Československo, Československo... nezapomenu na tebe, dokud budu naživu

8. 10. 2014

U příležitosti uvedení knihy pamětí Maxe Rodriguese Garcii (nar. 1924) Auschwitz, Auschwitz... nezapomenu na tebe, dokud budu naživu", byl v příloze Práva "Salon" 2. října 2014 uveden rozhovor s autorem těchto pamětí. Autor přežil holocaust, putoval koncentračními tábory, sloužil v americké armádě. Má tedy za sebou i zkušenosti snad s tím nejhorším, čeho se lidé v 20. století na lidech dopustili, píše Jozef Kokoška.

Od mládí mám starší lidi v úctě pro jejich životní moudrost, pro nadhled, jako životem nabytou schopnost rozlišit skutečné hodnoty od věcí nepodstatných. S tímto očekáváním jsem přikročil k četbě výše zmíněného rozhovoru. Z rozhovoru bylo zřejmé, že se autorovi pamětí ty nestrašnější chvíle v životě, hrůzy holocaustu, vryly do paměti nesmazatelně, na celý život. Závěr rozhovoru mě však doslova vzhledem k mému očekávání šokoval. Na otázku, proč se v sedmdesátých letech (1971) vydal do Československa, odpověděl: "chtěl jsem, aby děti (čtrnáct, jedenáct a deset let) prožili pár dní v diktatuře. Mě taky můj otec už jako jedenáctiletému řekl, že rozdíl je jen v barvě košile: komunisti nosí rudé, nacisti hnědé, italští fašisti černé -- a všichni tě chtějí připravit o svobodu, a pokud se budeš bránit, zabijí tě. V Praze jsme se ubytovali v botelu... můj čtrnáctiletý syn si objednal hranolky u číšníka, který se vrátil a řekl mu: Vážený pane, hranolky nemáme, protože se porouchal stroj. A to se stalo u každého druhého přání. Je třeba, aby děti viděly něco takového na vlastní oči. Když jsme se byli najíst v Karlových Varech, byli jsme zděšení z toho, jak umaštěné měli číšníci saka a kalhoty... Má dcera mě nakonec prosila se sepjatýma rukama, abychom z Československa odjeli co nejdříve...Pak jsme hranice překročili a děti začaly tleskat, najednou tam byla spousta barev a ony křičely, jak byly šťastné, že jsou z Československa pryč."

V roce 1971 mi bylo 20 let a začal jsem v Praze studovat na vysoké škole. Bydlel jsem na kolejích, jedl nejčastěji v menze, někdy v automatu Koruna na Václavském náměstí. Už tenkrát jsem měl nějaké povědomí, že společenský systém v Československu není právě vzorem demokracie. Avšak až do přečtení rozhovoru s panem Maxem Rodriguesem Garciou jsem netušil, v jak hrozné době a v jak děsivém koutu světa jsem žil. Přitom stačilo tak málo, ubytovat se v některém z pražských hotelů nebo navštívil Grandhotel Moskva (Pupp) v Karlových Varech.

0
Vytisknout
4900

Diskuse

Obsah vydání | 10. 10. 2014