Pražská kavárna lidem pořád káže - ale oni ji neposlouchají

7. 9. 2017 / Jan Čulík

Argumentuji, že ČR propadá národovectví, tupé frustraci, nadávání u piva, hluboké euroskepsi a xenofobii, protože s normálními lidmi nikdo nehovoří, jen se jim spatra pořád káže

Jiří Pehe a další komentátoři jásají nad "skvělým textem" Tomáše Sedláčka, který varuje, že v nadcházejících volbách se bude rozhodovat, zda se ČR stane aktivním, liberálním a demokratickým členem jádra Evropské unie,  anebo zůstane frustrovaně bloumat kdesi v limbu na pokraji EU, případně se vrátí do ruské sféry vlivu:



Je ohromující a alarmující, jak pražská kavárna pořád nechápe nic. Svým způsobem je to paralelou k situaci ve Spojených státech, kde washingtonští liberálové a deníky New York Times a Washington Post sice systematicky a věcně poukazují na idiocii Donalda Trumpa, nikdo se ale nepokusil jít mezi jejich stoupence a ptát se jich, CO JE MOTIVUJE K PODPOŘE TOHOTO BLBA, a co vlastně potřebují a chtějí a jak by se jejich problémy daly vyřešit.

Před několika dny jsme publikovali reakci Ostravačky Anny Kozlové k probíhající kontroverzi týkající se Ústavu pro studium totalitních režimů a historičky Muriel Blaivové, která si dovolila českou společnost informovat o výsledcích svého výzkumu a výzkumu svých mezinárodních kolegů, že totiž i stalinský režim programuje usiloval o to masu československého obyvatelstva nenaštvat a snažil se vůči němu chovat tak, aby nevyvolal revoluci.

Jak na to reagoval posléze ředitel ÚSTRu Zdeněk Hazdra, česká společnost není zralá na tuto diskusi a není schopná tato fakta přijmout. Informace od historičky Muriel Blaive se okamžitě staly součástí ideologického, údajně "pravicovo"-"levicového" konfliktu. Ultrapravičáci v českých médiích (jichž je většina) Blaivovou začali obviňovat, že je "neomarxistka" a že "popírá zločiny komunistické totality". Není pravda ani jedno. Komicky, levicová média zaujala stejně ideologický postoj (Haló noviny!) a učinila si Blaivovou hrdinkou svého obhajování "nevinnosti" komunistického režimu.

Celá situace je tragikomická, protože informace, které zveřejnila Muriel Blaive, nejsou vůbec ideologické, ani pravicové, ani levicové, ale věcné. Historička ani neomlouvá komunistický režim, ani ho neztracuje. Nevyjadřuje vůči němu na základě osobních předsudků žádný názor, právem poukazuje na to, že by to bylo neprofesionální.

Vraťte se ale k nesmyslnému "pravolevému" ideologickému sporu, který vyvolalo vystoupení Muriel Blaive. Komicky ji "pravičáci" zatracují", "levičáci" obdivují.

Před několika dny jsme v Britských listech publikovali článek "ženy z lidu", Ostravačky Anny Kozlové "Muriel Blaive má všech pět pohromadě".  Komicky i paní Kozlová argumentaci Muriel Blaive vůbec nerozumí a interpretuje její postoj ideologicky. Ale o to tady teď nejde.

Po zveřejnění reakce Anny Kozlové se text stal u příslušníků pražské kavárny terčem všeobecného posměchu. "Paní neví, o čem mluví, její text obsahuje věcné nesmysly," atd., atd.

Jenže ten text paní Kozlové je nesmírně cenný, protože lidem, kteří by neměli být arogantní a neměli si myslet, že jen jejich jediný názor je autentický, ukazuje, jak uvažuje velká část českého národa. Text paní Kozlové je rukojetí k tomu, jak vstoupit do diskuse s většinou voličů, kteří budou v této zemi rozhodovat. Je otevřenými dveřmi, do nichž by pražská kavárna měla vstoupit. 

Proč se pan Sedláček nesebere a nejede do Ostravy paní Kozlovou navštívit a vyptat se jí, proč věří tomu, čemu věří, přestože jsou to zjevné nesmysly? Proč pan Sedláček nezkoumá její motivaci? Volební hlas paní Kozlové má stejnou platnost jako volební hlas pana Sedláčka. A lidí, jako je paní Kozlová, je v ČR daleko víc než lidí, jako je pan Sedláček. Nemělo by se s nimi mluvit?

Jeden komentátor napsal na Facebooku: "To, co píše paní Kozlová, je přesně to, co se každý den dočtete na fóru Novinek, jen tento text je na rozdíl od Novinek bez urážek."

Právě. Je zcela zjevné, že "názory paní Kozlové" sdílí velká část českého obyvatelstva. Proto je právě nutné s těmi lidmi hovořit.

Paní Kozlová možná píše věcné nesmysly, ale pro ni jsou tyto věci autentické. Její reakce je velmi cenným materiálem k celospolečenské úvaze. Měl by být výzvou k tomu, aby politikové a pražští kavárenští komentátoři projednou přestali lidem v České republice kázat a začali s nimi hovořit. Ptát se jich, co jim vadí, co je frustruje a co chtějí. Co je motivuje k tomu, že věří blbostem.

Z názorů paní Kozlové vyplývá, že za celý její život  - a velmi podobné to bude u většiny české populace - neměla problém s neexistencí či potlačováním lidských práv, protože se nikdy za minulý režim - zřejmě jako většina obyvatelstva - s žádným potlačováním práv nesetkala. Viděla, že některé věci jsou za minulého režimu zakázány, a tak si je velmi rychle vytěsnila a k životu - znovu, zase, jako drtivá většina obyvatelstva - je nepotřebovala.

Disidenti v komunistickém Československu si - právem - stěžovali, že neexistuje svoboda projevu a veřejná debata.

Uvažuju však často o tom, čemu by prostí lidé, žijící v dělnických čtvrtích skotského města Glasgow, kde bývá nezaměstnanost až 40 procent, dali přednost: Svobodě projevu a dál trvající čtyřicetiprocentní nezaměstnanosti, anebo zákazu číst filozofa Heideggera a plné zaměstnanosti? Obávám se, že za ekonomický prospěch by většina Britů, ale i Čechů obětovala veškerá lidská práva.

Argumentuji: Posmívat se lidem, jako je paní Kozlová, a dívat se na ně spatra, a neustále jim z Prahy kázat, co mají dělat, jak se mají chovat a jak mají volit, to je cesta do pekla.

Dnešní krizovou a patovou situaci v České republice lze vyřešit pouze tím, že pražští kavárenští komentátoři začnou s lidmi, jako je paní Kozlová mluvit. Ne tak, že jim začnou vyčítat a budou se jim posmívat, že věří blbostem, ale že trpělivě budou zjišťovat, jaký je mechanismus frustrace, který je přivedl k tomu, že tak skálopevně těm blbostem věří.

Já vím, tohle dělat vůbec není lehké. Ale je to jediná cesta z nynější mizérie. Obávám se však, že ji česká společnost není schopna.

Mimo jiné i proto, že naprosto zmizela jakákoliv smysluplná debata o skutečných problémech.

Můžeme se snažit v Britských listech nastolovat nejrůznější závažná témata, ať jde o hrozbu likvidace české ekonomiky rychle se šířící automatizací, nebo strašlivé poměry v českém školství.

Bohužel, frustrace v zemi  v důsledku toho, že s frustrovanými občany nikdo nemluví, jen se jim  pořád svrchu káže, už dostoupila takové míry, že lidé se přestali zajímat o řešení zapeklitých a vážných problémů, které ohrožují jejich existenci, a přešli do zástupného modu - nenávidí muslimy, které nikdo nikdy nepotkal a nikdo nikdy neviděl, děsí se uprchlíků a posilují své "národovecké uvědomění".

V tom je posilují z komerčních důvodů mediální manipulátoři, kteří bezostyšně vydělávají na této slepé frustraci, která je důsledkem toho, že s frustrovanými lidmi nikdo nehovoří.

Země, kde je více než 10 procent obyvatelstva postiženo exekucemi, nemůže být zdravá. Řeší to někdo z politiků?

Pokud se tzv. "elity" v České republice nezvednou ze svých pohodlných křesel a nezačnou systematicky a trpělivě mluvit s Annami Kozlovými, propad země do maelstromu tupé nenávisti a frustrace bude pokračovat. To, co popisuje pan Sedláček, je reálnou hrozbou. Ovšem ta se neodstraní tím, že lidem budou Sedláčkové nadřazeně kázat.

Nehledě k tomu, že publikace článků, jako je článek  pana Sedláčka v Hospodářských novinách, je naprosto zbytečná, protože je to  "preaching to the converted", pan Sedláček káže totiž výlučně jen  už přesvědčeným, lidem, kteří zastávají jeho názor.

Jedinou možnou cestou vpřed v krizi dnešní České republiky  je vzájemnými rozhovory rozbít tvrdě kmenové rozrůznění české společnosti. Je to ale vůbec možné a je někdo v české společnosti ochoten tohle začít dělat?
1
Vytisknout
9261

Diskuse

Obsah vydání | 13. 9. 2017