Lekce: vynikající bulharský film, který mohl a měl být natočen v ČR. A podívejme se i na Island

10. 7. 2015 / Jan Čulík



Jedním z nejlepších filmů na letošním karlovarském festivalu je snímek Urok (Lekce) (2014) režisérů Kristiny Grozevy a Petara Valchanova. Je to vynikající film varující, že nelidskost a nefunkčnost komerčních i státních institucí vede zemi do maelstromu stále většího individualismu a nutí lidi v nouzi, aby vzali spravedlnost, často zcela drasticky, do vlastních rukou. Poslání filmu je podobné jako poslání chorvatského filmu Taková jsou pravidla, o němž jsme zde už psali, ale je daleko hlubší a varovnější. Dramatický příběh se všemi svými aspekty se mohl odehrát, drtivou většinou se zřejmě odehrává každý den i v České republice. Pozoruhodným svědectvím o impotenci dnešních českých filmařů je, že se takovými tématy nezabývají. Kupodivu Bulhaři ano. Jak to?

Hlavní hrdinkou je asi čtyřicetiletá učitelka angličtiny na základní škole. Film začíná v její třídě plné asi patnáctiletých či šestnáctiletých dětí, kdy zrovna vyšlo najevo, že jedné školačce spolužák ukradl peněženku. Učitelka žáky vyzývá, aby peněženku vrátili, samozřejmě nadarmo. Posléze tedy donutí všechny žáky, aby poškozené dívce každý dal přibližně korunu ze svého, aby měla na svačinu. Po vyučování nechá na nástěnce prázdnou obálku a vyzve zloděje, aby do ní anonymně ukradené peníze vrátil. Samozřejmě se to nestane.

Podobně jako v českých filmech má učitelka neschopného a nepraktického manžela, jehož idiocie je doslova destruktivní. Jediné, co manžel umí, je nadávat. Plat učitelky zjevně nestačí, a tak si hrdinka vydělává rychlými a kompetentními překlady z angličtiny. Aspoň myslí, že si vydělává, protože překladatelská agentura jí za práci už tři měsíce neplatí a učitelka se marně dožaduje honoráře.

O několik dní později se učitelka dostaví domů a zjistí, že dům obsadili exekutoři, má jít za tři dny do dražby. Učitelčin manžel si vzal půjčku a nesplácel ji, i když jeho manželka mu peníze na splátky dávala. Upomínky před manželkou tajil.

Je pozoruhodné, kolik lidí si neuvědomuje, jak nebezpečné je v mafiánském kapitalismu se zadlužit, vůbec si vzít půjčku či udělat jakýkoliv chybný finanční krok. Učitelčin manžel si vůbec není vědom toho, co provedl. Dokáže jen sprostě nadávat.

Učitelka v nouzi nejvyšší si vezme půjčku od místního mafiána, specializujícího se na úžeru, a na poslední chvíli chybějící splátky bance uhradí, aby byla dražba jejího domu zastavena.

A v tuto chvíli následuje pozoruhodná peripetie. V poledne posledního dne před dražbou telefonuje do školy učitelce exekutor a vysvětluje, že částka, kterou měla uhradit, byla vypočítána špatně, a že není úplná. Na to, aby aukce domu byla zastavena, je nutno téhož dne do konce pracovní doby v bance zaplatit ještě korunu sedmdesát (nebo podobný ekvivalent v bulharské měně).

Učitelka opustí školu a jede co nejrychleji do banky do města. V automobilu jí dojde benzín, běží tedy na autobus. Až po jeho rozjezdu, kdy si má od průvodčího koupit jízdenku, zjistí, že ji někdo ve škole v učebně ukradl všechny peníze. Naštěstí známý autobusový průvodčí se chová lidsky a nejen ji z autobusu nevyhodí, ale ještě ji na její prosbu půjčí pro banky ony dvě koruny, které na zkompletnění chybějící částky žena potřebuje.

Učitelka doběhne do banky sedm minut před zavírací dobou a předloží požadované dvě koruny. JENŽE: bankovní úřednice od ní vyžaduje ještě další korunu padesát jako poplatek za vložení této částky!! Bankovní úřednice jí nepomohou a jejich skelné oči za přepážkou signalizují tupý nezájem. Zoufalá učitelka u sebe nemá ani halíř, tak z banky na poslední chvíli vyběhne a pokouší se oslovovat kolemjdoucí, zda by jí nedali dvě koruny. Nakonec drobné vyloví z kašny z vodotryskem před bankou a chybějící částku uhradí a svůj rodinný dům před dražbou tak zachrání doslova v hodině dvanácté.

Učitelka doufá, že mafiánovi specializujícímu se na úžeru splatí okamžitě dluh z honorářů za své překlady z angličtiny, které má svatosvatě slíbeny na tento týden. Namísto toho přijde katastrofa. Překladatelská agentura udělá bankrot a ředitel, který slíbil proplacení honorářů, zmizí z povrchu světa.

Mafián nejprve požaduje za prodloužení úvěru, aby učitelka jeho negramotného synovce, který chodí do její třídy, známkovala jedničkami. Učitelka to vyřeší tak, že všem žákům dá z poslední písemky jedničku s hvězdičkou. Pak od ní požaduje různé sexuální služby. Učitelka je v koncích. Snaží se mafiána na policii udat za vydírání, jenže vyšetřovatel je mafiánův kamarád.

Učitelka si namaluje tvář výraznou rtěnkou a vezme si na sebe tmavé punčochy a oblečení prostitutky. Cestou si to však rozmyslí. Rtěnku si z tváře smaže, svlékne si punčochy a udělá z nich masku, kterou si nasadí na obličej a s dětskou vodní pistolí, kterou ve škole zkonfiskovala teenagerům, jde vykrást nejbliží pobočku banky. Krádež se podaří, bankovní úředníci jsou tak konsternováni, že zapomenou i aktivovat alarm. Učitelka uhradí dluh mafiánovi a vrací se pokojně do školy. Státní struktury jsou zcela neefektivní: policie samozřejmě nikdy její přepadení banky nevyšetří.

Při návratu do třídy přistihne učitelka žáka, který vykrádá spolužákům peníze ze školních tašek. Řekne mu jen: "Okamžitě to vrať, kde jsi to vzal. A smaž tabuli." Vystřízlivěla z důvěry v jakékoliv hodnoty.

To je ona Lekce.

Druhý pěkný, také nikoliv však soutěžní film byl snímek Fúsi islandského režiséra Dagura Káriho. Je to film o samotáři, dětinském, hodném, avšak až groteskně obtloustlém samotáři a outsiderovi z Rejkjavíku, který pracuje na letišti jako baggage handler, dělník, který překládá zavazadla cestujících. Pětačtyřicátník Fúsi žije s maminkou a jako dítě si hraje s modely automobilů a s bojišti bitev druhé světové války. Matka a její partner mu k narozeninám koupí poukaz na taneční kurs, "aby se dostal mezi lidi". Fúsi tam zpočátku nechce jít, ale přesto se tam posléze seznámí s květinářkou Sjofn. Postupně vzniká mezi nimi alespoň přátelský vztah, ovšem Sjofn má vážné psychické problémy - opustí své zaměstnání květinářky, začne jezdit s popeláři a pak upadne do hluboké deprese. Film je sympatizujícím, láskyplným portrétem obtloustlého Fúsiho, který je i ve svém dětinství nesmírně citlivý a hodný. Podaří se mu trpělivou prací a péči dostat Sjofn s deprese a dojde mezi nimi k jedinému milostnému aktu. Sjofn Fúsimu navrhne, aby se k ní nastěhoval, ale když si začne od matky přivážet své věci, zase si to rozmyslí a Fúsiho pošle pryč. Ten, ač dětinský, je technicky všestranně nesmírně zručný. Alespoň jí tedy pořídí a zrenovuje malý obchod, o němž vždycky snila, že by tam mohla mít květinářství. Film je jemný, citlivý a lidský a ukazuje, že mezi tím, jak někdo vypadá, a jak jedná, nebývá skoro žádná souvislost.

Islanďanů je všeho všudy 317 000. Všechny islandské filmy, jaké jsem kdy viděl (většinou na Karlových Varech, ale i v Rejkjavíku) byly vynikající. Jak je možné, že 300 000 Islanďanů to dokáže a deset milionů Čechů ne?

0
Vytisknout
2831

Diskuse

Obsah vydání | 10. 7. 2015