Vynikající dánský film a sebestředná kinematografická cvičení

9. 7. 2015 / Jan Čulík



Pokračujeme-li v přehledu filmů promítaných v hlavní soutěži na letošním karlovarském festivalu, zaujme především dánský historický velkofilm Guldkysten (Zlaté pobřeží) (2015), který pojednává o drastické historii kolonialismu evropských zemí, v tomto případě Dánska, a o chování jeho občanů na africkém kontinentě. Jak je známé z celosvětově uznávaných televizních seriálů vzniklých v rámci stylu tzv, nordic noir, čtyřmilionové Dánsko si vypěstovalo nesmírně profesionální a sofistikovanou filmovou a televizní kulturu. Dánové dokáží napsat napínavý, složitý a hluboký příběh se silným morální a filozofickým vyzněním a film Zlaté pobřeží je opět dalším důkazem, že to umějí. Film se odehrává ve třicátých letech devatenáctého století v Dánské Guinei v rovníkové Africe, kam přijíždí s úkolem od dánského krále založit kávovníkové plantáže idealista a antikoloniálně smýšlející vědec, humanista a botanik Wullf.

Film líčí idealisty, jako je například dánská misionářka se svým manželem, kteří považují - na rozdíl od dnešních občanů České republiky! - místní guinejské obyvatelstvo za lidi, stvoření, která jsou si s námi všichni rovna před Bohem, a v lidských hodinách evropské kultury je vyučují humanitním hodnotám. Samozřejmě, že je to také imperialismus, neboť pohled na Afričany, kteří hrají v evropských kostýmech ze začátku 19. století Mozarta, je samozřejmě naprostým popřením jejich vlastních místních tradic, ale alespoň to není vraždění. Jenže, jak film poukazuje, představiteli dánského kolonialismu byli ve státních službách i naprostí brutální sadisté, kteří organizovali obchod s africkými otroky, přestože to bylo výnosem dánské vlády zakázáno už od konce osmnáctého století. Kdyby čeští filmaři natočili film, který zpochybňuje českou historii tak, jak ji poukazem na dánskou brutalitu v minulosti zpochybňuje tento film, vyvolalo by to v Česku výkřiku nenávisti tak, jak to vyvolal nedávný vynikající film televize BBC poukazující na brutální vraždění nevinných německých civilistů, včetně dětí, po ukončení druhé světové světové války po celé střední Evropě. Snad všechny národy musejí zápolit s temnými stránkami své historie a je velkou zásluhou dánských filmařů a vyspělosti dánské společnosti, že filmy jako Zlaté pobřeží tato témata znovu a znovu vnášejí do veřejného diskursu. Známkou vyspělosti dánské společnosti je, že na rozdíl od Česka nejsou osoby, které na vraždění, páchané Dány v minulosti, poukazují, označováni za "zrádce národa". Idealista Wulff se brutálním praktikám mafiánských představitelů dánské moci v Guineji postaví, je uvržen do vězení, a i když se mu podaří ze žaláře za pomoci místních lidí uniknout, uprostřed nočních můr umírá.

Jiné dva soutěžní filmy byly zklamáním. Problémem, který nenajdeme u výše zmíněného dánského filmu, u nich byla sebestřednost jejich tvůrců. Rakouský film Jeder, der faellt, had Fluegel (Má křídla, kdo končí pádem) režiséra Petera Brunnera, měl být svědectvím o tom, co prý člověk pociťuje, když mu zemře osoba blízká. Jenže vizuálně do určité míry snad zajímavý snímek zůstal naprosto na povrchu a vizuální experimenty a hra pochybných metafor na pozadí nejasného děje kupodivu vůbec nedokázaly sdělit onu emocionální zkušenost, o níž údajně snímek měl promlouvat. Zdlouhavý film ukazoval babičku, která nakonec zemře na srdeční chorobu, a její asi osmnáctiletou vnučku s asi pětiletou sestrou v babiččině domě na rakouském venkově (bylo nejasné, proč obě dívky setrvávaly v babiččině domě tak dlouho, proč nikdy nebyli přítomni rodiče, atd., atd.). Film byl spíše vyjádřením sebestředné posedlosti režiséra se svými vlastními subjektivními, poněkud sadomasochistickými obsesemi (makrodetaily záběrů píchání do kůže trny ze stonku růže), než jako svědectví o bolesti, kterou člověk pociťuje při ztrátě blízké osoby.

Víceméně animovaný film La Montagne magique (Kouzelný vrch) Ančy Damianové byl dalším sebestředným vyjádřením tvůrce. Damianová dvouhodinovým filmem, občas také vizuálně docela zajímavým, který však nebyl skutečnou animací, spíše pouze animatikou (plně animovat dvouhodinový film byl byla práce pro armádu lidí) zamýšlela vytvořit poctu svému otci, antikomunistickému polskému fotografovi, který tak silně nenáviděl "komunisty", že se proti nim vydal v osmdesátých letech bojovat v Afghánistánu po boku mudžahídů. Film porušoval základní princip kinematografické práce, že totiž obraz nemůže otrocky ilustrovat to, co se říká v komentáři. Dělal to po celé dvě hodiny. Vyrobit takovýto film musela být obrovská práce a netuším, k čemu je výsledek. Pracovaly hory a zrodila se malá myška.

0
Vytisknout
2383

Diskuse

Obsah vydání | 14. 7. 2015