Spadl pravicový volič z Marsu?

4. 11. 2012 / Michal Rubáš

Na otázku, proč pravicoví voliči vynechali poslední volby, nabídli domácí komentátoři dvě odpovědi. Obhájci hospodářské politiky českého kabinetu se shodovali na tom, že se vládě nepodařilo její reformy dostatečně srozumitelně vysvětlit. Odpůrci škrtací agendy premiéra Nečase zase poukazovali na přemíru korupce mezi politiky vládních stran a na postupující pokles životní úrovně dosavadních voličů pravice.

Jsem přesvědčen, že kdyby pravicoví voliči skutečně pochopili základní teoretické a hodnotové principy neoliberální doktríny, na níž stojí naše reformy, žádná míra korupce nebo chudoby by je od vhození hlasovacího lístku pro ODS nebo TOP 09 nikdy neodradila. Stavím se tedy na stranu teorie nedostatečného či neúspěšného vysvětlování. Kdo za to může?

Zatímco v Severní Americe mohli tamní vědci na podkladě rozsáhlého výzkumu nedávno konstatovat, že voliči pravice náleží k méně chápavé části populace, případné výmluvy vládních expertů na sníženou inteligenci příznivců TOPky a ODS by naprosto neodpovídaly poznatkům domácích statistických šetření. V Česku se totiž na rozdíl od Ameriky vyznačují pravicovou orientací "osoby s vyšším příjmem a vyšším vzděláním". Pokud tedy naši pravicoví voliči něco nepochopili, je s nejvyšší pravděpodobností na vině ten, kdo vysvětloval. V našem případě tedy vláda. Protože mám nějaké pedagogické zkušenosti, rozhodl jsem se ze soucitu, že vládě s vysvětlováním reforem pomohu.

Nejprve se pozastavme nad skutečným významem korupce a chudoby v neoliberální teorii.

I když korupce v ČR nevypadá hezky, představuje jediné systémové řešení ožehavého problému kolektivní správy zdrojů, jimiž stát disponuje.

Neoliberální politik byl svými voliči dosazen do úřadu i přesto, že od začátku říkal, že "není možné konat dobro s cizími penězi"(Milton Friedman). Nechť si nyní pravicový volič položí otázku, jak by to vypadalo, kdyby jeho reprezentant v exekutivě nakládal se státními penězi účelně a hospodárně. Tím by jenom dokazoval, že stát může být dobrý hospodář a že lze efektivně nakládat s kolektivně vlastněnými a spravovanými zdroji. Přál by si snad pravicový volič, aby jeho svěřenec ve státní správě dával výkonem svého mandátu za pravdu levici, neřku-li komunistům? Všudypřítomná korupce jako prostředek vysávání státu soukromými subjekty naproti tomu pravicovému politikovi potvrzuje, že měl ve volební kampani pravdu, a zároveň navrací finanční prostředky tam, kde jedině mohou působit dobro, tedy do rukou individuálních vlastníků. Korupce v ČR každoročně zachraňuje pro stranu dobra miliardové hodnoty a Drobil s Vondrou jsou tudíž stateční hrdinové.

Podobně by měl dosavadní pravicový volič ještě pochopit význam vlastní chudoby. Ta je snad ještě důležitější než korupce a v neoliberální abecedě by určitě byla uvedena na prvním místě.

Životní úroveň většiny pravicových voličů se propadá a i nadále budou například živnostníci bankrotovat jako na běžícím pásu. Pokud neoliberální občané tomuto trendu neaplaudují, pak nepochopili nezastupitelnost faktoru chudoby pro růst výkonnosti ekonomiky a pro výrobu tržní mentality. Nechť si vzdělaní stoupenci pravice vzpomenou na základní text o zrodu "ducha kapitalismu" z protestantské etiky od Maxe Webera. Odkazuje v něm na jednoho francouzského kněze, který učinil zkušenost, jež je klíčová pro každého kapitalistického zaměstnavatele (či - s přihlédnutím k současné neoliberální epoše konce instituce zaměstnání - říkejme raději zadavatele práce). Ve volné parafrázi má tuto podobu: Pokud chci coby pozemkový vlastník zvýšit denní produktivitu svých sekáčů obilí, mám dvě možnosti. První je, že jim zvýším mzdu za jednotku výkonu. Katoličtí sekáči ovšem po takovém zvýšení zareagují tak, že pokosí menší plochu než předtím, protože jim stačí dosavadní mzda. Zbývá tedy druhá možnost, jak přizpůsobit tradicionalistické pacholky moderní době: dosavadní mzdu jim kontinuálně snižovat. Aby si ji udrželi, musí pracovat stále víc. Podíl mezd (odměn za práci) na celkovém domácím produktu bude tedy v rostoucí ekonomice neustále klesat, zatímco podíl příjmů kapitalistů, dnes výlučně v podobě nadnárodních korporací (aniž bych touto připomínkou chtěl snižovat postavení živnostníků), naopak vzrůstat. Když se tedy dnešní zaměstnaní i samostatně pracující Američané budou ptát, proč musejí k zachování téže životní úrovně pracovat ročně o 250 hodin více než před 25 lety, může už jim vzdělaný český volič částečně odpovědět.

Platí tedy, že kdyby členové současných vládních stran včas a srozumitelně sdělili, že jejich zvolením se občané přihlásí k hodnotám většinového chudnutí a korupce, nemuseli by dnes jejich bývalí příznivci dávat najevo zklamání svou volební neúčastí a pravice by si zachovávala v průběhu let konstantní voličskou podporu.

Nemohu se tu však přece jen ubránit dojmu, že tato výtka adresovaná vládním představitelům není úplně spravedlivá. I když dále nemám pochybnosti o tom, že na vině je proces vysvětlování reforem, jsem nyní o něco ochotnější připustit, že přinejmenším díl odpovědnosti leží též na straně voličů. Jejich deklarovaná inteligence a převaha ve vzdělání mě asi oslnila a uvrhla do interpretační jednostrannosti. Neopakovala snad naše pravice od počátku 90. let stále dokola, že stát je špatný hospodář? Že budeme konkurovat Číně nezvyšováním minimální mzdy (tedy jejím reálným snižováním)? Či že budeme kontinuálně škrtat domácí poptávku (asi aby vymřeli všichni živnostníci), protože jsme "proexportní ekonomika"?

Když inteligentní a vzdělaný žák něco banálního neví, říkáme my pedagogové, že nedával pozor, nebo že byl asi v době probírání předmětného učiva nepřítomen. Abych neohrozil populární tezi o inteligenci vzdělaných pražských voličů, navrhuji následující racionalizaci: prostě tu těch 20 let nebyli. Jen tak lze bezrozporně čelit prekérní skutečnosti, že v Česku volí "osoby s vyšším vzděláním a vyšším příjmem" přesně to, pro co se v Americe vyslovují bohatí a chudí hlupáci.

0
Vytisknout
8469

Diskuse

Obsah vydání | 5. 11. 2012