, která v roce 2019 přešla od labouristů ke konzervativcům.

Jako vždy není těžké přijít částečně na to, proč tomu tak je: pokud jste vždy měli pocit, že jste zanedbáváni, a každodenní život je často nejistý a nejistý, pak humbuk kolem hromadných příchodů nových lidí (o nichž se lživě tvrdí, že jsou "ilegální") a jasné důkazy o rozvráceném azylovém systému budou znít  jako nepřímé varování před ještě horším bydlením, ještě nižšími platy a ještě křehčími veřejnými službami.

Tím nechci tvrdit, že odpornost názorů některých lidí je pouze výrazem chudoby a nerovnosti, a tím je zbavit odpovědnosti. Je však třeba se na to vše podívat i z druhé strany morálního dalekohledu: kdyby bylo více domovů a jistých pracovních míst a kdybychom se dočkali byť jen počátků obnovy rovnováhy, která byla slibována po referendu o brexitu, myslí si snad někdo, že by tito lidé a místa byli zdaleka tak rozzuření, jak tvrdí toryové? Já si to nemyslím.

Abychom pochopili napětí uvnitř tohoto fundamentalistického konzervatismu, je třeba sledovat dvě skupiny titulků. Jeden se týká cynického matení otázek týkajících se uprchlíků a imigrace, otřesného rozkladu vládního azylového systému a legislativy, která má více společného s pozérstvím než s čímkoli napůl praktickým, natož etickým. Druhá je o zcela odlišných slibech a příslibech a o tom, jak málo z nich bylo splněno.

Tato konzervativní vláda od svého příchodu k moci v roce 2020 utratila méně než 10 % ze svého vyrovnávacího fondu pro podporu chudých regionů ve výši 4,8 miliardy liber; dokonce i některé z nejambicióznějších projektů byly sotva zahájeny. A ať už bylo na místní regenerační nabídky přiděleno jakkoli mnoho peněz, úspory pokračují. V Gullisově rodném kraji sice toryovská rada nedávno oznámila velké regenerační plány, ale realizuje program škrtů, který se týká péče o duševní zdraví, pouličního osvětlení, knihoven, dopravy pro děti se speciálními potřebami a dalších oblastí. Na Andersonově domácí půdě se klíčová dotace, kterou okresní rada dostává od Whitehallu, snížila za posledních 10 let z 15 milionů liber na 100 000 liber.

V době, kdy se blíží volby, má zpanikařená vláda novou strategii, která je ve skutečnosti velmi stará: kope do nejslabších a nejzranitelnějších lidí v naději, že organizovaná hnusota by mohla obnovit atmosféru efektivity, kterou její selhání fatálně podkopala. Labouristická strana je příliš nervózní z názorů původně levicových voličů na severu Anglie, než aby na chování konzervativců příliš poukazovala. Ale je to  jasné jako facka: politika jako neustálé divadlo krutosti.

Zdá se, že někteří lidé musí trpět traumaty, nesnesitelnými životními podmínkami, bezesnými nocemi a něčím, co se rovná internaci, aby voliči, kteří se zřejmě vrátili k labouristům, změnili zase názor a začali znovu volebně podporovat konzervativce. Morálka, kterou tato kalkulace odhaluje, je zjevně v troskách: pokud zbyli alespoň z poloviny slušní nějací konzervativci, možná je načase se konečně ozvat.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout