K účelovému využívání lidskoprávní agendy v politice velmocí

16. 11. 2014 / Karel Dolejší

V roce 2003 se organizace Amnesty International veřejně ohradila proti citování svých zpráv o situaci v Iráku americkými úřady. Došlo k tomu proto, že tyto dokumenty neměly být ve skutečnosti v žádném ohledu Američany využity ke zlepšení lidských práv, ale výhradně k propagandistickému "odůvodnění" vojenského vpádu.

Toto ohrazení samozřejmě neznamenalo, že Amnesty International přestalo záležet na tom, v jakých podmínkách Iráčané žijí; právě naopak, protože na tom záležet rozhodně nepřestalo, bylo třeba autentickou starost o lidská práva odlišit od jejich účelového zneužití ve velmocenské politice.

Nyní ve stejný den, kdy se v norském Oslu dohodlo osm severoevropských zemí na tom, jak čelit rostoucímu vojenskému zastrašování ze strany Ruska, přišla z Moskvy stížnost na postavení ruských dětí v Norsku a Finsku.

Jde samozřejmě o citlivou záležitost a také Česko má na kontě nejméně jeden bolestný případ vyplývající z charakteru norského státního systému péče o děti (nemá daleko k jakémusi státnímu vlastnictví dětí a upřednostňuje všude "zájem dítěte" definovaný státním úřadem Barnevernet před integritou rodiny) a faktu, že Česká republika neuzavřela s touto zemí smlouvy o ochraně dětí. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasbursku nedávno zamítl podání české matky paní Evy Michalákové na odebrání dětí kvůli obvinění z údajného sexuálního zneužívání. Obvinění se neprokázalo, nicméně děti jí norské úřady již nevrátily a kauza se přes diplomatické úsilí českých úřadů bezvýsledně táhne již mnoho let. Štrasburský soud nicméně poukázal na skutečnost, že se paní Michaláková neobrátila na norské soudy. To je do značné míry formalita, protože ty postup Barnevernetu zpravidla rutinně požehnávají.

Kauza paní Michalákové ukazuje, že s norským etatistickým systémem péče o dítě ani zdaleka není všechno v pořádku. Takový systém bych v České republice nechtěl a podle mého názoru ukazuje, že vychvalovaný skandinávský model sociálního státu má v některých ohledech pořádné stíny. Dítě není státním vlastnictvím a integrita rodiny není nulová hodnota zrušená byrokraticky stanovenými právy dítěte, kdy zájem dítěte v konkrétním případě se značnou dávkou libovůle a bez ohledu na ně samotné definuje státní úřad.

Česká republika by měla urychleně vyjednat s Norskem příslušné mezinárodní smlouvy o ochraně dětí, jinak bude dál odsouzena k tomu, aby v problematických kauzách posílala diplomatické nóty, jak to učinil Zaorálkův úřad.

Ale zpět k případům, o nichž hovoří ruská strana. Norské a finské úřady, které se ocitly pod palbou kritiky z Moskvy, tvrdí, že ve zmíněných kauzách se opakuje především jeden důvod odebrání dětí ruským rodinám - totiž nezvládnutý alkoholismus rodičů. Kauza paní Michalákové v případě Norska vede k tomu, aby nálezy Barnevernetu byly posuzovány s velkou opatrností. Kdo si ale podobným způsobem na mezinárodní scéně stěžuje na Finsko? Tady o žádných podobných případech nevím. Zato je dobře známo, že alkoholismus je v Rusku obrovským problémem a dokonce jednou z hlavních příčin mizerné naděje na dožití ruských mužů.

Hlediska je třeba vyvážit. Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová proti požadavkům na větší důraz v kauze paní Michalákové namítá, že Norsko je demokratická země a tvrdý postup vůči němu není namístě. Konkrétně v kauze Michaláková je ovšem podobná argumentace alibismem. Důvod odebrání dětí, který norské úřady uvedly, se neprokázal, přesto děti ani po letech vráceny nebyly. To nemá co dělat s otázkou, zda je norský politický systém formálně demokratický, nebo nikoliv. Zato to ale velmi úzce souvisí s právem matky na své děti, které nemá být politrucky mustrováno.

Ruský rejstřík ve věci práv dětí je minimálně nejednoznačný. Moskva nedávno zrušila program mezinárodní výměny s USA poté, co se jeden její šestnáctiletý účastník po pobytu v americké rodině rozhodl ve Spojených státech zůstat. Ovšem šestnáctiletí mají v některých zemích řidičský průkaz a dokonce volební právo. Má šestnáctiletý člověk právo o sobě rozhodovat, nebo je navždy a bez ohledu na vlastní vůli součástí nezrušitelného společenství krve a půdy? Tady jde o poněkud jinou kauzu, než jakou bohužel prochází paní Michaláková.

V Norsku a Finsku se o načasování ruského vystoupení nepochybuje. Považuje se za hotovou věc, že jde o diplomatickou pomstu za vznikající severskou alianci, která reaguje na ruské zastrašování sousedních zemí zahrnující stále častější narušování vzdušného prostoru a výsostných vod ze strany ruských ozbrojených sil.

Práva dětí a jejich rodičů by měla být chráněna i proti svévolným "demokratickým" úřadům typu norského Barnevernetu. Ale ruské strategické bombardéry létající nad norským pobřežím tam nejsou kvůli ruským dětem - a jejich osud v žádném případě nezlepší.

0
Vytisknout
2552

Diskuse

Obsah vydání | 18. 11. 2014