Vymknuta ze svých kloubů...

21. 3. 2013 / Karel Dolejší

Kyperská krize nabírá rychle obrátky. Po odmítnutí evropského záchranného balíku podmíněného zpoplatněním bankovních vkladů se země stále zřetelněji přiklání na stranu Moskvy. Hovoří se teď o možnosti, že Rusko poskytne pomoc výměnou za vlastnictví kyperských bank nebo případně za vojenskou námořní základnu, která by ve Středomoří nahradila stále ohroženější syrský Tartus. Jednotná Evropa jako projekt na Kypru očividně selhává a možné důsledky jsou vpravdě dalekosáhlé. Unie postrádá rozvojové možnosti pro své periferní země - vedle Kypru jsou to samozřejmě Řecko a Portugalsko, Maďarsko, ale také třetí a čtvrtá největší ekonomika eurozóny, tedy Itálie a Španělsko. Jádro úspěšných exportních ekonomik (středozápad Evropy plus Finsko) se především kvůli důsledkům nedomyšleného projektu jednotné měny přestává snášet s méně úspěšnými kolegy, ale vnucuje jim dál prostřednictvím evropských institucí autodestruktivní ekonomickou politiku, která v době recese vyvolává ostře protibruselské nálady. Projekt evropského sjednocování tak na periferii ztratil legitimitu - zůstává po něm vakuum, které může zaplnit cokoliv. Nacionalismus, afinita vyrůstající z tradice pravoslaví, recidiva hejslovanství - na co si jen vzpomenete.

Za politickou linií primárně německého škrtismu stojí dnes z významnějších zemí bez výhrad prakticky už jen Rakousko, Finsko a země Beneluxu. Prohlubující se problémy druhé evropské ekonomiky, Francie, mediální ofenzíva korporací a koneckonců i vlastní věrolomnost sice zabránily tomu, aby se Francois Hollande stal hlavním hlasem evropské opozice proti škrtům, nicméně nějakým příznivcem škrtací politiky se tímto selháním ještě nestal. V Itálii teď převážně tichému nesouhlasu Hollandeho sekunduje Bersani. To všechno ovšem škrtisté zatím snadno ustojí, poněvadž jde o opozici stále v rámci evropského projektu, kterou lze v případě potřeby odvoláním se na tento projekt opakovaně úspěšně disciplinovat. Kypřané na to však šli jinudy: Než by si nechali vnutit bruselské podmínky (a s nimi asi časem nějakého dosazeného Montiho či Papadema), otočili raději kormidlem zahraničněpolitické orientace o stoosmdesát stupňů, dál od nebezpečných evropských fiskálních útesů. Bude zajímavé teď pozorovat, kam až se nyní tato tektonická trhlina v evropském projektu rozšíří.

Po velmi dlouhé historické období existoval jeden charakteristický mentální rys německého vojenského ducha: Exaltované lpění na maximálně "vyšponovaném" výkonu pokládaném za naprosto nezbytný standard, a to za každou cenu a nade všechny rozumné meze; poté dříve či později přichází rychlý zlom následovaný naprostým zhroucením této přehnaně ambiciózní solidnosti a efektivity, na kterou se přísahalo. Německo ovšem mělo tolik moudrosti, aby od tradice vojenské expanze jednoznačně ustoupilo.

Těžko spekulovat o mentalitě čehosi takového, jako je bruselská byrokracie; každopádně po mém soudu dnes neexistuje žádný lepší exil pro vyhoštěného německého vojenského ducha, než právě ona. Ať už se stalo v posledních letech cokoliv, v projektu jednotné měny, který se jednoznačně neosvědčil, nedošlo k žádným podstatným změnám - jen se stále stupňuje tlak na periferní země, na jejichž půdě prostřednictvím rekordní nezaměstnanosti promlouvá nežádoucí realita nefungujícího systému. Neexistuje zřejmě žádný signál, který by spustil adaptivnější chování. Pokud se jím ovšem nestane právě kyperský únik na východ.

A po Kypru samozřejmě mohou přijít další země.

Po delegitimizovém a dosud zabedněně neadaptivním evropanství zeje obrovská propast zmaru, na jejímž dně nás může čekat cokoliv, čeho se společnost v době všeobecně narůstajícího zmatku a nepřehlednosti, často na základě nejnižších a nejméně reflektovaných instinktů, víceméně namátkou chopí.

"Hledejme naše Hugy Cháveze!", apeloval v úterý na členy poslaneckého klubu ČSSD znovu Jaroslav Foldyna, aby tak předvedl, že země posouvající se na evropskou periferii může snadno začít hledat politickou inspiraci na jiné periferii, postupně stále perifernější - a zadělat si tím na další bezprecedentní sešup v politické kultuře i ekonomické politice.

"Vymknuta ze svých kloubů doba šílí," komentuje to Shakespearův Hamlet, postava z tragického rodu neúspěšných napravovatelů poměrů, které spějí k zániku.

Něco však jistě i v takové době dělat lze: Uchovat si co nejvíce chladného rozumu, nepropadat virulentním politickým kultům a nepodléhat touze obrátit zase jednou navenek všechno vzhůru nohama - abychom pak znovu za pár let zjistili, že mnoho podstatných věcí se už zase nikterak podstatně nezměnilo.

První větou zdravého rozumu v této krizi by mělo být: "Jakkoliv se toho tolik nepovedlo, evropská integrace je přece jen dobrá věc a pojdˇme se bavit o tom, za jakých podmínek by se v tom dobrém dalo - s přiměřeně sníženými ambicemi - pokračovat."

0
Vytisknout
5692

Diskuse

Obsah vydání | 25. 3. 2013