O údajné moudrosti davu, aneb Pionýrky a statistiky

3. 5. 2017 / Karel Dolejší

Napsal mi čtenář a kritizoval, že pokud jde o českou politiku, prý se příliš zabývám otázkami udržení moci. Například premiér, uvedl dotyčný, se údajně stará hlavně o to, aby zůstal ve funkci (to ještě nebyl v demisi...), ale na veřejných shromážděních přitom "nejde mezi lid", aby se dozvěděl, co jej opravdu trápí. A tak - alespoň podle názoru onoho čtenáře - Sobotka "neřeší problémy".

Je ovšem velice zajímavá představa, že politik, který na mítinzích beseduje s občany, tím snad nějak "řeší problémy" týkající se jeho práce. Pokud by taková představa odrážela skutečnost, pak by bývalí komunističtí papaláši Husák či Jakeš museli "vyřešit problémy" reálného socialismu zcela beze zbytku, dávno před rokem 1989. Vždyť k této době patřilo, že se "lidoví" představitelé nomenklatury pravidelně setkávali se "zástupci pracovních kolektivů", nebo že šéfové stranyavlády často besedovali s pionýrkami. Jak je vůbec možné, že se Sovětský svaz rozpadl, když celá posloupnost genseků neustále objížděla závody a potkávala se s dělníky a rolníky?

Již ve druhé polovině 80. let bylo zjevné, že plánovaná výstavba nových bytů v Československu nebude ani zdaleka stačit silným ročníkům narozeným v první polovině 70. let, nebo že upadající sovětská ekonomika přestává být perspektivním odbytištěm pro československý průmysl. Jednalo se o klíčové problémy předurčující osud systému zvaného reálný socialismus v dané zemi - a také o problémy, o nichž "lid" dosud nic nevěděl. I kdyby "lid" nakrásně sdělil papalášům všechny své obavy a starosti, ty právě zmíněné - a nejzásadnější - problémy by mezi nimi ještě vůbec nebyly.

A není také snad příliš těžké k pochopení, že povídáním s občany se fakticky nevyřeší ani jeden jediný politický problém. Ani ten nejtitěrnější. Vše co takové besedování přináší je pět minut trvající úlevný pocit občana, že se o něj "nahoře" někdo zajímá a naslouchá mu. A tento hřejivý pocit občan získá nezávisle na tom, zda se politik o to co slyšel vůbec nějak stará či mu to šlo jedním uchem tam a druhým ven, nebo dokonce nezávisle na tom, zda kromě "naslouchání občanům" dotyčný politik vůbec ještě něco jiného dělá. Antonín Zápotocký hrající na garmošku možná občany na chvíli obveselil, ovšem dopady měnové reformy na ně rozhodně "nevyřešil". Lidový Antonín Novotný hrající v hospodě karty přitom ani nezavadil o řešení problémů dělníků a "zemedělců".

Je skutečně pozoruhodné, že občan ani po takřka třiceti letech života v demokracii nerozlišuje mazání medu kolem huby od věcí podstatnějších. Přitom by si mohl velmi dobře pamatovat, jak "fungovaly" poměry, k nimž "naslouchání občanům" a předstíraná lidovost neoddělitelně patřily - aniž by přitom někdo bral na zájmy občanů reálný ohled.

Ještě než jsem byl plnoletý, narazil jsem na ukázkově "lidového" ředitele střední školy. Jeho bodrost a veselost bývaly předmětem chvály, bez ohledu na to, že zmíněné vlastnosti často i v pracovní době notně podporoval alkoholem. Namísto výuky občanské nauky převzaté po fanatické podřízené často sedával v hostinci a "besedoval s občany", čímž rostl jeho veřejný kredit "lidového rebela". Bohužel, sám jsem byl mimoděk svědkem toho, jak v reakci na přípis z okresního výboru KSČ týkající se politických aktivit rodičů vyhodil na hodinu ze školy jednoho ze studentů, aniž by jakkoliv zaváhal. Hospodská lidovost a "rebelování" měly - a dodnes mají - přesně dané meze. Tento pán se vždycky staral jen a jen sám o sebe. K budování kariéry se mu ovšem velmi hodil "lidový" image a s ním spojená popularita, již si cíleně pěstoval. A totéž se týká nějakých 95 % jemu podobných "lidových hrdinů" dneška.

***

Válečná ekonomika má před mírovou jednu problematickou přednost - její priority jsou bez velkých pochybností "objektivně" dány a vše co zbývá udělat v politické rovině je náležitě rozplánovat jejich dosažení. Čím primitivnější je stav dané společnosti, tím snadněji lze používat podobné přístupy i v době míru, provozovat válečné hospodářství čili "komunismus". Jakmile se ale společnost trochu více rozvine, musí začít fungovat jinak a sofistikovaněji.

Politici musejí i poté vytvořit vlastní celkovou představu toho, kam chtějí společnost dovést. Ale zároveň je třeba, aby tuto představu systematicky konfrontovali s nejrůznějšími zájmovými skupinami, jichž se politická rozhodnutí dotknou. Pokud se o to snaží, vyhnou se zpravidla podobným blamážím, jakou předvedla Špidlova a Sobotkova daňová reforma prosazovaná v zemi, která má páté nejrovnější rozdělování příjmů na planetě a vyšší střední třídu naštvanou daňovými plány sociální demokracie. Celková představa o směřování společnosti nemůže fungovat bez systematické konfrontace s těmi, kterých se ve svých důsledcích týká.

Zmíněný model ovšem vůbec nefunguje tak, že občan trpělivě čeká ve svém městečku, až se milostivému caru uráčí poctít gubernii návštěvou a nastavit vladařské ucho jeho nářkům. Aby byl hlas nějaké zájmové skupiny ve vyšších patrech politiky slyšen, musí se taková skupina zorganizovat a starat se sama o to, aby se o ní vědělo. Bez ohledu na "spanilé jízdy" politiků po regionech. Bez čekání na koblihy. 

Besedování s občany na veřejných shromážděních patří k politickému PR. Představa, že se tak politik od náhodně vybraných občanů něco opravdu relevantního dozví, notabene že tím dokonce "vyřeší problémy", je však neobyčejně naivní a nezralá. Jistě je pravda, že by se politik rozhovorům s občany zásadně vyhýbat neměl. Na druhé straně je ale ani nelze přeceňovat.

Politik má jiné a přesnější nástroje k získávání informací o reálném stavu společnosti, než je povídání s občany na veřejných shromážděních. Především jsou k dispozici souhrnné statistiky, které mu ale musí někdo zodpovědný připravit a vysvětlit. Ani v rovnostářské společnosti jako česká se nehodí považovat za základní ukazatel průměrnou mzdu, když mzda mediánová (nejčastěji se vyskytující) je o nějaké čtyři tisíce korun nižší a dvě třetiny zaměstnanců berou a nadále budou brát mzdy podprůměrné. Mávat takovým před nosem statistickým konstruktem jménem průměrná mzda a tvrdit že roste znamená koledovat si o prohlášení, že lžete - protože to co tvrdíte vůbec neodpovídá žité zkušenosti většiny.

Myslím, že v úvodu zmíněný čtenář při své kritice sice narazil na skutečný problém, ale vyložil jej ne úplně správně. Premiér v demisi Bohuslav Sobotka zajisté trpí vlčí mhou, pokud se domnívá, že dělal všechno výborně a jediná potíž spočívá v tom, že aparát jeho geniální politiku nedovedl veřejnosti náležitě vysvětlit. Kompetentní politiku není možno dělat "shora dolů" a komunikaci omezit na "vysvětlování" pomocí Twitteru. Horní patra potřebují účinnou zpětnou vazbu z občanské společnosti a mají ji aktivně vyhledávat. Ale takovou vazbu ovšem vůbec nepředstavuje milostivý báťuška naslouchající steskům občanů Horní Dolní.

Češi se ani za tři dekády života ve svobodné společnosti nenaučili organizovat za účelem dosahování společných cílů. Proto také nechápou, že neselhal zdaleka jen Sobotka, ale ve stejné míře také oni sami - když čekají, až na ně ze svého trůnu shlédne milostivé slunéčko feudální vladař a přijede si poslechnout, co mají na srdci. Když hromadně nadávají na "neziskovky" a opakují pomluvy, že tyto organizace "vysávají státní rozpočet kvůli cizácké agendě". - To by slušnočeši přece nikdy neudělali. Nikdy by se sami neorganizovali. Počkají si, až přijede zaručeně lidový a vlastenecký politik rovnou k nim. Už v příští pětiletce.

Prosazování organizovaných zájmů může fungovat a řešit problémy, kterých si politici zahledění do aparátnických plánů neráčili všimnout. Model "naslouchání občanům" naproti tomu funguje zhruba stejně jako Husákovy a Jakešovy besedy s pionýrkami. Tedy produkuje jedině prchavý dobrý pocit - vedle toho, že zastírá trvající politickou krizi.

Kdo ovšem ve skutečnosti nic řešit nechce, poněvadž touží hlavně po milostivém caru, který ho alespoň na chvíli zbaví obav a pochybností, tomu naslouchající a hlavou starostlivě pokyvující demagog bude k psychoterapii bezpochyby stačit.