Kniha, která musí vyjít česky

25. 5. 2016

Jakmile konečně dorazili do Ajdabiyi na břehu Středozemního moře, Adam se stal obětí politických her. Pašování lidí se ignoruje a často jej dokonce místní bojůvky, které vládnou v Libyi, kde není centrální vláda podporují. Avšak tohoto dne chtěly hlavní bojůvky v Ajdabiyi a vláda v Súdánu ukázat světu, že bojují proti metle migrace. Takže Adamova skupina měla to neštěstí, že ji vrátili do Súdánu jako součást dohody mezi úřady v Chartúmu a v Ajdabiyi a byl prezentován davu novinářů na televizí vysílané tiskové konferenci. Singál byl jasný: Pohleďte, hlídáme hranice.

Situace už nemohla být horší, když byla Adamova skupina uvězněna a pak odsouzena k deportaci zpět do Eritreje. Podle Adamova líčení už začal proces deportace (což by znamenalo, že v Eritreji skončí ve vězení), když náhle zasáhla OSN a přesvědčila súdánské úřady, aby dodržely mezinárodní právo a odvezly uprchlíky do tábora na súdánsko-eritrejské hranici. Poté, co se mu téměř podařilo dojet až k Středozemnímu moři, byl nyní zase zpátky po deportaci na vzdálenost více než 4500 kilometrů.

Avšak k nejbrutálnější části Adamovy cesty došlo, když konečně dorazil o několik týdnů později znovu do Ajdabiye. Zatímco ti, kteří cestují do Libye západní cestou, se většinou dokáží vyhnout únosům a výkupnému, pro uprchlíky, kteří jdou východní cestou, je to běžný zážitek. Vydírání tam není náhodné. Je to primární byznys pašeráků, kteří pracují na súdánské cestě.

"Stalo se to součástí naší kultury," řekl mi eritrejský aktivista za práva uprchlíků. "Víme, kde nás budou mučit a kolik budeme muset zaplatit. Jsme na to připraveni. Říkáme, že je to normální."

Ta normálnost funguje takto: Když dorazíte do Ajdabiye, zavřou vás do té doby, než vaši příbuzní dají dohromady peníze na platby pašerákům. Ať jsou vaši příbuzní kdekoliv, v Izraeli, v Súdánu, nebo i v Británii, pašeráci tam mají osobu, jíž musí vaši příbuzní osobně peníze vyplatit. Žádní uprchlíci neplatí peníze, než dorazí do Ajdabiye, protože pašeráci by je nedopravili na celou cestu. A nikdo u sebe nemá peníze v hotovosti, protože by jim byly ukradeny. Takže vaši příbuzní budou muset dát dohromady 1600 dolarů retrospektivní platby za cestu přes poušť. A jestliže vaši příbuzní nemají peníze, pašeráci vás budou mučit, zatímco vaše rodina to bude poslouchat v telefonu. Jednoho somálského uprchlíka takto bili holí a pažbou pušky každý den měsíc. Adam čekal šest měsíců a za trest byl donucen stát v horkém libyjském slunci na jedné noze dvanáct hodin denně. V této chvíli v našem rozhovoru na Sicílii se Adamův úsměv promění v grimasu. Přestane se dívat na mě a na mého tlumočníka, Abdelfataha, a začne civět do země. Po krátkém pokusu to udržet vevnitř se začne třást a pak vzlykat. Přerušíme interview a Adam pohřbí svou tvář na Abdelfatahově rameni.

V Ajdabiyi, jestliže vaši příbuzní zaplatí, předají vás dalším pašeráckým gangům a odvezou vás směrem na západ. Několik skupin Eritrejců, s nimiž jsem hovořil, bylo odvezeno na západ do místa zvaného Ben Walid, často v hermeticky uzavřených kontejnerech. V důsledku toho během většiny těchto cest většina lidí zemře, na dehydrataci nebo udušením. Je pro to důvod - jízda do Ben Walidu vede přes území ovládané islámským státem. Kdyby bojovníci z Isis věděli, že v kamionu jsou uprchlíci, zastavili by ho, muslimy by pustili a křesťany by zajali. Proto pašeráci používají hermeticky uzavřená vozidla, jako jsou tankery. Je obtížné do nich nahlížet.

Setkal jsem se s devíti lidmi, kteří měli to neštěstí, že cestovali na otevřeném nákladním vozidle nedaleko Sirte, hlavního města Isis v Libyi. Lehce si jich bojovníci všimli a uvěznili je po dlouhé týdny v táboře Isis, než výbuch bomby vyvolal dostatečný zmatek, při němž mohli Eritrejci uniknout. Jeden z nich se pokusil utéci dříve - střelili ho do nohy.

Když dojedete do Ben Walidu, pašeráci vás zase uvězní a následuje tentýž proces - věznění a mučení, dokud vaši příbuzní nezaplatí ve své zemi společníku pašeráků. Tentokrát je cena 2000 dolarů - platí se předem za luxus přeplavby přes moře. Jakmile zaplatíte, převezou vás do třetího vazebního střediska, známého jako "mazraa". Tam čekáte za strašlivých podmínek, obyčejně týden nebo déle, ale někdy měsíce. Jídlo dostáváte jen jednou denně a pravidelně vás bijí. Ženy jsou často znásilňovány.

"V té mazraa se odehrává veškeré utrpení, jaké člověk může vůbec snést," říká eritrejský lékař jménem Tadese, když se setkáme uprostřed Středozemního moře. "Samozřejmě, my jsme věděli, jaké to bude, než jsme se tam dostali. Tak proč jsme se vydali na cestu?"

V Evropě si mnozí myslí, že odpovědí je, že lidé z člunů chtějí zneužívat náš velkomyslný sociální systém. Jak dosáhla v roce 2015 uprchlická krize horečnatého vrcholu, evropští politikové opakovaně šíříli představu, že uprchlíci, snažící se přeplout Středozemní moře, jsou lidé, kteří se specificky chtějí zmocnit evropských zdrojů a zprznit evropskou kulturu. (...) Typicky zlovolným výrokem varoval český prezident Miloš Zeman, že vlna uprchlíků přípraví Evropany "o krásu žen, protože budou zakryty burkami od hlavy k patě, včetně obličeje." Ve východní a střední Evropě si zamilovali politikové tvrzení, že 90 procent migrantů přichází z ekonomických důvodů.

Patrick Kingsley, The New Odyssey: The History of Europe's refugee crisis. Guardian Books a Faber and Faber, Londýn, 2016. Str. 36-41