Názory, které se prý "nelíbily pracovníku amerického velvyslanectví"

4. 10. 2014

Jan Čulík se v těchto dnech účastnil mezinárodního Festivalu spisovatelů v Praze. Ve čtvrtek v diskusi s Michalem Marchem, organizátorem festivalu, a marockými spisovateli Salahem El Ouadim a Bensaleme Himmichem na téma Láska a nenávist, v pátek moderoval diskusi na téma Domov a národní identita, k níž se ještě vrátíme.

První, čtvrteční diskuse, a vlastně celý gala večer, je k dispozici ke zhlédnutí na webu České televize ZDE V důsledku časového omezení přinášíme z toho transkript jen výroků Jana Čulíka v této diskusi, které podle informací z dobře informovaných zdrojů, údajně vyvolaly nevoli přítomného pracovníka amerického velvyslanectví v Praze. Měl se prý vyjádřit, že se mu výroky Jana Čulíka vůbec nelíbily a "proč ho Festival spisovatelů pozval"?

Pokud je to pravda, že se americké velvyslanectví v Praze pokoušelo vyjadřovat se k obsahu diskuse na pražském Festivalu spisovatelů i k tomu, kdo tam měl či neměl být pozván, je to nesmírná, arogantní drzost a důkaz toho, že někteří jeho činitelé prostě považují Českou republiku za kolonii, kde si mohou dělat, co chtějí. Samozřejmě, že tuto neuvěřitelnou aroganci svým úslužným postojem vyvolávají čeští politikové. Nikde například v Británii by si činitel amerického velvyslanectví něco takového nedovolil. Neměl by si to dovolit ani v ČR, protože by si měl uvědomit, že svým chování připomíná sovětského politruka ze sovětského velvyslanectví v Praze někdy v roce 1971, krátce po sovětské invazi; sovětští politrukové také měli tehdy ve zvyku určovat, kdo smí či nesmí hovořit na kulturních akcích v České republice. Američtí úředníci v Praze by to neměli napodobovat. Měli by se chovat korektně a vědět, že pokud se budou snažit místní lidi vydírat, otevře to nepříliš dobře zahojenou ránu, protože to dělali Sověti. Jenže, samozřejmě, historické kulturní povědomí místních souvislostí těmto americkým úředníkům chybí. Svou arogancí a kulturní necitlivostí americký činitel praktickým důkazem právě potvrdil, o čem v diskusi na Festivalu spisovatelů hovořil Jan Čulík. Netušíme, jakým právem se příslušný americký úředník údajně vyjadřoval k výrokům Jana Čulíka, který má britské a české občanství a v žádném případě nespadá pod americkou jurisdikci, kamž samozřejmě nespadá ani pražský Festival spisovatelů. Ovšem i pokus omezovat vyjadřování amerických občanů by byl považován za naprosto skandální.

Celá diskuse je na webu České televize k dispozici asi od minuty 76. Zde jsou výroky Jana Čulíka, které se údajně nelíbily činiteli amerického velvyslanectví:

88.00 Jan Čulík: Michaeli, vy jste se ptal, co vládne světu, láska nebo nenávist? Já bych řekl, že ve světě vládne sobectví, sebeláska, sebezájem, a to vede k nenávisti. Nenávisti vůči ostatním. Než jsem sem přijel, přečetl jsem několik literárních textů pana Binebineho a udělaly na mě velký dojem. Četl jsem to v angličtině, novelu Vítejte v ráji, a román Boží koně - a teď k tomu, co jste říkal vy, Michaeli: Já jsem v těch knihách objevil Českou republiku. Protože marocká i česká kultura jsou na okraji. My jsme příjemci vlivů. Jsme pasivními příjemci ve vztahu k vnějšímu světu. K mocným. A moc souvisí se sebeláskou a sebezájmem. Když jsem četl knihu Vítejte v ráji, což je velmi ironický název, tak je to velmi aktuální. Je to novela, která se zabývá skupinou lidí z Maroka, kteří jsou ve velkých potížích a stát jim nepomůže, společnost jim nepomůže. Oni se nakonec rozhodnout emigrovat do Evropy přes Středozemní moře. A ta kniha je založená na zpětné rekapitulaci toho, co v jejich životech vedlo k tomu, že nedokázali ve své zemi zůstat a nakonec se rozhodli odejít. A na konci té novely se ta loď na moři potopí a oni všichni zahynou. A A to je, co se odehrává právě teď. A nikoho to nezajímá. Možná to nezajímá ani Českou republiku. Já jsem teď v Britských listech psal o invalidovi, který utrpěl infarkt a teď ho kdosi žaluje o právní poplatky. Jistě, Česká republika ani Maroko na tom nejsou dnes úplně nejhůř, nejsou úplně obětí sebezájmu. Proto je toto shromáždění velmi dobré, protože povede k tomu, že se budou rozvíjet vztahy mezi těmito dvěma kulturami, o nichž lze říci, že jsou to pasivní příjemci anglosaské kultury. Já sám žiji v Británii a Česká republika se objeví ve zpravodajství jen jednou za uherský rok. Nevím, jak často se ve zprávách v Británii píše o Maroku. A to znamená, že jsme ovládání sebezájmem a sebeláskou lidí, které nemůžeme ovlivnit.

(...)

96.38 Jan Čulík: Mohu položit otázku? Bude tato diskuse slyšet i za hranicemi tohoto sálu? Dostanete to do CNN nebo do televize Fox? Hovoříte tu o něčem, nabízíte lásku jistým částem světa, a co když je jim to úplně jedno?

(...)

103.44 Michael March: Humanismus, to zní trošku skotsky, že?

Jan Čulík: Aktivní humanismus, to je trochu obecný pojem, ale co ta exkluze, to vyloučení? Třeba ve vztahu k tomu Islámskému státu? I pan Schwarzenberg minulý týden dokonce řekl v rozhovoru pro Právo, že bychom měli zkoumat příčiny, proč Islámský stát vznikl. A když se vrátím ke knihám pana Binebina, tam se můžete dočíst o tom, že částečně je příčina v samotných místních lidech, ale já si myslím, že je to hlavně tím, že kostky jsou ve světě už nějak rozhozeny. Myslíte si tedy, že ten aktivní humanismus nám pomůže?

(...)

112.25 Jan Čulík: Ještě bych chtěl závěrem říct něco k nenávisti. Možná, že to pramení z neporozumění. Trpíme jednostranným tokem informací, dominuje nám ten západní, anglicky mluvící svět, který o všem rozhoduje a který všichni obdivují. Všichni víme, jaké má milenky Paul McCartney, nikdo na světě nezná žádné české nebo marocké zpěváky, natož jejich milenky. Měli bychom usilovat o to, aby ta jednostrannost šíření informací jen z jedné části světa do všech ostatních byla narušována i našimi pohledy. Problém také je, že lidé v anglosaském světě většinou neumějí hovořit žádnými jinými jazyky a nerozumějí tomu, co se odehrává v Egyptě, v Iráku nebo v Maroku, nebo v Polsku. A nakonec řeknou, Pojďme je bombardovat. A to je výsledek neporozumění. Protože nerozumějí jiným kulturám. A to potom samozřejmě vzbuzuje nenávist v těch zemích. Které byly kolonizované, ale které mají svou vlastní kulturu. A to vkládá potom obrovskou odpovědnost na intelektuály. Možná, že "intelektuál" je už trochu zastaralé slovo. Když něco napsal ve třicátých letech 20. století Albert Camus, všichni uctivě poslouchali. Dnes už nikdo intelektuálům nenaslouchá. Měli bychom se v každém případě snažit zvrátit ten tok informací. Možná, že to teď děláme, ale možná, že to neděláme dostatečně efektivně, protože ty bomby padají.

0
Vytisknout
15882

Diskuse

Obsah vydání | 7. 10. 2014