Nová vědecká éra aneb Kterak neoliberalismus zabíjí kreativní myšlení a ochromuje úsilí o lepší svět

1. 7. 2021 / Daniel Veselý

čas čtení 6 minut


Neoliberální ideologie dominovala posledních 30 let takřka veškerému dění (nejen) v českých zemích, přičemž tato doktrína, jejímž cílem je zjednodušeně řečeno komodifikace veřejných statků, se nemohla vyhnout ani institutu vědy. Publikace editorů Marka Hrubce, Martina Kopeckého a šesti dalších autorů s názvem Nová vědecká éra? Od byrokratické komerce ke kreativitě ve veřejném zájmu na konkrétních příkladech mapuje spoušť, kterou neoliberalismus zanechal na humanitních vědách, jejichž kreativní potenciál víceméně s úspěchem ochromil. Nová vědecká éra zároveň předkládá nástin alternativ, jimiž by se humanitní vědy měly ubírat v budoucnu, aby se staly rezervoárem potřebným k progresivní proměně společnosti.

Do knihy přispěli výzkumníci z České republiky, Slovenska a Německa, kromě již zmíněných editorů a spoluautorů také známé osobnosti, jakými jsou například Stanislav Štech, Emil Višňovský nebo Anke Grotlüschenová. Publikace analyzuje čtyři tematické okruhy: deformaci akademického prostředí, problematiku grantů, vzdělávání a prostor pro alternativy, jejichž cílem je ustavení nové vědecké éry. Jestliže byl neoliberální útok na veřejné statky veden z vícero front a jestliže se geograficky neomezoval jen na některé státy či jeden kontinent, stává se kýžená proměna vědy úkolem transnacionálním.

Rozmach volnotržní ortodoxie se v akademické sféře projevil zejména důrazem na zisk a ekonomickou efektivnost, využíváním externích zaměstnanců, transferem rozhodovacích pravomocí od akademických pracovníků do rukou manažerů a podnikatelů a užší provázaností univerzit se soukromým sektorem. Řádění neviditelné ruky trhu se ve větší míře podepsalo právě na humanitních oborech i proto, že jejich posláním je kritická reflexe klíčových společenských problémů a jejich dopadů na veřejnost.


Nová vědecká éra věrně ilustruje, kterak se neoliberální ideologie pokusila podmanit si vědecké bádání a přeměnit výzkumníka na vědeckého podnikatele, jenž si prostředky na obživu musí získávat prostřednictvím grantů, což vede nejen ke zglachjšaltování, ale i k závislosti na projektovém financování a k výraznému omezení vědecké činnosti. Obstarávání grantů je všeobecně vnímáno jako nutné zlo, nad nímž se málokdo pozastaví, nicméně v akademické sféře je tento způsob získávání financí na vědecký provoz podrobován neutuchající kritice. Vzniká tak nezdravé konkurenční prostředí, kdy velká část badatelů věnuje desítky pracovních dní vysilující přípravě grantových projektů, z nichž je více než polovina odsouzena k neúspěchu. Byrokratické časové limity nadto opomíjejí inovativní a kreativní charakter vědeckého bádání, které je tak ochromováno strohými administrativními požadavky. Grantové panely de facto cenzurují progresivní postoje humanitních vědců a fungují jako strážci vědeckého a společenského statu quo, jež by byrokraticky nezatížený výzkum mohl ohrozit požadavky po odlišném uspořádání v těchto sférách.

Další překážkou nezávislého bádání je přeceňované hodnocení vědeckých výstupů, jakož i veřejných institucí, podle striktních kritérií časopiseckých databází vlastněných nezřídka soukromými firmami. Kvalitu výzkumu nahradila kvantita: lze snad tímto technokratickým způsobem měřit hloubku zkoumané látky? Ostatně, co o kvalitě vědeckého výzkumu vypovídá počet publikací a citací, jež jsou diktovány privátním sektorem zaměřeným výhradně na zisk? Navíc z bádání dotovaného z veřejných prostředků predátorsky tyjí velkázahraniční nakladatelství, jež si přivlastňují nemalý zisk produkcí akademických textů a publikací.

Autonomie akademického prostředí byla taktéž okleštěna manažerským stylem řízení samotných univerzit, a to zejména v anglosaském světě, kde je preferován důraz na výkon a spolupráci s podnikatelskou sférou. Zastánci neoliberální ortodoxie preferují činnost soukromého sektoru, jelikož je podle jejich mínění mnohem pružnější a výkonnější než sektor státní. A právě nesourodý svazek veřejné a privátní sféry vytváří nejrůznější tlaky na akademickou autonomii, jež tak snáze podléhá vnější kontrole. Koneckonců i studenti humanitních oborů mnohdy svou studijní dráhu spojují se stáží v soukromém sektoru, aby se tak po promoci bez reptání a kladení nepříjemných otázek začlenili do „výrobního procesu“.

Pakliže neoliberalismus změnil charakter společnosti a státu, akademická obec by si mohla vlastní tvář zachovat pouze v případě, kdyby přešla do disentu. A to není vzhledem k deklarovanému poslání sociálních a humanitních věd vůbec žádoucí.

Ačkoli všechny uvedené skutečnosti v posledních desetiletích hrubě deformovaly podobu humanitního vědeckého bádání, které je v ostrém rozporu s převládajícími neoliberálními dogmaty, na druhou stranu zavdaly podněty k artikulaci alternativ nutných k jejich překonání. Prvním nesmělým krokem je přijetí nových výzkumných kritérií a schválení zákona, který má marginalizovat neoliberální pojetí vědy. Cílem je dosažení adekvátního veřejného financování vědy bez zhoubné závislosti na grantech; možnost veřejně publikovat bez závislosti na soukromých nakladatelstvích či hodnocení vědy nehledě na indexy různých firem.

Nová vědecká éra definuje humanitního a společenského vědce jako sociálního kritika, jehož posláním je transnacionální rozvíjení kritických sociálních věd ve veřejném zájmu. Neoliberalismus klade obrovský důraz na jednotlivce a jeho schopnosti uplatnit se ve světě formovaném zákony volného trhu – a nikoliv na pevné komunitní vazby jako základní pojiva spravedlivé společnosti. Jinak řečeno, veřejnost by v důsledku intenzivnější sociální kritiky měla podstatně prohloubit participaci na chodu společnosti a podílet se na odstraňování jejích nešvarů a neduhů. Kritická věda realizovaná ve veřejném zájmu přímo vyžaduje narušení zkostnatělých společenských struktur, a to ve prospěch společnosti jako organického celku.

 

 

-1
Vytisknout
3190

Diskuse

Obsah vydání | 8. 7. 2021