Válka na Blízkém východě názorně ukazuje, že USA dnes nedovedou ubránit své spojence

7. 10. 2014 / Karel Dolejší

Administrativa Baracka Obamy se k právě probíhajícím mezinárodním krizím postavila tak, že Blízký Východ má přednost (a potenciálně zpomaluje projekt "pivot to Asia"), zatímco v Evropě prý americké strategické zájmy ohroženy nejsou. USA tedy evropský prostor v zásadě ponechávají samovývoji a vedou válku proti "Islámskému státu", pro kterou se z vlastních důvodů rozhodly. Tuto válku dle vlastního výběru vedou téměř dokonale neúspěšně.

Vytýkám před závorku veškeré úvahy o tom, že současná krize na Blízkém východě je do značné míry následkem především politiky prezidenta Bushe mladšího, stejně jako vynechávám čistě hypotetické úvahy o údajném nevojenském řešení problému "Islámský stát". Nečiním tak proto, že bych zmíněná témata považoval za nedůležitá, ale v tomto textu se jim věnovat jednoduše nebudu.

Americká administrativa dospěla k názoru, že "Islámský stát" pro ni představuje zásadní problém, a že řešením tohoto problému je válka. Bez ohledu na podmíněnost takové perspektivy jde o suverénní rozhodnutí Bílého domu - a tedy je hodné zkoumání, jak tuto údajně zásadní výzvu USA řeší.

Spojené státy vedou neokoloniální války nepřetržitě od roku 2001, jejich ozbrojené síly jsou po tolika letech morálně a do značné míry i materiálně opotřebovány a politická podpora veřejnosti pro další války je mizivá. Již mnoho let se v Pentagonu ví, že nehledě na původní smysl profesionalizace armády - vyhnout se politickému konfliktu se střední třídou, která by musela do válek vedených branci posílat své děti - už dnes nefunguje vyvolávání válečnických nálad prostřednictvím mainstreamových médií. Velká média v západních podmínkách stále ještě dokáží nastolovat agendu, ale nedovedou už formovat postoje publika.

Výsledek? Zatímco technicky vzato mají Spojené státy stále ještě relativně mocnou armádu, připravují její reformu do podoby vhodné k intervenci proti druhořadým mocnostem (pozemní složka ozbrojených sil má po redukcích být příliš slabá na to, aby samostatně vedla větší válku). A politicky vzato jsou dokonce mimořádně slabé. Chcete-li, jsou "nejslabší za 238 let". Protože nemají skutečnou vůli bojovat za to, co definují jako své zájmy, a veškeré technické serepetičky, kterými tuto nevůli nahrazují, nemohou při pozorném pohledu tento fakt zastřít. Luxusní protéza není rozhodně důkazem kondice postiženého.

Spojené státy mohou prostřednictvím svého námořnictva, letectva a Obamových oblíbených dronů technicky vést válku prakticky kdekoliv. Také ji leckde vedou - a prakticky všude prohrávají. Irák byl katastrofou, Afghánistán se během krátké doby nebude od Iráku příliš lišit - snad až na to, že Taliban představuje primárně paštunskou kmenovou organizaci a jeho plány na "šíření pravé víry" za hranicemi vlastního území jsou velmi omezené. V Libyi panuje dokonalý chaos, Jemen se postupně propadá do chaosu podobně, jako Irák. Seznam "osvobozených" si laskavý čtenář doplní dle libosti.

Spojené státy kdysi dokázaly asistovat stabilizaci bývalých protivníků Německa a Japonska, některých zemí dříve okupované Evropy (ale například Řecka ne), relativně úspěšná byla nakonec i pomoc Jižní Koreji. Zásah v Kuvajtu ve své původní verzi nebyl tak docela neúspěšný. Ale tím, obávám se, výčet úspěchů končí. Bílý dům už dlouho naprosto neumí stabilizovat území, které vojensky obsadí. Nedokázal to už v Jižním Vietnamu, kde vsadil na diktátory z řad křesťanských sektářů, a vcelku pravidelně neumí ani po případné úspěšné intervenci docílit politického řešení konfliktu.

Ale o tom se dnes v USA veřejná debata nevede. Spor místo toho probíhá na linii tabu, které vzniklo po katastrofálních intervencích Bushe mladšího. Obama používal pozemní jednotky ve zděděných válkách, ale sám je už nikde znova nenasadil. A tak dnes ti, kdo navrhují pozemní intervenci v Iráku, potažmo Sýrii, vypadají jako kvazidisidenti, zatímco ve skutečnosti jsou dokonalým ekvivalentem Jana Lucemburského v bitvě u Crécy-en-Ponthieu. Vysvětlují vcelku logicky, že žádné území nelze kontrolovat letectvem, a že tedy "Islámský stát", který kromě syrské armády nečelí žádnému plnohodnotnému pozemnímu protivníkovi, nelze porazit ze vzduchu. Připomínají, že Rusko nedokázalo porazit odhodlané čečenské militanty jen ze vzduchu a dělostřelectvem. Rozpracovávají koncepce porážky islamistů nasazením kombinovaných zbraní s velkým podílem obrněných jednotek v městském prostředí.

Je ale na druhé straně také pravda, že ani profesionalizace armády plně neodstranila averzi americké veřejnosti ke ztrátám na životech, třebaže válek se už účastní opravdu jen ti příslušníci středního stavu, kteří se pro to sami rozhodli. Popularita cínových rakví se ale ani tak pochopitelně příliš nezvýšila. Takže ti, kdo "mají odvahu" ještě hovořit o pozemní intervenci, jež by přinesla ztráty, opravdu jdou "proti proudu". Ale zároveň si odmítají přiznat, že pozemní intervence v Afghánistánu a Iráku - bez ohledu na taktické koncepce - bez životaschopného politického řešení principiálně nemohly uspět. A co více, možná to byla právě intervence, co politické řešení znemožnilo...

Obamův přístup ke konfliktu s "Islámským státem" trpí oběma zmíněnými chybami současně. Nemá po ruce žádné politické řešení a vyhýbá se pozemní intervenci. Výsledky vidíme zřetelně. Zpočátku islamisty americký zásah překvapil a v boji proti zkušeným kurdským oddílům na severu Iráku znamenal zlom. To však samo o sobě nemohlo znamenat rozhodující obrat, poněvadž ochota Kurdů bojovat mimo vlastní území je velmi omezená. Kromě toho se islamisté na taktické úrovni rychle adaptovali a leteckým útokům nyní čelí kombinaci infiltrace, maskování, využívání civilních úkrytů v obydlených oblastech a rozptýlení.

V boji "Islámského státu" proti nezkušeným Kurdům v Sýrii a demoralizované sektářské a nepotistické irácké armádě americké letecké zásahy už podobný obrat nepřinášejí - a s největší pravděpodobností ani přinést nemohou. Kurdy v Sýrii možná ještě zachrání Turecko - i když čas se rychle krátí - a bagdádský režim snad neochotně spasí intervence sousedního Íránu, nebude-li Teherán vidět jinou možnost. Pokud jde o Spojené státy, ty se v konfliktu, který samy definují jako důležitější, než ruská intervence na Ukrajině, o žádného ze svých spojenců postarat nedokážou. Iráčtí Kurdové přežili jen díky souběhu vlastní vůle k obraně, relativní vojenské připravenosti, materiální pomoci Západu a úvodnímu překvapení ze západních náletů. Nikdo další už to štěstí nemá. (V mezičase se Asadova armáda v Sýrii vypořádává s "umírněnými" povstalci a připravuje tak Američany o dalšího spojence.)

Zopakuji to ještě jednou: Spojené státy právě vedou válku, o niž tvrdí, že je nejdůležitější ze všech, které by v daném okamžiku mohly vést. A nedokáží v ní účinně bránit své spojence.

Myslím, že tento fakt skýtá dost látky k přemýšlení i pro stále ještě bohorovné obyvatele Evropy.

0
Vytisknout
5689

Diskuse

Obsah vydání | 9. 10. 2014