Slušný život ve slušné zemi, aneb Cesta Pepy Cvrčka

18. 3. 2013 / Milan Daniel

Sjezd sociálních demokratů jsem sledoval kradmo. Zaznamenal jsem odstavení Jiřího Dientsbiera, zákulisní čachry, jejichž výsledkem je (staro)nové předsednictvo, které má reprezentovat partaj ve společnosti "široce rozkročenou", odhodlání slavně vyhrát volby a po svém vládnout a samozřejmě také neochotu dělit se o moc, která se zdá být na dosah, s kýmkoli jiným. V zájmu občanů, samozřejmě.

Oranžové fangličky se liší od jiných (modrých, fialových, zelených, rudých a jinak barevných) jenom barvou. Pořád jsou to fangličky.

Řeknu to rovnou: nestojím o to.

Vím, že 90 procent kandidátů vůbec nebudu znát. Vím, že s jejich pořadím na kandidátkách mohu míchat jen s krajní námahou. Vím, že ti, kteří projdou, mají své na čtyři roky jisté (pokud ovšem nešlápnou do exkrementu). Vím, že je nebudu moci odvolat. Vím, že se mohou po volbách spojit třeba s čertem a mně to musí být jedno. Vím, že nebudu volit lidi, ale Stranu.

Chci žít slušný život ve slušné zemi. Chci, aby se změnil volební systém. Návrh Pavla Kohouta publikovaný v knize Úsvit pokládám (podobně jako účastníci lednového tzv. Velkého sněmu občanských iniciativ) za dobrý základ. Chci, aby se rozklížený stát zase sklížil. Chci, aby se změnilo mnoho dalších věcí, s nimiž jsem jako občan nespokojen. Z velké části se ztotožňuji s požadavky občanských iniciativ (včetně Holešovské výzvy) na konkrétní změny politiky i legislativy, jakkoliv si myslím, že je o nich třeba ještě vést diskuzi a racionálně je zhodnotit z hlediska možné realizace.

Volby se však blíží.

Vidím jen dvě možnosti dosažení radikální změny: revoluci, nebo příští volby do parlamentu.

Obávám se, že česká občanská veřejnost, která na sobě většinou nechá dříví štípat, první možnost nevyužije. Zbývají tedy volby. Oranžové fangličky, tiše následované fangličkami rudými, mají k vítězství v nich nakročeno. Řeší v podstatě jen ten koaliční problém, z něhož jsou, jak pravil přítel předseda Sobotka, upřímně nešťastní.

Občan mého typu má jiný problém: koho v této situaci volit. Tzv. pravice, která likviduje stát, je nevolitelná. Mám snad uvěřit tomu, že se pozvednu na oranžových křídlech? Mám opět volit to menší, nicméně pořád zlo?

Vyrojí se řádka projektů, z nichž některé mají již nastartováno, jako např. Babišovo ANO 2011. Potečou do nich desítky milionů, protože mohou přerůst v perspektivní investice. Vyvarují se možná chyb, jaké udělal podobný manažerský projekt Bártových Veverek. Jejich cíle však zůstanou jejich cíli.

Cestu naznačil Pepa Cvrček, chcete-li Beppe Grillo. Příznačné je, že právě Pavel Kohout jej na rozdíl od drtivé většiny českých médií nepokládá za populistu, ale dokládá, že jeho návrhy mají racionální základ a zaslouží si i u nás pozornost.

Kohout není komik. Ostatně -- komiků je v této zemi dost, bohužel dost špatných. Více než komiky ale potřebujeme lidi, kteří budou hlavou myslet.

Bože: zkusme to. Zkusme najít minimální společnou platformu, zkusme vytvořit volební stranu s cílem odstranit vládu stran a odkázat je tam, kam svým významem skutečně patří. Suchou cestou to můžeme dokázat jen tak, že se zúčastníme voleb a systém změníme na základě jejich výsledku. Italský příklad dokazuje, že to není nemožné. Racionální návrh na změnu volebního systému z dílny Pavla Kohouta a Hany Marvanové je dobrým východiskem. K tomuto A je však třeba říci B: zorganizovat tu sílu, která ve volbách uspěje a změny prosadí.

Ano, slyším: Babiš má na to slušně placené manažery, regionální týdeníky, spoustu pák a nekonečně peněz. Slyším rezignované "my máme jen holé ruce". Ne, nemáme jen to. Troufám si vyslovit naději, že v této zemi je spousta lidí, kteří zažili Velkou Sametovou a jsou už mnoho let frustrováni tím, co zůstalo z jejich nadějí. Mnozí z nich jsou v důchodovém věku. Mají děti, vnoučata, své zájmy, ale také čas na to, aby se společně pokusili změnit životní perspektivu svých potomků pozitivním způsobem. Třeba by i chtěli, ale nevědí jak. Vím jak: vzepřeme se bezvýznamnosti, k níž nás odsoudil systém. Spojme se. A změňme ho. Změňme ho tak, že nebudeme krátkozrace preferovat jen své "životní jistoty" a vymetat prázdnou státní kasu, ale tak, že budeme myslet na to, jak ji naplnit, aby ty "životní jistoty" měli naši spoluobčané, kteří si je zaslouží, a naši následovníci.

Změna politického systému samozřejmě nemusí znamenat vymazání stran -- jen posunutí jejich role a nezaslouženého významu, ovšemže také změnu jejich financování. Změna může znamenat, že role skutečných osobností bude mít ve volbách reálně mnohem větší význam než role lidí, kteří si své pozice na kandidátkách vysedí na partajních schůzích, resp. vykšeftují se svými loutkovodiči.

Úsvit? Nestrana? Je to jedno, jak by se taková jednoúčelová strana jmenovala. A je téměř jedno, kdyby se na tomto půdorysu zformovala koalice malých stran, hnutí a občanských iniciativ. Důležité je, aby formace na prvním místě ctila zásady přímé demokracie a závazně slíbila voličům možnost odvolat své zástupce, pokud se neosvědčí. Určitě bych nebyl sám, kdo by ji volil. Jsem si skoro jist, že by se přidali i ti z desítek procent občanů, kteří po všech těch zklamáních z tuzemské politické žumpy k volbám zásadně nechodí, protože vědí, že svým výběrem jen dopomohou k moci odpočaté jednotce politických veteránů. Přidali by se ti, kteří chtějí "jen" slušný život ve slušné zemi.

0
Vytisknout
9503

Diskuse

Obsah vydání | 21. 3. 2013