Živnostníci kontra zaměstnanci

20. 3. 2013 / Věra Říhová

Ráda bych uvedla na pravou míru rozpory ve zdanění živnostníků a zaměstnanců dříve, nežli se rozpoutá nepatřičná debata. Zpracovávám mzdy zaměstnanců a roční daně živnostníkům, společníkům s.r.o. i právnickým osobám již 20 let.

Není živnostník jako živnostník a je velkou chybou, že zákon o dani z příjmu uznává pouze právnickou a fyzickou osobu a tím nadělal ohromný zmatek ve vnímání živnostníků a podnikatelů, protože vůbec není sladěný se zákony o zdravotním a sociálním pojištění.

Živnostníci jsou Osoby samostatně výdělečně činné.
Podle zákonů o zdravotním a sociálním pojištění jsou to OSVČ na hlavní a vedlejší činnost, zákon o dani z příjmu něco takového neřeší. Podle zákona o dani z příjmu se jedná o fyzické osoby úplně stejně jako jsou zaměstnanci a brigádníci.

Živnostníci jsou :

1. Na vedlejší činnost
Mají živnostenský list jako přivýdělek k zaměstnání.

Mají tak malé výdělky, že je pro ně stanovené minimální sociální a zdravotní pojištění zatěžující, třebaže je zhruba třetinové nežli na hlavní činnost. Některé měsíce si na obě pojistky ani nevydělají. ale výjimky se najdou.

2. Drobní živnostníci
Mají živnostenský list sice jako hlavní činnost, ale většinou jako přivýdělek k rodičovskému příspěvku, důchodu nebo jen tak něco malého, aby se doma nenudili. Mají většinou tak malé výdělky, že je pro ně stanovené minimální sociální a zdravotní pojištění opravdu zatěžující, některé měsíce si na to ani nevydělají.

3. Živnostníci skutečně samostatně výdělečně činní
Mají 1 živnostenský list, pracují sami na sebe a jejich výdělek je jediným příjmem. Velmi záleží na tom, jakou mají živnost, zda řemeslnou, zemědělskou, obchodní a nebo jinou ze spousty možností. Takový řemeslník si ročně vydělá zhruba 200.000 - 500.000, dá se to lehce spočítat nahodilým příkladem :

150 Kč/1 hod. x 10 hodin denně x 6 dní v týdnu x 52 týdnů = 468.000 Kč za rok

Někteří řemeslníci, například zedníci, nepracují celou zimu, jiní zase odpočívají v létě, vydělávají méně. Platí pro ně paušál 80% z přiznaných příjmů. Přiznejme si, že přiznávají jenom to, co se skutečně nedá zatajit, všechny ostatní nezdokladované příjmy mají nezdaněné a nepojištěné. Do výše 800.000 Kč neplatí žádné daně :

paušál z příjmu 800.000 x 0,80 = 640.000
základ daně 800.000 - 640.000 = 160.000
15% daň je 24.000
odpočitatelná položka r. 2012 je 24.840

Tento typ živnostníka má tedy díky paušálu VŽDY nulovou daň bez dalších slev a odpočtů a ještě dostává bonusy na děti (ty už příští rok nedostane, což je zase z pohledu příspěvků na děti diskriminující). NIKDY si totiž nevydělá za rok tolik, aby mu nějaká daň vyšla. To znamená, že když tento typ živnostníka potřebuje úvěr od banky nebo má jiný důvod k platbě daně z příjmu, musí přejít na daňovou evidenci, jak živnostníci říkají "na doklady". Je jedno, zda patří do kategorie paušálu 80% nebo 60%, v kategorii 40% neplatí daně z příjmu do 275.000 Kč ročně.

Sociální a zdravotní pojištění platí tento typ živnostníka většinou ve výši zákonem stanoveného minima, protože se vypočítává ze základu daně z příjmu - tedy z těch zbývajících 20%, 40% a 60% ročního výdělku.

Tento typ živnostníka si hledá - nehledá zákazníky sám, to záleží na tom, jakou má živnost a zda zákazníci vyhledávají jeho nebo si on zakázky shání, jakou má reklamu nebo zda pracuje pro někoho pravidelně. Až do loňského roku byl tento typ živnostníka nejčastějším účastníkem Švarzsystému, vloni se s tím museli mnozí vypořádat. Ti, kteří přešli do zaměstnaneckého poměru se nestačili divit, jak prudce klesly jejich příjmy.

4. Živnostníci -- podnikatelé
Toto je problém, kterému téměř nikdo nerozumí, ani já ne. Podnikatel jako fyzická osoba, která zaměstnává další osoby na zaměstnanecký poměr, není samostatně výdělečně činná zkrátka proto, že nepracuje samostatně, ale s někým dalším. Tento typ neodděluje od ostatních živnostníků ani zákon o dani z příjmu ani zákony o zdravotním a sociálním pojištění. Tento živnostník má firmu, ale daně platí jako fyzická osoba, tedy 15% a nikoliv 19% jako právnická osoba.

Tento typ živnostníka je nejvíce zvýhodněný a to je ten živnostník, o kterém se mluví jako o parazitovi. Má totiž výhody OSVČ i výhody zaměstnavatele. Platí pro něho strop pro OSVČ na sociální i zdravotní pojištění a čím vyšší je jeho příjem, tím nižší je procento odvodů. Například u příjmu 6 milionů je odvod sociálního pojištění za rok 2012 pouze 5,87 % místo 29 %.

Tento živnostník je ten správný vykořisťovatel. Uveďme si příklad zase ze stavebnictví, kde je to nejvíce vidět.

Živnostník si vezme 10 stavebních dělníků jako zaměstnance. Stanoví jim mzdu 50 Kč na hodinu. Zákazníkovi ale počítá práci 150 Kč na hodinu. Když mu 10 dělníků se sazbou 50 Kč na hodinu odpracuje denně 12 hodin, což je v létě naprosto běžná pracovní doba na stavbě, vydělá denně 12.000 Kč ( 10 lidí * 12 hodin = 120 hodin * 100 Kč) do své vlastní peněženky, aniž by proto musel hnout prstem, protože skutečnou práci odvedli zaměstnanci. Veškeré náklady spojené se stavbou zaplatí zákazník, živnostník - podnikatel nezaplatí ze své kapsy ani korunu, kam by přišel.

A tady se zastavím u příspěvku pana Petrose Michailidise . Není pravda, že si zaměstnanci nemusí pořizovat nic potřebného ke své práci. U tohoto typu živnostníka - podnikatele si zaměstnanci pořizují sami téměř všechno od pracovního oděvu až po vlastní drobné nářadí. Neexistují žádné benefity jako jsou stravenky a další požitky. Dopravu na pracoviště si zaměstnanci většinou (ale tady to není pravidlem) zajišťují sami a za své. Například obchodní zástupci si hradí ze svých provizí úplně všechno, pouze v firmách jako právnické osoby dostávají některé náklady uhrazené nebo dostanou služební telefon, notebook a někde i automobil. U fyzické osoby jako zaměstnavatele jsem nic takového neslyšela, ale nevylučuji to.

Mzda zaměstnance je dnes uzákoněná jako superhrubá mzda. Vím, že je to pro spoustu občanů těžko pochopitelný pojem a nedivím se tomu. Ve složitosti je schovaná státní zlodějina vůči zaměstnancům. Superhrubá mzda je hrubá mzda + odvod sociálního a zdravotního pojištění zaměstnavatele. To každý zaměstnanec musí mít ze zákona uvedené na své výplatní pásce, takže každý zaměstnanec vidí, kolik za něho zaměstnavatel odvádí.

Zastavila jsem se u názoru pana Petra Meluzína v příspěvku Zaměstnavatel za zaměstnance neplatí nic. kde uvádí teoretický výklad o tom, kdo vlastně hradí pojištění z mezd. Svým způsobem má pravdu. U OSVČ - podnikatele stoprocentně, podnikatel sice platí odvody ze své peněženky, ale do té si veškeré náklady na mzdy musí zaměstnanci dodat. Příměr k inkasu v bance je příhodný. U firem typu právnických osob jsou to společné firemní náklady.

V čem tkví ta státní zlodějina ? Zaměstnavatel uhradí za zaměstnance 25 % sociálního a 9 % zdravotního pojištění z jeho hrubé mzdy a tento odvod si započte do nákladů snižujících základ daně z příjmu. O tento odvod pak platí menší daně. Tento odvod pak přičte k hrubé mzdě zaměstnanci a ten z tohoto odvodu, tedy z příjmu stejného jako je "klobáska, jakou svět neviděl" zaplatí 15 % daň. Zaměstnanci tedy platí daně z příjmu, který nikdy nedostali a není pro ně ani žádným naturálním nebo benefičním příjmem.

Zaměstnanec s hrubou mzdou 10.000 Kč nezaplatí daň z příjmu 15% = 1.500 Kč, ale zaplatí 15 % ze superhrubé mzdy 13.400 Kč = 2.010 Kč, zaplatí tedy daň ve výši 20,1 %, protože jeho výdělek je ve skutečnosti 10.000 Kč. Je to porušení zákona o dani z příjmu a diskriminace skupiny osob pracující závislou činností. Bylo na to upozorňováno mnoha lidmi, účetními, ekonomy, daňovými poradci, bylo napsáno mnoho kritických článků, přesto se nenašel jediný politik, který by podal žalobu k ústavnímu soudu nebo se jinak vzepřel této státní zlodějině.

A tento daňový rozdíl mezi zaměstnancem a živnostníkem - podnikatelem je skutečně parazitní, zaměstnanci platí 20,1% místo 15% a podnikatel platí 15% místo 19%. U s.r.o. a a.s sice také zaměstnanci platí 20,1% daň, ale firma jako právnická osoba platí 19%.

Parazity jsou tedy myšleni pouze živnostníci, kteří mají zaměstnance. Můžeme s tím souhlasit nebo to odmítat, to už záleží na každém z nás.

Nakonec bych chtěla vyvrátit pár mýtů o živnostnících a zaměstnancích, které nám politici a jejich média rádi podsouvají a někteří občané na ně rádi slyší.

1. Živnostník nedostane nemocenskou.
Omyl, živnostník dostane nemocenskou stejně jako zaměstnanec, pokud si samozřejmě platí nemocenské pojištění, které si zaměstnanec platit musí, toho se nikdo neptá, jestli chce nebo ne. Živnostník si nemocenské pojištění platit nemusí, pak si ale nemůže ztěžovat, že nedostane nemocenskou, je to přece samozřejmé, když si nebudu platit úrazové pojištění, pak při úrazu také nic nedostanu, ať jsem živnostník nebo zaměstnanec.

Naopak, mnozí živnostníci jsou na tom v době nemoci lépe nežli zaměstnanci, protože mají možnost si platit pojištění podnikatelů u některé z komerčních pojišťoven. I zaměstnanci dnes mohou takové připojištění uzavřít, já si ho platím také. Uznávám, že živnostníci nemají prvních 21 dnů nemoci placené od sociální správy, ale to nemají ani zaměstnanci, těm musí 4.-21. den uhradit zaměstnavatel, první 3 dny nedostanou také nic. Pro živnostníky je rozdíl opravdu diskriminační, na druhou stranu je živnostník svým vlastním zaměstnavatelem a byly mu sníženy odvody na nemocenské pojištění jako kompenzace za ušlý zisk v době nemoci.

Živnostník nemá nárok na ošetřovné. To je opravdu diskriminační. Ale zeptejme se maminek malých dětí, jak se jim hledá práce, málokterý zaměstnavatel zaměstná matku malých dětí i přesto, že má doma babičky nebo chůvu na hlídání. Takže ano, zaměstnanec má nárok na ošetřovné, pokud ho s malým dítětem vůbec někdo zaměstná. Ošetřovné na staré rodiče ? Tak o tom jsem ještě nikdy neslyšela, ale znám 2 ženy, které byly propuštěné kvůli nemocným přestárlým rodičům. Takže nárok ze zákona ANO, ale v praxi skutek utek.

Živnostník má oproti zaměstnancům daňové i pojistné výhody. Živnostník si také může dobrovolně platit vyšší nemocenské pojistné, například, když očekává operaci nebo se žena chystá na mateřskou, to zaměstnanec nemůže. Já si myslím, že v tomto směru jsou výhody i nevýhody vyvážené, ale nesmyslně nespravedlivé, v občanech to vyvolává zbytečnou zášť.

Žádný systém by neměl být k nikomu diskriminační ani by neměl nikoho zvýhodňovat, systém, který máme dnes, je paskvil zbytečně složitý, takže většina občanů už ani neví, jaká má práva a jaké jsou jeho povinnosti. Bez odborné porady daňového poradce, pracovnic sociální správy nebo nějaké profesionální organizace se už neobejdeme.

2. Živnostník nedostane nic, když nevydělává
Omyl, každý živnostník může jít na úřad práce jako každý zaměstnanec a dostane podporu v nezaměstnanosti dle výše čistého příjmu po zdanění po dobu stejnou jako má zaměstnanec. Pokud živnostník neplatí žádné daně státu, pak samozřejmě nemůže od státu nic dostat, stejně jako nedostane nic každý absolvent školy, dokud neodpracuje zákonnou dobu potřebnou pro nárok na podporu v nezaměstnanosti.

Po uplynutí 5, 8 nebo 11 měsíců podle věku nezaměstnaného pak nedostane nic od úřadu práce nikdo, bývalý živnostník ani bývalý zaměstnanec. Dále, pokud zaměstnanec neodpracuje mezi dvěma podporami 6 měsíců, také nic nedostane.

Naopak, každý živnostník dostane životní nebo existenční minimum, pokud samozřejmě splňuje nárok na tyto sociální dávky, je stejné jako u zaměstnanců. Každý rok jsem svědkem toho, že například stavebníci a ovocnáři se nechávají každou zimu evidovat na úřadu práce, protože za ně stát platí zdravotní a sociální pojištění, na které mají právo jako každý jiný a nikdo jim neříká, že si přes léto měli ušetřit, a nikdo se jich neptá, jaký mají majetek.

3. Živnostník nemá žádnou dovolenou
Lež jako věž. Živnostník si vezme volno, kdykoliv chce, potřebuje nebo se mu to prostě hodí. Že si dobrovolně žádné volno nebere, to je jeho problém. Namítnout lze, že zaměstnanec má dovolenou placenou. Tak se tedy podívejme na českou praxi.

Malé firmy mají s poskytováním dovolené velké problémy, živnostníci - podnikatelé se s něčím takovým jako je dovolená zaměstnanců vůbec nezabývají. Dovolená je pro mnoho zaměstnanců nesplnitelný sen, prostě žádnou nedostanou a hotovo, ztěžovat si mohou třeba na nádraží. Dříve měli alespoň nárok na proplacení nevybrané dovolené, ale dnes jim po roce nárok propadá bez náhrady. Proplacenou nevybranou dovolenou dostane pouze zaměstnanec, který byl z firmy propuštěný.

Dovolenou dostávají hlavně manažeři a státní zaměstnanci, ze soukromých firem si to mohou dovolit velké firmy, hlavně firmy s vlastními odbory, nebo firmy pobírající dotace na zaměstnance. Výjimky samozřejmě jsou i u malých firem, neházím všechny do jednoho pytle. Stejně jako u státních zaměstnanců si dovolenou nemůže každý dovolit, někde je takový nedostatek lidí, že ti, kteří pracují si připadají jako otroci, delší dovolenou si nemohou vzít a při krátké dovolené se stačí sotva pořádně vyspat.

Je to hodně individuální, ale rozhodně to neznamená, že zaměstnanci mají proti živnostníkům nějaká privilegia. Naopak znám dost živnostníků, kteří tráví dovolenou každé čtvrtletí, někdy i 2-3 měsíce najednou, zisk jim žádný neujde, protože ho vytváří zaměstnanci a náklady na dovolenou si už nějak do daňového odpočtu nacpou třeba jako školení nebo služební cestu.

V soukromé firmě si zaměstnanec musí dovolenou většinou nadělat, protože jeho práci za něho v době nepřítomnosti nemá kdo vykonat, pak se jeho dovolená stává náhradním volnem. To je například problém každé účetní, jako jsem já. Čtrnáctidenní dovolenou jsem měla naposledy za socialismu, týdenní dovolenou za 23 let pouze 5x a pokaždé jsem si zameškanou práci musela dodělat po přesčasech a o víkendech, takže jsem si pouze předem vybrala náhradní volno. Takových příkladů najdeme hodně.

4. Živnostník si musí práci hledat sám
Při tomhle se vždycky zasměju. Ano, živnostník skutečně samostatně činný si musí hledat sám zakázky. Nezaměstnaný si zase musí hledat sám zaměstnavatele. Zaměstnanec si zakázky nehledá, protože v každé firmě existuje dělba práce, takže každá firma má někoho, kdo zakázky zajišťuje, ať už je to sám majitel firmy nebo někdo ze zaměstnanců. Zakázky samy z nebe nepadají nikomu.

5. Zaměstnanci mají nárok na různé příplatky
To je pravda, dle zákoníku práce mají zaměstnanci nárok na příplatky za přesčasy, práci ve svátek a v noci, za ztížené pracovní podmínky, za prostoje zaviněné zaměstnavatelem, na odstupné. Zaměstnanci v některých firmách dostávají různé benefity.

Zákoník práce se dodržuje pouze v těch firmách, kde jsou odbory, kde dostávají dotace na zaměstnance a kde je zaměstnavatel natolik slušný, že zákoník práce uznává. Tam, kde zaměstnavatel na zákoník práce kašle, má zaměstnanec pramalou naději na dovolání se svých práv. Především u malých firem a firem živnostníků mají zaměstnanci jediné právo, když se jim ve firmě nelíbí, mohou jít jinam. Většina zaměstnanců pracuje zadarmo nad rámec své základní pracovní doby, to se živnostníkovi stát nemůže.

Živnostníka se nikdo neptá, kolik hodin denně pracuje, nemá žádnou pracovní dobu, natož nějaké píchačky, nikdo ho nebuzeruje, nezakazuje mu jídlo ani pití, natož odchod na toaletu. Vše je pouze v jeho vlastní režii, živnostník má v tomto směru absolutní svobodu. Některý pracuje od nevidím do nevidím, aby se uživil, jiný to nemá zapotřebí. Je to individuální.

6. Dovětek
Rozdíl mezi zaměstnancem a živnostníkem je velký. Každý občan se musí sám rozhodnout, kam chce patřit, nebo kde jsou jeho možnosti. Jsou bývalí zaměstnanci, kteří se rozhodli pro živnostenství, některým nic jiného nezbývalo nežli se živit samostatně, někteří živnostníci se rádi vrátili do pracovního poměru.

Pravda je, že živnostníci se o sebe umí postarat a někteří zaměstnavatelé jim dávají přednost před ostatními právě pro tu soběstačnost v případě řešení různých problémů. Živnostníci mají vyšší smysl pro odpovědnost. Živnostník si za způsobené škody může rvát vlasy na hlavě, ale za svou práci zodpovídá celým svým majetkem. Zaměstnavatel může vyžadovat po zaměstnanci náhradu škody pouze do výše 4,5 násobku průměrné mzdy a pak mu nemůže ani rvát ty vlasy.

Nemusí být vždycky výhoda vlastní odpovědnosti a vůbec ne vlastního názoru, přijde-li bývalý živnostník do firmy s autoritářským vedením. Naopak mu nastane velký problém. Živnostník si těžko znovu zvyká na buzeraci, na práci přesně naplánovanou, na zaměstnaneckou disciplínu. Má-li ale bývalý živnostník velké dluhy, dokáže se změnit jako zaměstnanec v beznadějného otroka.

Mohla bych pokračovat ještě na několik dalších stránek. Především si myslím, že bychom se my zaměstnanci a samostatní živnostníci neměli nechat rozeštvat pitomostmi kreativních zákonodárců a mýtotvorných novinářů.

0
Vytisknout
26694

Diskuse

Obsah vydání | 22. 3. 2013