Vzdělání je nástroj emancipace

16. 11. 2014

Smyslem všeho školství je žáky neotrávit a nezdeptat, naopak v nich podporovat a probouzet zájem o studium, také je utvrzovat v sebevědomí, že studium zvládnou, a dát jim k němu příležitost, umožnit jim trénink, zpřístupnit informace.

S politováním sleduji, že na text Jana Čulíka kritizující elitářský výpad Miloše Zemana proti vysokým školám se stále neobjevuje jiná reakce než odmítavé ohlasy Jaroslava Hýži a Františka Řezáče, píše Jan Macháček..

Jaroslav Hýža argumentuje proti velkému počtu vysokoškolských studentů tím, že absolventi stejně neseženou práci v oboru, a kdo nepracuuje v oboru, všechno vzdělání ztratí. Neví, že americký psycholog Burrhus Frederic Skinner definuje vzdělání slovy: "Vzdělání je to, co zůstane, až zapomeneme všechno, co jsme se naučili,‟ přehlíží význam vzdělání pro celkový rozvoj osobnosti. Nevšiml si zřejmě ani toho, že bez ohledu na to, jak mnoho nebo málo lidí pracuje nakonec v tom oboru, který vystudovali, stále platí, že čím vyšší vzdělání, tím nižší riziko nezaměstnanosti. Jan Keller popsal vývoj společenského postavení vysokých škol jako změnu role od chrámu přes výtah na pojišťovnu: od pěstování ušlechtilého vědění přes způsob, jakým se i člověk z chudých poměrů dostane mezi vzdělanou elitu s bohatými příjmy, až po téměř životní nutnost v situaci, kdy vysokoškolský diplom už nezaručuje dobře placené zaměstnání, nicméně bez něj člověk sotva sežene vůbec nějakou práci.

Pravděpodobně se Jaroslav Hýža stal obětí propagandy průmyslových lobbistů. Ti nám namlouvají, že potřebujeme víc odborných učilišť, vždy právě v těch oborech, ve kterých jim zrovna letos scházejí zaměstnanci, přestože příští rok pravděpodobně budou shánět zaměstnance vyučené v úplně jiných oborech, a především statistiky jasně ukazují, že vyučení lidé shánějí práci mnohem obtížněji, a také ji nacházejí zpravidla hůře placenou, než ti s vysokoškolským diplomem. Především nám průmysloví lobbisté vnucují představu, že jediným smyslem vzdělávání je příprava na povolání. Ne náhodou mluvili o vzdělávání podobně i komunisté za socialistického režimu, takové pojetí naprosto vylučuje vzdělání jako základ demokracie. Demokracie těžko může fungovat bez vzdělaných občanů, protože bez vzdělání člověk těžko může o něčem rozhodovat, ať už dostane tu a tam možnost vhodit někam nějaký hlasovací lístek, nebo ne, bez vzdělání nerozumí světu kolem sebe, postrádá informace, na jejichž základě by se mohl rozhodnout, neumí takové informace získat a neumí je ani vyhodnotit. Vzdělaným lidem je těžší vládnout než nevzdělaným.

Karel Čapek psal o tom, jak je v moderní civilizaci a obzvláště v demokracii nutné nejen popularizovat, ale přímo demokratizovat vědu, a už Jan Ámos Komenský tvrdil, že příčinou všeho zla je nevědomost, a stal se Učitelem národů, protože ve vzdělávání viděl cestu ke všenápravě věcí lidských. Vzdělání člověka zušlechťuje, rozšiřuje jeho možnosti zapojit se do civilizace jak tím, že ji pomáhá tvořit pro druhé, tak tím, že sám užívá podílu na jejích výdobytcích.

František Řezáč argumentuje na podporru Miloše Zemana tím, kolik viděl na univerzitách hlupáků a kolik hlupáků má vysokoškolský diplom. Drží se tak představy o rozdělení lidí na vrozeně chytré a hloupé, na ty, kteří jsou schopni se něčemu naučit, a na ty, kteří prostě nemají nadání, nikdy se ničemu nenaučí, nemá smysl plýtvat prostředky na jejich vzdělávání, nejlépe snad odložit je rovnou do praktických škol a odsunout na okraj společnosti. Že je tato představa ošklivá, nelidská a nedemokratická, nad tím by bylo marné plakat, kdyby odpovídala skutečnosti, jenomže on a je s ní v rozporu. Naštěstí.

Joseph Jacotot si svou teorii, že každý se může naučit čemukoliv, čemu se naučit chce, a učitel že nemusí vůbec rozumět vyučovanému oboru, důležité je podporovat v žácích zájem, nevycucal z prstu na základě svých představ a přání. Odvodil ji z praktických zkušeností, kterými byl on sám překvapen. Inspirovala ho slavná příhoda, kdy se ocitl v Belgii jako učitel francouzštiny, jeho žáci neuměli francouzsky, a on sám neuměl vlámsky. Dal studentům dvojjazyčné vydání Fénelonova Telemacha, žádný specielní studijní text psaný snadným jazykem, ale jedinou dvojjazyčnou knihu, kterou měl zrovna náhodou u sebe, a jedinou použitelnou pomůcku, jakou našel, nějak svým žákům vysvětlil, že si tu knihu mají přečíst a napsat o ní francouzskou esej, ponechal je samostudiu zcela bez pomoci učitele, se kterým se nemohli domluvit, a doufal, že tak získají aspoň hrubé základy jazyka, díky nimž už je pak bude schopen vyučovat; ke svému údivu dostal od žáků vesměs eseje na vysoké jazykové i myšlenkové úrovni, eseje psané kultivovanou francouzštinou studované knihy. Na základě této zkušenosti Jacotot vypracoval svou metodu univerzálního vyučování a teorii intelektuální emancipace, na které v současnosti zakládá své filozofické učení Jacques Rancière.

Se zkušenostmi a teoriemi Josepha Jacotota a Jacquese Rancièra jdou dobře dohromady poznatky o nadání, které shromáždil kanadský publicista Malcolm Gladwell v knize "Mimo řadu: anatomie úspěchu‟. Na základě příběhů úspěšných lidí a psychologických výzkumů K. Anderse Ericssona fromuloval Gladwell pravidlo deseti tisíc hodin: člověk se stane mistrem oboru, pokud se mu věnuje 10 000 hodin. Nejsou lidé, kteří by mistrovství dosáhli zkratkou, ani lidé, kteří by deset tisíc hodin trénovali bez výsledku. Podstatou nadání podle Gladwella není zázračná schopnost osvojit si nějakou dovednost bez námahy, ale zájem o obor, díky kterému člověka baví se mu věnovat a vydrží dřít deset tisíc hodin, aby se v něm stal mistrem. K úspěchu pak člověk potřebuje spojení tohoto zájmu s příležitostí dřít oněch deset tisíc hodin v oboru, který ho zajímá.

Gladwellovy závěry ještě neznamenají, že neexistuje nic jako vrozené nadání, nelze zcela vyloučit, že nadšení pro nějaký obor je člověku vrozené, a kdo se narodí se zájmem o fotbal, toho sotva někdo nadchne pro matematiku, ale přece jen je pro selský rozum představa, že dobrý učitel žáky zaujme, daleko přijatelnější než naděje, že by jim mohl dát schopnost učit se bez námahy. Smyslem všeho školství pak v tomto světle je především žáky neotrávit a nezdeptat, naopak v nich podporovat a probouzet zájem o studium, také je utvrzovat v sebevědomí, že studium zvládnou, a dát jim k němu příležitost, umožnit jim trénink, zpřístupnit informace.

U nás už na základní škole vylučujeme nepohodlné žáky ze vzdělávacího procesu, zřídili jsme praktické školy jako praktické odpadní kontejnery, kam můžeme ty nepohodlné jedince prakticky odložit. Pro ty, kteří neskončili v odpadu hned, zavádíme další a další testy, kterými je roztřídíme na elitu a méněcenné. Řeči Miloše Zemana o tom, jak máme příliš mnoho studentů na vysokých školách, jsou součástí tlaku na takové vylučování méněcenných.

Přitom některé lepší postupy ani nemusíme vymýšlet a hledat, stačí je převzít ze zemí, kde se osvědčily, v současnosti zejména z Finska. Tam nejen že žáky, kteří se hůře učí, neodkládají do praktických odpadních škol, oni ani nenechávají toho, kdo v závěru školního roku propadne, opakovat ročník. Proč opakovat výuku, která mu napoprvé nepomohla? Žáky, kteří mají s učením problémy, posílají Finové do zvláštních tříd, kde jim věnují zvýšenou péči, aby jim umožnili látku zvládnout, dohnat vrstevníky a vrátit se co možná nejdříve do normální třídy k nim. Takový přístup je drahý, ale Finové říkají, že nechtějí mít školství laciné, nýbrž účinné; pěkně to zní v angličtině: not efficient, but effective. Měli bychom si vzít z Finů příklad a utrácet raději za vzdělávání než za dálnice, budovat školy místo "optimalizace‟ školské sítě, namísto slučování škol dělit třídy, aby se učitelé mohli lépe věnovat potřebám jednotlivých žáků, zaměstnat více učitelů a zvednout jim platy.

Vedle formálního vzdělávání ve školách potřebuje demokratická společnost i rozvinuté neformální vzdělávání: veřejné knihovny, muzea, galerie, bohatou spolkovou činnost, zájmové kroužky nejen pro děti z bohatých rodin, spolupráci mezi institucemi formálního a neformálního vzdělávání, stejně jako mezi institucemi vzdělávání a vědy. Přijímací zkoušky na vysoké školy nemají sloužit k tomu, aby vytřídily z mladých zájemců o studium elitu a ostatní zastavily v kariéře, ale od toho, aby kdokoliv, v jakémkoliv věku, ve kterékoliv fázi života a s jakýmkoliv vzděláním, formálním nebo neformálním, mohl na vysokou školu přijít, ověřit si, zde je připraven k jejímu studiu, a podle výsledku buď nastoupil do dalšího stupně svého formálního vzdělávání, anebo odešel s vědomím, jaké jiné vzdělání si ještě před touto školou potřebuje doplnit.

Dokud studuje vysoké školy méně než 100 % populace, je to málo. O příliš vysokém počtu studentů lze mluvit jen v souvislosti s nízkými výdaji na vzdělávání a malou kapacitou vysokých škol, pokud školy přijímají více studentů, než jsou schopny vyučovat, a nijak se nesnaží zároveň rozšířit své prostory a vybavení a nepřijímají nové učitele. Nepotřebujeme, aby každý měl diplom, natož aby měl diplom každý, kdo má dost peněz, aby si ho koupil. Potřebujeme ovšem, aby každý měl vzdělání.

Jak tvrdí Jacotot a Rancière, vzdělání je lidské právo a součást lidské důstojnosti, každý je schopen získat vzdělání a vzdělávání je nástroj emancipace.

0
Vytisknout
3258

Diskuse

Obsah vydání | 18. 11. 2014