Zneužívání chudoby aneb Jak udělat z obětí viníky

31. 10. 2012 / Ilona Švihlíková

Nečasova vláda, obzvláště na etapy odcházející ministr Drábek, se chlubí tím, jaká je v ČR nízká chudoba (viz dále). Zajímavé je, že to neinterpretují jako něco pozitivního, ale naopak jako pobídku k tomu, že je potřeba chudobu zvýšit a rozšířit na další vrstvy obyvatelstva. Případně jako potvrzení toho, že vzhledem k nízké míře chudoby obyvatelstvo snese další vládní asociální experimenty, které poslankyně TOP09 v záchvatu pravdivosti srovnala s působením II. světové války.

Faktem je, že dle metodiky Eurostatu je chudoba (z různých hledisek) v ČR opravdu nízká a v některých kategoriích dokonce dosahujeme (byť trend je jasně zhoršující se) nejlepšího stavu v Evropě. A to -- jak si ukážeme dále na číslech a grafech -- navzdory faktu, že u nás opravdu nemáme rozbujelý sociální stát a sociální výdaje jsou dle různých metodik i organizací na nízké úrovni a vždy podstatně nižší než průměr EU27.

Tento zjevný rozpor utajuje ovšem to, jak velký počet domácností se nachází v těsném sousedství hranice chudoby a také důvod asymetrie: nízké sociální výdaje a nízká míra chudoby.

I když z toho ledaskdo bude mít rudo před očima, lze se domnívat, že tím důvodem je minulý režim. Jednak nastavil silnou síť sociální infrastruktury (např. bydlení a "možnost" rovnající se nutnosti přesídlení důchodců z drahých pražských bytů např. na chaty a chalupy), a také předchozí ekonomický stav, kdy neexistovala nezaměstnanost, bezdomovectví a podobné jevy, se nutně pozitivně odráží do výše penzí.

Tento systém je, jak si ukážeme dále, ovšem cíleně destruován, takže je pouhou otázkou času, než se míra chudoby v ČR podstatně zvýší a to nejspíše skokově.

Podívejme se na srovnání v rámci EU (zdroj: Eurostat). Za rok 2010 bylo chudobou ohroženo 115 milionů lidí, což představuje 23,4% populace. Největší ohrožení chudobou zaznamenaly nové členské země (Bulharsko = 42%, Rumunsko = 41%), Litva, Lotyšsko a Maďarsko. Dopředu poskočily země postižené dluhovou krizí (Portugalsko, Irsko, Španělsko a Řecko). Nejnižší ohrožení chudobou bylo zaznamenáno v ČR (14%), dále ve Švédsku, Nizozemí, Rakousku a Finsku. Komplexní ukazatel, který je Eurostatem používán zahrnuje příjmovou chudobu, materiální deprivaci a domácnosti s nízkou domácí intenzitou. Pro srovnání následuje tabulka.

Kompletní údaje najde čtenář ZDE.

Ohrožení chudobou nebo sociálním vyloučením v %, 2010

Zdroj. Eurostat

Graf za celou EU bude vypadat takto:

Aktuální informace ČSÚ (Statistika a my: Roste podíl osob pod hranicí příjmové chudoby, 06/2012) pak konstatuje, že :

počet a podíl osob ohrožených příjmovou chudobou se snižoval až do roku 2009. V roce 2011 dosáhl 9,7%. Z generového hlediska jsou ženy ohroženy více než muži Ohroženy jsou dále osoby nezaměstnané, nepracující důchodci (opět ženy dvojnásobně více než muži!), osoby žijící v neúplných rodinách se závislými dětmi (ergo matky samoživitelky), členové rodiny se třemi a více dětmi, domácnosti jednotlivců starších 65 let. Pravicoví voliči rádi tvrdí, že tak nízká míra chudoby je škodlivá (pravděpodobně je inspirují některé africké země, případně slumy v jihovýchodní Asii) a že je tato nízká míra způsobena naším nadmíru rozhazovačným sociálním státem. Podívejme se tedy, opět ve srovnání v rámci EU, jak "obrovské" máme sociální výdaje.

Následující data pocházejí opět z Eurostatu a OECD, bohužel z roku 2008, resp. 2009, i když asi nelze podezírat, že by za pravicových vlád dynamicky rostly sociální výdaje.

Výdaje na sociální ochranu na osobu, přepočteno na standard kupní síly, 2009

Zdroj: databáze OECD

ČR je ten malý zelený sloupek, šestý zleva.

Výdaje na sociální ochranu v % HDP, 2008

Zdroj: Eurostat

ČR se nachází v dolní třetině tabulky.

Pro detailní pohled je možno rovněž najít strukturu sociálních dávek, v rozčlenění % z celkových dávek a jako % HDP. V žádné z kategorií (penze, péče o postižené, podpora bydlení, nemocenská apod.) nedosahuje ČR ani průměru EU27 a v řadě případů se nachází dosti hluboko pod ním. Údaje jsou za rok 2008. Povšimněte si prosím údajů týkající se dávek v podpoře nezaměstnanosti -- jsou poloviční ve srovnání s průměrem EU!

Sociální dávky (2008). První sloupek podíl z celkových sociálních výdajů, druhý podíl na HDP.

Zleva: penze, nemocenská, postižení, rodinné přídavky, nezaměstnanost, bydlení a soc. vyloučení.

Zdroj: Eurostat

Podívejme se nyní na rozpočtovou situaci v ČR, na vývoj jednotlivých kategorií. Specielně se budu věnovat podpoře v nezaměstnanosti a penzím.

Zdroj: ZDE.

Tento graf může sloužit pravici k argumentaci: podívejte se, jak velká část jsou sociální výdaje! Jsou zde ovšem uvedeny jen z výdajů běžných a navíc dále uvidíme, že to jsou penze, které tvoří hlavní složku těchto výdajů.

Důchody tvoří přes 80%. Je třeba již nyní zmínit, že tento fakt, vede pravicovou vládu k:

  • rozeštvávání generací a destrukci mezigenerační solidarity (viz odporný klip Přemluv bábu). V debatě Respektu, které jsem se zúčastnila s Jiřím Rusnokem (a která byla jinak poměrně korektní) mě šokovalo, když na konci uvedl, že je strašné, kolik dnešní mladí platí důchodcům. Nutno dodat, že jeden z přítomných důchodců se do prezidenta Asociace penzijních fondů pustil zostra, ale ukázala se "úroveň" argumentace zastánců penzijní reformy. Důchodci jsou tedy prezentováni jako přítěž, která nás zdržuje od světlých zítřků a bez nichž bychom neměli problémy v rozpočtových financích.
  • Útok na sociální stát je veden také přes penze, primitivní pohled ukazuje, že jde o největší položku a "vrhne se" proto na ní. (Kalousek původně plánoval, přes změnu valorizačního schématu ušetřit na důchodcích 12 mld. Kč -- mimochodem, to je částka, která by byla bývala spjata s řádným vyšetřením případu Mostecké uhelné).
  • Je to značná částka, která je atraktivní pro soukromé penzijní fondy (a tedy pro další privatizaci veřejného sektoru).

Zdroj: ZDE.

Podívejme se ještě na zcela aktuální vývoj a na to, jak jsou sociální výdaje seškrtávány, což demonstruje index 2011/2010. U všech položek došlo k poklesu meziročního indexu -- mimo penzí, a zřejmě také proto jsou důchodci na řadě na příští roky.

Zdroj: Ročenka MPSV za rok 2011.

Podívejme se na podporu v nezaměstnanosti, kterou by tak velká část obyvatel ČR zrušila, či dále snížila (aniž by ovšem měla potuchy, jak nízká já), vedena zřejmě hesly "kdo chce, práci si najde" (viz dále), případně pohádkovým "bez práce nejsou koláče."

Fakta:

  • Na konci roku 2011 bylo evidováno 508 451 uchazečů
  • Míra nezaměstnanosti na roku 2011 dosáhla 8,6%
  • Podporu pobíralo ovšem jen 129 951 uchazečů (rostoucí vyřazování z evidence)
  • Na jedno pracovní místo připadalo 14,2 uchazečů
  • Průměrná výše podpory je 5 586 (v roce 2010 to bylo 5 698, i zde tedy došlo ke snížení)

Dodejme, že česká ekonomická situace se vinou vládní politiky dále zhoršuje, a ekonomika se v roce 2012 propadá. To bude mít další zhoršující se efekty na český pracovní trh.

Pro lepší znázornění: počet uchazečů a počet volných pracovních míst, aby bylo možno lépe ocenit rétoriku "nechce se jim dělat".

Zdroj: Ročenka MPSV za rok 2011

Podívejme se ještě na terč ministra Kalouska i Drábka, na penze. Nebudu se zde věnovat konceptu penzijní reformy, protože to by bylo na samostatný článek, jen několik vybraných údajů a faktů.

Důchodový účet, jehož deficit slouží jako hlavní zdůvodnění připravené penzijní reformy, je do značné míry v deficitu umělém (opakovaně snižované pojistné, zastropování). Dalším efektem je pak nárůst předčasných důchodů, která prohlubují deficit a slouží k "transformaci" nezaměstnaných právě sem, jak výstižně upozorňoval M. Opálka. Senioři jsou "reformami" vládní koalice ohrožení na několika frontách. Silně se jich dotkl a zřejmě i dotkne nárůst DPH, lékařských služeb (včetně cen léků), deregulace cen nájemného, která je nutí vystěhovávat se z Prahy a která bude ještě více podpořena změnami v příspěvku a doplatku na bydlení (i když k těm nakonec možná nedojde).

Shrneme-li výše uvedené, můžeme konstatovat, že cesta, jak nebýt ohrožen chudobou, resp. jak tuto pravděpodobnost snížit, je:

  • nebýt nezaměstnaný
  • nebýt starý
  • nebýt nemocný, případně postižený
  • nemít děti

Toto by zřejmě v pravicové rétorice dohromady tvořilo ono "být zodpovědný". Malý problém spočívá v tom, že většinu z těchto bodů jaksi nelze ovlivnit. Nejsou otázkou Vašeho výběru.

Článek by nebyl analýzou, kdyby nebyla položena zásadní otázka: Proč jsou chudí chudí? Nemyslím tím nyní klasickou pravicovou rétorikou (jsou to líné socky), ani nutně nenarážím na slavný citát brazilského biskupa Camary. (Když dávám jídlo chudým, říkají o mně, že jsem svatý. Když se ptám, proč nemají chudí co jíst, říkají o mně, že jsem komunista.)

Abychom pochopili, kde se bere chudoba (hovořím nyní o vyspělých zemích) a jak důležitou ideologickou funkci v dnešním systému má, musíme se vrátit do 70. let minulého století, která jsou klíčem k pochopení.

V 70. letech začíná dominovat neoliberální myšlení, která oživuje myšlenku tržního hospodářství jako samoregulujícího se mechanismu a zároveň i nástroje spravedlnosti. Trh je postupně postaven na roli jakéhosi božstva, které přísně a spravedlivě trestá a odměňuje. Trh se tak stává nástrojem sociální disciplíny, podobně jako v 19. století. Neoliberálové nikdy nebyli příliš silní v mikroekonomii, takže taková informační asymetrie, struktura trhu (co vůbec na té straně poptávky a nabídky je, jak je to koncentrované, jestli to náhodou nespolupracuje atd.) šly jaksi mimo ně.

V 70. letech navíc ve Spojených státech a postupně v dalších vyspělých zemích nastává strukturální obrat ke službám, které se stávají největším sektorem z hlediska podílu na zaměstnanosti i z hlediska podílu na HDP. V zemích, které nebyly schopny si uchovat svou průmyslovou páteř (jako právě v USA), dochází k rychlému vzniku duálních služeb (exkluzivně placené finanční služby X tzv. obraceči hamburgerů). Flexibilizace trhu (systém hire and fire v USA, vydávaný za vzor) vede pouze k tomu, že se nezaměstnaní částečně přelévají mimo statistiku a částečně vytvářejí novou kolonku: pracující chudobu.

Tento jev se v poslední dekádě rozšířil také např. v Německu (tzv. nízkovýdělečný sektor). Ruku v ruce s tímto vývojem jde silný nárůst polarizace, který můžeme pozorovat např. na rostoucím Giniho koeficientu (v USA dosahuje v současné době hodnot, které jsou typické pro tzv. banánové republiky).

70. léta jsou ovšem také obdobím, kdy se zastavuje poválečný boom a začínají být aplikovány pracovně úsporně technologie. Dopad je nasnadě. Vztah mezi růstem HDP a vznikem nových pracovních míst ochabuje. Na 1% růst HDP vzniká jen 0,3% pracovních míst. Řečeno zcela polopaticky, pracovně úsporné technologie umožňují ekonomice růst, ale k tomuto růstu je potřeba stále méně pracovní síly.

Oslabování faktoru práce můžeme dále pozorovat na slabé transmisi (tedy směrem nahoru, směrem dolů je velmi silná!) mezi růstem HDP a růstem mezd. A nakonec: od 70. let klesá tzv. wage share, neboli poměr mezd na HDP (a roste tedy poměr zisků). Je tedy jasné, že faktor kapitál drtí faktor práce.

Vzdělání, jak se často optimisticky uvádí, není řešením. Ekonomika (kapitalistická!) s takovými strukturními znaky prostě absorbuje jen určité procento vzdělané pracovní síly. Končí to často tím, že vysokoškolský titul (doprovázený např. ještě zadlužením ze školného) se stává sítem, kdy vysokoškolák "smí" vykonávat práci, na kterou by bohatě stačilo středoškolské vzdělání.

Chudoba je znakem tohoto systému, není to žádná dysfunkce. Naopak, ukazuje, že systém funguje přesně tak, jak má. Navíc chudí plní velice důležitou ideologickou roli. Jednak působí jako varování (podívej se, když budeš "zlobit" v práci, jak bys mohl dopadnout), spolu s dluhem tedy bezdomovci apod. působí jako disciplinující faktor, dělající z občanů ovčany. Druhá důležitá funkce je funkce viníka všech obtíží. Chudí pravda překážejí (a proto si můžeme v Hayekovi přečíst, jak by nezaměstnaným sebral volební právo), ale poskytují tu neocenitelnou službu, že je na ně možno svést špatný stav veřejných financí a ekonomiky vůbec. "Kdyby nebylo důchodců, samoživitelek, nezaměstnaných (atd.), kteří nás stojí tolik peněz, neměli bychom deficity veřejných financí a zkrátka žili bychom si blaze..." Pomocí této rétoriky je snadné (jak se ukazuje nejen v ČR) udělat z obětí systému viníky.

Je znám citát, že vyspělost státu se pozná podle toho, jak se umí postarat o své nejslabší členy. My se ale spíše pohybujeme jiným směrem. Koneckonců systém, který opovrhoval slabými, zavrhoval soucit a vzýval dominanci a sílu, už Evropa zažila.

0
Vytisknout
19016

Diskuse

Obsah vydání | 2. 11. 2012