Kauza Kypr, aneb O evropském Německu s otazníkem

19. 3. 2013 / Karel Dolejší

Rozhodnutí evropských elit podmínit balík finanční pomoci pro Kypr zpoplatněním vkladatelů tamních bank je vnímáno jako jasné porušení principů evropské solidarity zdaleka nejen na samotném Kypru. I naprosto cynicky zhodnoceno, jedná se o prvotřídní PR katastrofu evropského projektu, které se nenacionalistická část euroskeptiků zajisté s radostí chopí a pořádně ji rozmázne. Už se hovoří o "vyvlastňování", ačkoliv mezi neférovým poplatkem ve výši 6,75 respektive 9,9% vkladu a vyvlastněním určitě existuje podstatný rozdíl. Chtěl bych se zde zaměřit především na tři aspekty problému: Souvislost mezi politickou situací v Německu a postojem celé EU, v níž je Berlín rozhodujícím hráčem, ke kyperské otázce; pak otázku ruského angažmá na Kypru a otázku, do jaké míry je situace způsobena samotnou situací na Kypru. V závěru se stručně zamyslím nad implikacemi pro českou politiku.

***

Není těžké pochopit, že kancléřka Merkelová má ve věci pomoci Kypru do značné míry svázané ruce. 22. září proběhnou v Německu spolkové volby a ona nepochybně hodlá zůstat v úřadu. Němečtí daňoví poplatníci ovšem už nechtějí hradit další náklady spojené se záchranou evropských ekonomik v potížích a pokud by se Merkelová zachovala velkoryse, výsledkem by byl přesun hlasů od její koalice CDU/CSU/FDP k levostředové SPD a Zeleným - a patrně ještě mnohem více ke vznikající konzervativně euroskeptické straně Alternativa pro Německo. Na první pohled zde tedy není nic k divení.

Ale už na ten druhý se věci řádně komplikují. Za prvé, Německo na existenci eurozóny kvůli (pro ně) relativně slabému euru silně profituje a má také vitální zájem na zachování jednotného evropského trhu. Kdyby byla Merkelová státníkem odpovídajícího formátu a brala vážně teze, které nedávno přednesl spolkový prezident Joachim Gauck, musela by dát jasnou přednost evropským zájmům před svými vlastními a pokusit se i tentokrát daňovým poplatníkům vysvětlit, že pomoc Kypru je přes všechny problematické stránky situace na ostrově absolutně nezbytná. Možná by prohrála volby, ale hájila by integritu evropského projektu důsledně až do konce.

Jenomže Merkelová, zdá se, v tento evropský projekt už ve skutečnosti sama nevěří a stará se v zásadě pouze o své setrvání ve spolkovém kancléřství a co možná nejúčinnější prodlužování agónie eurozóny. Tohle tedy nejspíš nebude tak úplně Gauckovo evropské Německo. Když o bytí a nebytí Kypru rozhoduje předvolební kampaň v Berlíně, máme před sebou spíše německou Evropu. Možná, že etnický nacionalismus v Německu hodně zeslábl, nicméně ten ekonomický lze popírat jen těžko.

***

Jedním z hlavních důvodů, proč EU váhala s finanční pomocí Kypru, je velký objem ruského kapitálu, zčásti pochybného původu, v kyperských bankách. Rusko výsledek, jako vždy, vnímá velice citlivě a ostře kritizuje to, co považuje za diskriminaci svých vkladatelů. Potíž je ovšem v tom, že v Německu zrovna tak podíl amerických bank na řecké krizi vyvolal vlnu negativních emocí vůči USA - jenže situace na domácí scéně nebyla tehdy tolik vyhrocená a upřímně řečeno, Německo by v případném sporu rozhodně tahalo za kratší konec. Navíc Rusko nebylo na Kypru přítomno pouze finančně, jeho politický vliv je nadstandardní a vazby na armádu (včetně na místní poměry opravdu masivních prodejů ruské výzbroje) také značný. Leckdo v Berlíně může tedy nabýt dojmu, že Moskva nese za současné problémy kyperské ekonomiky dosti značnou spoluodpovědnost.

Na druhé straně si však Německo vůči Rusku nemůže dovolit riskovat opravdu vážné zhoršení vztahů. Snaží se sice o maximální míru energetické samostatnosti a snížení závislosti na dodávkách ruských energetických surovin, nicméně tato závislost přesto stále existuje a pokud jde o zemní plyn, alternativ mnoho není. Navíc je Moskva pro Berlín důležitým partnerem v síti zahraničních subdodavatelů (a její role by zřejmě měla dál růst), ruský trh důležitým odbytištěm a ruská diplomacie respektovaným partnerem v některých zahraničněpolitických otázkách (viz postoj Berlína k invazi do Libye či ozbrojené podpoře syrských povstalců). Prostě na Rusy se v Německu od dob Helmutha Schmidta a ještě mnohem Gerharda Schrödera tradičně bere ohled více než řekněme v Británii. Takže nejpozději po podzimních německých volbách lze očekávat velké žehlení. Naštvané Kypřany může Berlín bohužel úspěšně ignorovat - vždyť jsou to pro řadu Němců taky "jen líní Řekové" - ale Rusy zajisté nikoliv.

***

Nelze ovšem v žádném případě říci, že by Kypr byl jen nějakou nevinnou obětí světové finanční krize. Jestliže banky poskytnou půjčky ve výši osminásobku ekonomického výstupu země a regulátor ani vláda s tím nic podstatného neudělá, pak ekonomická politika jednoznačně selhala a někdo by měl nést zodpovědnost. To se ovšem týká na prvním místě bankéřů a na druhém politiků, nikoliv vkladatelů, kteří svěřili své peníze bankám v dobré víře, že vklady jsou v bezpečí a pojištěny. Je naprosto nesmyslné, aby ze všech parciálních finančních krizí od roku 2008 pravidelně vycházely banky bez ztráty kytičky a náklady nesli obyčejní daňoví poplatníci a střadatelé. Kypr žil na dluh a jistě mnoho lidí vědělo, že to nemůže pokračovat donekonečna; ale konstruovat jakousi odpovědnost drobných střadatelů za chyby beztrestných bankéřů, to je doopravdy silná káva.

***

V České republice se krize specificky kyperského typu ovšem asi nedočkáme. Politický establishment tu přece svorně vzývá politiku škrtů pod obojí způsobou: Zatímco modrá pravice mává národním praporem nad vlastním škrtacím projektem, TOP09 oblibuje škrty evropské a opoziční sociální demokracie je dokonce naprosto slepě a za všech okolností podporuje. Kalouskova politika vedla k prudkému nárůstu státního dluhu a je dost pravděpodobné, že Mládkova zase tlakem na živnostníky a malé podnikatele zvýší nezaměstnanost. Ale aby celý bankovní sektor obsazený firmami pod zahraniční kontrolou upadl až do takového chaosu jako na Kypru, to zřejmě nehrozí.

Poselství kyperské krize tedy leží v jiné rovině, a sice politické. Postoj exekutivy EU a na prvním místě postoj Německa jasně ukázaly, že v rámci deklarované solidarity členských zemí mohou existovat takoví, vůči nimž se závazky najednou nedodržují - například proto, že jsou zrovna v Německu důležité volby a ty zkrátka váží víc než celá jednotná Evropa, neřkuli jakýsi ostrov ve Středomoří.

ČSSD, která klade takový důraz na nekritické adorování evropské škrtací internacionály zdůvodňované potřebou unijní solidarity - tedy na linii, jež jí v delším horizontu účinně znemožní dělat sociálnědemokratickou politiku - by se nad kyperskou kauzou měla opravdu vážně zamyslet.

0
Vytisknout
9575

Diskuse

Obsah vydání | 21. 3. 2013