Můj indonéský syn, Krišna a jak je to rozmanité u muslimů

30. 4. 2021 / Fabiano Golgo


Jedním ze způsobů, jak se uživit, když jsem studoval na Floridské univerzitě v Gainesville, bylo získávat oběd zdarma ze  stolu Hare Krišna, který připravovali na travnatém náměstí kampusu. Znal jsem je už velmi dobře od doby, kdy jsem dělal svoji vůbec první zprávu o infiltraci, pro letní seminární práci  pro svou fakultu na New York University, když jsem strávil dva měsíce v jejich ústředí v Brooklynu a předstíral jsem, že bych chtěl být členem  hnutí Hare Krišna. Zblízka jsem viděl, jak se při  procesu přípravy na členství používá jemná a pomalá technika vymývání mozků.
 
Poté, co jsem přespal přímo na dřevěné podlaze, mě probudili a nařídili, abych šel do velké místnosti, kde jsme spolu s dalšími několika desítkami nových adeptů museli chodit za sebou, ve velkém kruhu,  dvě hodiny, pravou ruku jsme všichni měli v  bílé látkové tašce, ve které byl jakýsi náramek z korálků podobných katolickému růženci, ukazováček jsme museli držet venku (údajně nese negativní energii) a ostatní prsty pohybovaly těmito korálky a skandovali jsme „Hare Krishna, Hare Krishna, Krishna Hare, Hare Rama, Hare Rama, Rama Hare". To jsme pořád opakovali, než cvičení skončilo.

Odtamtud jsme byli převedeni  do kuchyně, kde jsme vařili jídla podle jihoasijských vegetariánských receptů, které se pak rozdávaly zadarmo studentům a dalším komunitám. Mým úkolem bylo velmi důkladně očistit zeleninu a poté ji nakrájet na tvary vhodné pro vaření. Asi po čtyřech hodinách této činnosti jsme byli odvedeni na další, ale kratší seanci procházení se v kruzích při opakování Krišnova zpěvu a pak na oběd.

Měli jsme během jídla mlčet a vyhnout se vzájemným rozhovorům, pokud by to nebylo z praktických důvodů. Veškerý volný čas jsme měli vyplňovat tím, že si tiše budeme tu mantru opakovat. Po obědě následovalo několik hodin úklidu kuchyně, pak jsme uklízeli celou čtyřpatrovou budovu. Pak se konala slavnost na veřejnosti, plná barvitého skandování zpívání, rozdávání  sladkostí a jejich „bible“ Bhagavadgíty.

Další chození v kruhu s opakováním mantry bylo poslední oficiální povinností dne, asi kolem osmé hodiny  večer. Pak jsme se osprchovali a šli na večeři, po které nám bylo řečeno, abychom si opakovali mantru, dokud neusneme.

Nakonec jsem musel utéci požárním schodištěm, když mě jeden člen přistihl, jak se snažím na magnetofon nahrát  zvuky toho, co znělo  jako vynucený sexuální styk  staršího člena s nováčkem v kuchyni uprostřed noci.

Nicméně jsem však osobně viděl důkazy o tom, jak čisté a dobře připravené je takzvané jídlo Hare Krišna, a tak jsem se každý den rád přidával k dlouhé frontě, abych stimuloval své chuťové buňky kořeněným karí a ochránil tak svůj hubený příjem. Jednoho dne mě přesvědčovala jedna hovorná sousedka ve frontě, abych  přispěl nevládní organizaci, která vybírala dvacet dolarů měsíčně na pomoc pro vzdělávání a krmení chudých asijských dětí. Vysvětlil jsem jí, že jsem v té dlouhé frontě právě  proto, že nemám ani cent nazbyt, jenže ona se nevzdávala a útočila na mě a vydírala mě nejrůznějšími emocionálními argumenty. Bylo vedro a vyčerpaný jejím naléháním jsem to vzdal a souhlasil s tím, že této instituci poskytnu své jméno, adresu a povolení k trvalému výběru dvacet dolarů měsíčně z mého bankovního účtu.

Brzy jsem začal dostávat každý měsíc dopisy a fotografie od bezejmenného chlapce (anonymně, pro jeho ochranu), který mi vyprávěl o svém pokroku ve škole a psal mi různé banální obecnosti. Byl jsem si jistý, že to jsou falešné dopisy,  pravděpodobně ze série, které se posílaly dárcům, aby měli ze sebe dobrý pocit. Země, kde se ten chlapec nacházel, nebyla specifikována a všechno bylo napsáno a zobrazeno tak, aby nebylo nic identifikovatelného.

Těch dvacet dolarů jsem platil měsíčně v letech 1989 až 1997. Poté jsem dostal dopis s informací, že chlapec dokončil školu, a poděkoval mi, že jsem mu zajistil lepší budoucnost.

Jednoho dne v roce 2017 mi na Facebooku přišla žádost o „přátelství“ od Indonésana jménem Slamet. Jako antropolog jsem to okamžitě přijal, protože by mi to dalo příležitost nahlédnout do života „exempláře“ z jiné kultury na sociálních sítích. Ale k mému překvapení jsem pak během několika minut obdržel zprávu „Ahoj, tati“.

Jako homosexuál je jedna věc, kterou jsem si jistý a vlastně jsem velmi rád: nemám žádné děti, nejsem otcem nikoho. Zeptal jsem se toho dospělého muže, proč mě tak oslovil.

K mému překvapení jsem najednou vypadal jako postava z latinskoamerické telenovely. Řekl mi, že on je to dítě, které jsem podporoval. Dokázal zjistit, kdo jsem, přestože tyto informace nevládní organizace tajila, protože se oženil se ženou, jejíž teta byla manažerkou  místní pobočky této nevládní organizace. Po malém nátlaku se nechala přesvědčit, aby prozkoumala a odhalila jméno jeho sponzora. Chtěl mi poděkovat. Když mu bylo šest, přišel o oba své rodiče v důsledku politického útlaku a byl poslán do sirotčince. Poté, co byl identifikován jako člověk s vyšší inteligencí než obvykle, byl převeden do péče této nevládní organizace.

Polknul jsem nevěřícně, ale věděl jsem, že kromě té dívky v polední frontě na jídla Hare Krišna se ode mě nikdo jiný na světě nikdy nedověděl, že jsem pod dobu osmi let daroval těch  20 dolarů měsíčně.

Řekl mi, že v patnácti letech dokončil školu, kterou jsem pomáhal platit (zbytek hradila ta nevládní organizace), a šel pracovat do továrny na zmrzlinu, kde se stal učněm v oboru chemie. Byl postupně povyšován a nakonec se v té firmě stal hlavním chemikem. Oženil se a měl dceru. Jsou to muslimové. Pokud jsou však ženy v muslimském arabském světě údajně utlačovány, v této muslimské indonéské domácnosti rozhoduje o všem manželka, soudě podle mnoha scén, které jsem sledoval při videochatech s nimi v posledních několika letech. Což dokazuje, jak je démonizace muslimského náboženství klamná, protože v závislosti na tom, kde se to náboženství praktikuje, hraje roli také místní kultura. Tradičnější mužská šovinistická arabská kultura uplatňuje islámské doktríny zřejmě jiným způsobem než genderově měkčí Asiaté.

Samozřejmě se necítím a nikdy jsem se nechtěl cítit jako otec. Cítím se velmi pohodlně v pozici věčně mladistvého něčího syna, ne otce. Ale to nepřesvědčuje tohoto sirotka, který strávil celý život snem o tom, že by mohl svému sponzorovi poděkovat. Je mi tak trochu nepříjemné, že tento člověk na svých sociálních sítích přijal mé příjmení na oslavu všeho, co dělám. Jedná tak podle asijské tradice hluboké úcty vůči rodičům a těm, kdo jsou starší.

V důsledku pandemie jeho zmrzlinárna zbankrotovala a "můj syn" přišel o práci. Nebyl schopen najít jiné místo, a tak začal vařit jídlo a péci sladkosti a ty prodává na kraji polní cesty, kudy chodí lidé směrem k stále fungující továrně. Společně se svou ženou a dcerou tráví celý den tím, že vydělají jen tak tak tolik, že se mohou najíst a nakoupit ingredience na další pracovní den.




Pandemie rozbila ekonomiky a životy lidí po celé planetě. Dlouho jsem vedl diskusi s jedním čtenářem Britských listů, který si stěžoval, že přišel o zaměstnání i o příjem. Že už celý rok sedí doma a přežíval jen o pivu, o chlebu, o párcích, o cigaretách a díváním se na televizi.  Každá situace má samozřejmě jiný kontext, ale připomnělo mi to, jak se takové velké krize stávají body obratu, kdy ti, kdo jsou kreativní a odvážní, dopadnou spíše lépe než ti, kteří nejsou schopni začít nový život.  A i když to není založeno na žádných vědeckých faktech, mám dojem, že ti, kteří byli v počátcích svého života vystaveni obtížím, jsou lépe vybaveni a mají větší sklon reagovat aktivně, když jsou v úzkých.

Uvědomil jsem si, že je klíčový rozdíl mezi lidmi, kteří jen dělají to, co ostatní (jako moji přátelé z Krišny) a těmi, kteří mají sklon vynikat pozitivním přístupem k nepřízni osudu: „Máme štěstí, že je ramadán, takže jíme méně, ale zároveň každý, kdo jde kolem, má hlad, takže nemůže odolat nákupu u nás“.

Když jsem dnes ráno dostal pár videí z jeho nezáviděníhodné situace, kde se ten člověk dokáže o sebe a svou rodinu postarat,  cítil jsem se jako otec pyšný.
3
Vytisknout
2615

Diskuse

Obsah vydání | 4. 5. 2021