Nesnesitelná těžkost žití Vladimira Gitlera na KGB1938A1968

15. 3. 2022 / Milan Čech

čas čtení 20 minut
V galaxii s pracovním názvem VVP2022, v jejím nejmenším rameni, u jedné z miliard tamních hvězd probíhá na jedné zdánlivě bezvýznamné planetě (astronomové v té galaxii ji bůhvíproč říkají KGB1938A1968, ale takových synchronicit je vesmír plný), velmi kritická situace, která vám bude něco připomínat. Zajímavé je, že tato situace je tam velmi dávnou historií (stalo se to již před několika miliardami let), ale proto, že její vzdálenost od nás je shodou okolností ve světelných letech stejná číslovka, vidíme ji jako by se děla právě Teď. Někomu to může dodat uspokojující pocit že v tom nejsme sami a tak vám tu situaci popíšu.

Točí se kolem jedné bytosti tamního dominantního biologického druhu, která se jmenuje Vladimir Gitler, pochází z druhu co se z hlediska vesmíru “nedávno” na té planetě vyvinul z jednoho druhu bezvýznamné, poměrně vzteklé a občas násilné opice. Podobnost s námi a naší planetou které nevěříte, ale děláte chybu. Vědci by vám vysvětlili, že když je náš Vesmír nekonečný, je takových téměř identických planet opravdu hódně moc. 

 Některé planety se skoro neliší, na některých se ta bytost jmenuje úplně jinak, na některých ale stejně a liší se jen maličkostmi, např. místo trenýrek nosí slipy, jsou i takové na kterých po posledních událostech už nosí pleny, navzdory testosteronovým koktejlům. 

Když Vám Vladimira budu popisovat budete si myslet, že se jeho biologický druh moc nepovedl a budete mít vlastně pravdu. (Je krátce před sebezničením a to proto, že nedokáže s tou planetou, na které je odsouzen celou svou existenci žít, být v rovnováze. Ale to je jiný příběh). Na druhou stranu se nedá říct že za to negativní ten biologický druh sám nemůže, že je to nějaká jeho shůry platná danost, protože tomu tak není.  Škála jeho bytostí totiž má ve Vesmíru ten největší možný interval a obsahuje to úplně nejvyspělejší i to zdaleka ve vesmíru nejhorší. A tak se zdá, že v evolučně chybně vytvořené opici to nebude. Na planetě existuje spousta zrůd, kterým nebudete věřit že vůbec mohou existovat a nezešílet ze sebe při ranním pohledu do zrcadla, ale občas se tam vyskytnou i tací, co uskutečnili tu nejobjevnější evoluční pouť v celém Vesmíru a poznali co Vesmír je a co to celé má vlastně znamenat. Pokud ti první jsou tkz. Zrůdy, těmhle říkejme třeba Znalci. Znalci byli většinou ochotní o své pouti vyprávět a nebo dokonce ke stejnému poznání ostatní vést, ale když zemřeli, časem jejich vyprávění přišla ostatním spíš jako nějaká pohádka a zdroj tradic, než jako návod k obsluze své hlavy a nakonec už nikdo úplně neveřil, že Tam někde opravdu byli a To poznali. Jejich poznatky byly totiž prakticky nesdělitelné a jejich částečné pochopení přinášelo občas víc škody než užitku. Nevěřili jim dokonce ani vědci co rovněž dopodrobna zkoumali svět, jen jinými (technickými) prostředky a zjistili, že to co se zdá všem pevné a dané není pevné a dané a celý Vesmír je nejspíš nějaká zvláštní interaktivní hra, kde je všechno propojené se vším, kde ten kdo pozoruje a to co pozoruje je Jedním, a jediné na co se dá spolehnout a co se nemění je Světlo, které v gigantické promítačce na vesmírném plátně vytváří film, co téměř všichni pokládají za “realitu”. Zvláštní tedy bylo že to co ti vědci v laboratořích vyzkoumali bylo často stejné jako to, co říkali ti opravdoví Znalci (ale nebylo jim to většinou nic platné, až na vyjímky se Tam nedostali, i když svět jak ho vnímáme my zavrhli a jeho neduální charakter rozumově nějak pochopili). Že zároveň “jsme” i “nejsme”, že nejsme od sebe oddělené jednotky ale jsme Jedním se Vším (někde To Všechno pak v různých pohádkách personifikují a říkají tomu třeba “42”, “hdtsdhsd” nebo “bůh”, asi aby všechny zmátly tím, že To leží někde mimo ně) a že celá ta vesmírná hra má úplně jiný účel, než ten co se nám zdá jako přirozený: Získat co nejvíc toho příjemného co chceme. Zjistili že to je ve skutečnosti přesně naopak, že je to celé o tom se osobního zbavit, stát se Vším (“já i táta Jedno jsme”) a naučit se dělat to co je správné (pro evoluční vývoj Celku a všech v něm), bez ohledu na to jak obtížné a nevýhodné to může osobně být. A taky že máme hledat a odhalovat Pravdu, vrstvu za vrstvou, o sobě i o tom světě. Od té hrubé, po tu nejjemnější. 

(Bohužel znalosti o té trochu jemnější pravdě polovina druhů na různých “opičích” planetách využila k tomu, udělat na základě toho zbraň a zničit se pod jejími velkými hřiby v oné kritické fázi vývoje každé planety.)

Ale nechme vzletných poznatků a zabývání se bytostmi, které se na planetě vyskytli jen velmi zřídka a jen v některých dobách. Daleko víc bylo těch, co byli na opačné straně spektra, o ty nouze nebyla, protože bylo daleko snadnější se jimi stát. Ne náhodou to byli bytosti přesně opačných hodnot. Tyto Zrůdy byli ochotní zničit klidně celý svět, jen aby dosáhli svého.  Použít k tomu každého, dělat jim ty nejhorší věci a to jen proto, aby jen a jen oni získali to, u čeho po získání nakonec zjistí, že je to stejně neuspokojilo a musí na té bezohledné, sobecké a často zabijácké cestě pokračovat v úplně stejně křeči dál. Být Zrůdou snadné a šťastné nebylo ani tam. 

Asi tušíte že Vladimir Gitler byl jeden z nich a měl tedy ideologii opačnou než byly nálezy Znalců. Vsadil na rozvoj Lži (a její kumulace v lidech do neproniknutelné hlouposti), kterou šířil všude po planetě, měl na to nástroje, lidi, instituce a prosadil ji skoro všude, bytosti na té planetě nebyli většinou nejbystřejší a tak se brzo spoustě z nich úplně převrátil svět a považovali pravdu za lež a naopak. A Vladimir byl jejich uctívaný guru té Lži. Všem dělalo dobře být jeho kazatelem, falešným Znalcem skrytých tajů světa. Ale to nebyla jeho jediná karta, měl ještě jednu věc pomocí které uspořádával svůj svět podle sebe: Strach. A tak ho šířil a zabíjel třeba ty co jeho cestě nevěřili a upozorňovali, že na ní je něco nezdravého a zrůdného. A protože byl opravdová poctivá Zrůda staré psychopatické školy, dělal to často teatrálně, jedem. Bavilo ho jak ty bytosti umírají v bolestech často celé týdny před zraky celého světa a Strach se šíří, ale nejvíc ho bavilo, že se pak může krásně a mile usmívat a přitom lhát o tom, že on a jeho zem s tím nemají nic společného. To byly ty chvíle pro které mělo pro Vladimira smysl žít. Lež prostě miloval, byla to jeho milenka s kterou obcoval vždy a všude. 

Bohužel pro něj ne všichni na té planetě, ale měli víru stejnou. Ani jeho nejbližší sousedé. Někteří nechtěli být v jeho sféře vlivu a podléhat jeho ideologii a metodám jejího prosazování. A ty on nenáviděl. Byli pro něj nesnesitelní, nechápal je a opovrhoval jimi, nebyli pro něj bytostmi s právem existovat a tak věřil, že může jejich bytí ukončit kdy a jak chce, stejně jako jiní šlapou po zemi. A tak se rozhodl je zničit než nakazí svou “dekadencí, zvrhlostí” stádo jeho vystrašených otroků. Byl ve svých očích nejmocnější, měl nejlepší zbraně, nejoddanější vojáky. A on byl samozřejmě všeho nejlepším Vůdcem. Byl tím zlem osvíceným lhářem, co se ve svých lžisvětech stává lovcem medvědů, hledačem podmořských pokladů, neohroženým Supermanem, kterého jeho zemi tiše nebo hlasitě závidí celá ta planeta, přesně jak jeho mediální lži-továrny všude učili.  A tak věděl že tím vším pro ně zůstane i když bude reálně schovaný v bunkru před nějakou breberkou, které se bál. 

Vladimir věděl že nad tím “póvlem”, jak říkal, hned vyhraje a bude nejmocnějším na světě, přesně tak to v tom lžisvětě ve své hlavě zcela jasně viděl, ale nedošlo mu, že i lžisvět se v realitě vesmíru musí řídit obecně platnými pravidly a zákony pro ten vesmír, protože je z nich tak trochu utkán. Znalci k tomu přídávali ještě jiné zákony pro vědomí (zajímavé je že na většině planet pro ně mají stejný výraz jako pro ohřívače vody), ale ty pro Vladimira nevycházely vůbec příznivě a překračoval mezní hodnoty a tak je raději vynecháme. Ale i bez nich vesmír dlouhodobě preferoval Pravdu nad Lží a iluzí. Lež měla sice krátké nohy, ale i tak se vždycky nakonec doběhla a nakopala se do té části, z které vyrůstaly. Také platilo že ještě větší sílu než strach mělo odhodlání jeho zlu čelit.

A tak to jeho vraždění a ničení nešlo tak jak chtěl, i když šířil strach a lži jak to jen šlo, zabíjel dokonce nevinné děti, starce, nemocné v nemocnicích atd atd. Nestačilo to. Dokonce se zdálo že čím je odpornější a hnusnější, tím větší rezistence vůči němu. Tyhle zákonitosti Vladimír neznal. (Znal jen ty že když něco nejde brutálně, musí se to udělat ještě brutálněji.) A tak začal z toho neúspěchu trpět ještě víc. Tohle se přece nemělo stát!!

Měla to být v jeho lžisvětě snadná záležitost a tak neposlal nejdřív ani své milované hrdlořezy, ale jen nezkušené kluky. To kdyby náhodou někdo z milovaných vrahů natáhl bačkory, aby mu nebylo líto jeho ztráty. (teď trochu kecám, lítost ani lásku Vladimír neznal, jen nesnášel špatné investice). Nedělal to ani tak proto, aby vzdal holt odvěké vojenské taktice jeho předků, která vždy klukama krmila kulomety nepřítele aby se zakuckaly, ale proto, že víc přeci na tu “svoloč” nebylo potřeba. V jeho očích byla jeho armáda neporazitelná a skvělá a nadřazená všemu, proto nemusela řešit ani takové podružnosti jako palivo, jídlo a neprůstřelné vesty atd. Věděli to i jeho kumpáni a tak je rozkradli a vyměnili za jachty a vily u nepřátel. 


Ale všechno šlo jinak. Vladimir ještě navíc ke všemu těžce nesl i to, že šéf těch druhých lidí, kterým opovrhoval, protože byl komik z podrasy divných lidí co ho neuctívali, se (i s absencí speciální esoterické bioenergie v kterou Vladimir věřil na základě bludu Zrůdy co se vydávala za Znalce) pro zbytek planety stává reálně obdivuhodným Supermanem místo něj, protože se mu postavil a v jeho Strach nevěřil. 

Vladimira se zmocnil ten příšerný pocit, že i když on je bez vady, tak “někdo něco po.ral”...... a tak křičel a řval: “ti neschopní pitomci, jak mám dobýt svět s takovými voly?!”  ……. “Zase abych všechno řešil já” a tak podobně…… nakonec došel k tomu že tedy pošle elitní zabijáky od jiné Zrůdy, kterou si ochočil a vycvičil pro to, co by se zdálo odporné i jeho jinak němým otrokům ….(byli to zaslepení podporovatelé jedné staré pohádky údajného Znalce, kterou navíc otočili v úplný opak a tvrdili, že čím víc toho pozabíjí, tím bude On, personifikované Všechno, raději). Ale ani to se úplně nepovedlo. Ten Šéf šéfů evidentně nefungoval tak jak si ho představovali a tak skočili v bahně čelem dolů, kde marně čekali na 12 slíbených panen, které nepřišly, buď ve vesmíru dimenze ráje neexistuje nebo panny v nich nemají zájem o bandu primitivních zarostlých psychopatů nebo se ti řezníci spletli a za své životy se dostanou tam, kde to více odpovídá jejich mentálnímu nastavení. Nakonec přišel alespoň děda s mobilem a tu ostudu natočil. Vladimir zuřil, takhle si život nepředstavoval, měl zámky, jachty, letadla a pořád se nic extra příjemného v jeho mysli nedostavovalo. Navíc se ve zbytku světa, co se měl dobře a zájmy nikoho dalšího moc neřešil, pohlo svědomí a došlo jim konečně co je Vladimir zač a že je třeba ho zastavit a začali v boji proti němu pomáhat. To už si dovolili moc.

“Tak Já vám všem ukážu, rozeseju můj strach všude, na celý tý “pizďácký” planetě.” řval Vladimír a všichni v bunkru přikyvovali, protože chtěli ještě chvilku žít. “Řeknu že vás všechny zničím tou svou velkou zbraní.” 

(zde se hodí poznamenat že i nekonečnost Vesmíru má své meze a na úplně všech planetách má Vladimir mimořádně malý orgán na vylučování dusíkatých metabolitů, což stojí za jeho substituční potřebou po velkých zbraních, tvarově tento orgán připomínajících. Čehož využilo jedno náboženství v jiné galaxii s touto zajímavou výjimkou seznámené a na základě toho začalo tvrdit, že Bůh sice existuje, ale švindluje a nehraje s námi ve všem fér hru podle pravidel. Na základě toho pak na své planetě ospravedlnilo nejvyšší náboženské zdanění v celém vesmíru a slušně se na tom napakovalo, ovládlo primitivnější planety v okolí a prohlásilo se tam za skutečně spravedlivé bohy).“ 

“Ještě uvidím jestli to nakonec odpálím a dožiju ve svým podzemním městě, ale strach co vyhrožováním tvořím vás zničí i bez toho.” Byl přesvědčený že tohle už bude konečně fungovat, spolu s ještě intezivnějším zabíjením nevinných. Doma přece všechno skrz tuhle techniku ovládnul a tak to musí fungovat i na svět. 

A tady se příběh na všech těch nám podobných planetách větví… z některých už k nám světlo doletělo a tak víme jak to tam dopadlo. Skoro na všech se sice báli, občas někde mysleli sobecky na sebe víc a někde méně, na to jaký vliv budou mít ty hrozné události pro ně a jejich národy. Někde našli spoustu zdánlivě logických výmluv proč nechat Vladímira dosáhnout svého. Ale ti co alespoň trochu znali pohled Znalců, tedy to jaký svět a vesmír je a co je podstatné, se zachovali podle toho co i někde uvnitř cítili jako správné. Tedy pomáhali vším co mohli tomu slabšímu co byl v právu a bránil se vrahům a Zrůdě, co je tam poslala. I přes to vyhrožování jejich úplným zničením. Na některých planetách (většinou tam kde nevznikl internet a nebo měly mechanismy na to, aby v něm lež nevítězila) vstoupili přímo do konfliktu, protože dívat se jak za jejich hodnoty umírají jen ti druzí jim bylo odporné.  Aniž by to většinou věděli, pokračovali pak dál svou plavbou koloběhem vesmíru s větší nadějí a šancí na poznání toho, co je správné a pravdivé a co je skutečně za tím vším, a to dokonce i na těch planetách, kde se objevily ty kilometrové hřiby a zdálo se, že všechno končí. I tam dopadli líp než ti co se klepali a dělali vše ze strachu, na základě úvah co je sobecky nejvýhodnější pro ně samé a na ty ubližované, mučené a týrané se po různými záminkami vykašlali. Nejen že pak bylo pro ně těžké žít s tím vědomím, že někoho kdo si to nezasloužil, nechali trpět pro svůj strach a pohodlí, to bylo těžké jen pro jejich hlavy, ale i pro jejich těla si přišly těžkosti, na všech planetách si totiž pro ně jedna nebo druhá Zrůda nakonec stejně přišla, asi protože věděla že může. 


Na mnoha z těch planet, včetně té naší, si ti, co se rozhodli Zrůdě vzdorovat, zpívali různé verze téhle písničky: https://fb.watch/bt-8phbuJ2/  Zpívali si je i proto, že ne všechno se z poznání jejich Znalce vytratilo a proměnilo v pohádku a oni opravdu někde uvnitř věděli, že mají sebe i svůj strach odevzdat a dělat to co je správné, i kdyby je to mělo stát to zdánlivě nejcennější - život. Nevěděli ani do té největší možné hloubky proč, ale jejich staré heslo “Otroci nedojdou do nebe” v nich rezonovalo velmi silně. 

Věděli že nejcennější není zachování sebe za každou cenu, že je to bitva, která nakonec stejně nejde vyhrát. Že cennější je vývoj od ustrašeného sobce k Člověku co se děláním správného odevzdá do rukou čemukoli, co je pro něj ve vesmíru připraveno a tak přemůže strach i ten sebeklam a iluzi oddělenosti od Všeho a všech. Nebylo ani důležité vědět že jednou ta dovršená správná a pravdivá cesta umožní stát se celou tou Vesmírnou hrou a poznat, že celou dobu od samého počátku byl každý nejen tím poloslepým sebou posedlým hercem v ní, ale i jejím bezčasým nekonečným Tvůrcem v různých kostýmech, což nedává smysl nikomu, kdo se Tam nepodíval a Znalcem se nestal a neviděl čas odvozený z Věčnosti.Někde to dopadlo dobře, někde ne, někde to dopadlo dobře a pak to pohnojili tím, že se na tu svou planetu vykašlali, protože věřili že ji ovládají a žádné zákony a vztahy nad nimi nejsou, vlastně v tomhle směru stejně jako Vladimir, ale někteří zvládli i tenhle problém a proměnili se. Ale Vesmír měl vlastně rád všechny stejně, každému dával stejnou svobodu, každý měl stejnou šanci (proto byl interaktivní), všichni té hře dávali nějaký svůj díl, nějakou zkušenost. Vzestupy a pády civilizací různých norem, pohledů, řešení a postupů byly historickou vesmírnou pamětí a možná měly nějaký význam ……a možná ani vlastně ne.  Znalci co došli až ke spatření všech dílů té nekonečně velké skládačky, co zároveň byla prázdným Ničím, věděli, že hraní téhle hry už jim nemůže dát víc a jejich účast v ní končí. Konečně si po milionech životů oddechli a zbyl jen Úžas.


A Vladimir? Ten skončil všude stejně blbě. Chtění a bezohlednost s ním spojená je totiž ještě nekonečnější než Vesmír. 



0
Vytisknout
4763

Diskuse

Obsah vydání | 17. 3. 2022