Sandy: Konec křižáckého tažení za "rozvoj" zatím v nedohlednu

2. 11. 2012 / Karel Dolejší

Zajisté, k extrémním klimatickým jevům by docházelo i bez klimatické změny -- byly by však méně časté a slabší. To co sledujeme je podle Erica Pooleyho, předsedy Environmental Defense Fund, "počasí na steroidech". Oceány jsou teplejší, obsahují tedy více energie, která se projevuje v bouřích. Teplejší vzduch absorbuje více vodní páry, takže srážky během bouří jsou pak vydatnější než dříve. Hurikán Sandy zesílil po kontaktu s arktickým prouděním, které je zase silnější kvůli rekordnímu tání arktických ledovců. Podle německé zajišťovny Munich Re od roku 1980 do roku 2011 stály přírodní katastrofy 1,06 bilionu dolarů. V Severní Americe se počet přírodních katastrof téměř zpětinásobil, v Asii zečtyřnásobil, v Africe zdvouapůlnásobil, v Evropě zdvojnásobil a v Jižní Americe vzrostl na jedenapůlnásobek.

David Owen z redakce New Yorkeru v knize The Conundrum (Hlavolam, záhada) tvrdí, že dokud Západ klade na první místo ekonomický růst a spokojenost spotřebitele, nepřestane spalovat fosilní paliva, což prostřednictvím skleníkového efektu vyvolává změnu klimatu. Rychlovlaky, hybridní automobily, fluorescenční svítidla, uhlíkové "offsety" a vše ostatní, co bylo až dosud podniknuto, k zastavení změny klimatu prostě nestačí.

Klimatická změna jako téma v debatě prezidentských kandidátů ovšem zcela chyběla. Zatímco Obama prezentuje mírný pokrok v "zelených" technologiích, jehož dosáhl, jako součást tradičního a údajně bezproblémového amerického příběhu o modernizaci a rozvoji, Romney, kdysi umírněný příznivce obnovitelných zdrojů, se stal mluvčím těžařské lobby. Ale ať už zvítězí kdokoliv, Kongres se změnami klimatu a průmyslovou a energetickou politikou s nimi spojenou hned tak zabývat nebude. "Po Sandy tohle vypadá šíleně", konstatuje Barrett. Má určitě pravdu - 15% energie z obnovitelných zdrojů není řešením závislosti na fosilních zdrojích.

***

V polovině Obamova funkčního období publikoval ředitel Ústavu mezinárodních vztahů Petr Drulák v Salonu Práva esej nazvaný Antigona odchází. Zabývá se v něm kunderovskou interpretací tématu řecké tragédie, rozvinutou na základě Hegelových komentářů ve Fenomenologii ducha. Předmětem úvahy je zde "amorální" a "nekarteziánský" výklad světa -- takový totiž, který nezná jediný určující výkladový princip, jenž každý konflikt musí interpretovat reduktivně, jako souboj dobra se zlem, přičemž s dobrem se ztotožňujeme a zlo jednoduše odsoudíme. Jediná strana konfliktu, jeden výklad, jedna loajalita -- tak by se dal asi shrnout celkový přístup, který Drulák v rámci úsilí o propagaci "multipolárního" obrazu světa zpochybňuje. Protipříklad reprezentuje Sofoklova tragédie Antigona, v níž "přichází hrdinka o své bratry Polyneika a Etheokla, kteří se navzájem zabijí v boji o vládu nad Thébami. Nový vládce města Kreón přikáže, že Polyneikos nesmí být pohřben, protože se v boji spojil s Athéňany, čímž se dopustil nejvyššího možného zločinu -- zrady obce. Antigoně však sesterská povinnost i boží zákon ukládají bratra pohřbít. Nakonec dává přednost povinnosti vůči bratrovi před povinností vůči obci, tělo pohřbí a zaplatí za to životem. Kreón, který ve jménu zákona obce Antigonu odsuzuje, je bohy tvrdě potrestán ztrátou syna i manželky."

Antigona "je o" pluralitě perspektiv, motivů, loajalit. "Není o" zlém Kreónovi a hodné Antigoně -- to by byl kvazikřesťanský výklad, který každý konflikt automaticky převádí na křižácké tažení proti zlu. Kreón i Antigona mají svou pravdu, kterou nelze jen tak jednoduše odsoudit a tím se jí zbavit. Antičtí Řekové tohle chápali; tragédie pojednávala o takovýchto osudových, nejednoznačných střetech. Moderní Západ se svým křesťanským dědictvím a tradicí karteziánského racionalismu rozvinutou původně při apologetice monotheistické doktríny to však již nechápe. Pro něj již není možno postavit se na druhou stranu sporu a uznat relativní oprávněnost konkurenčního pohledu. Pouze umění, říká Drulák, dokáže ještě chápat tragično; západní racionalita na to nemá. A to je veliká chyba.

***

Antigona ovšem není nějakou anomálií, kterou by se mladý Hegel studující v tübingenském semináři s Hölderlinem snad jaksi "nakazil" od svého romantického přítele a básníka. Antigonu je třeba počítat mezi duchovní produkty polytheistické kultury, jíž byla reduktivní představa jediného výlučného principu naprosto cizí. Svár zde nebyl interpretován v dualistických morálních kategoriích také proto, že nikde nebyla předem dána ani pouhá dvoustrannost. Bohů bylo mnoho, navzájem soupeřili a jejich domény se často překrývaly. V takové kosmologii prostě nelze převádět spory na nějaké černobílé střety dobra se zlem. Jednoznačným upřednostněním jediné perspektivy z mnoha možných se nedosáhne ničeho než barbarského zjednodušení. Redukcí všeho na jediný princip se nedosáhne úspěchu, protože konkurenční božstva budou uražena a začnou se mstít.

Mytologickým jazykem řečeno, hurikán Sandy není událostí nějakých morálních dějin. Spíše by se ještě dalo říci, že se zde střetl řecký bůh obchodu Hermés s bohyní Oyou/Iyansou, která v mytologii nigerijského kmene Jorubů "obhospodařuje" větry, hurikány a bouře, jakož i blesky, zemětřesení a další projevy přírodního chaosu a ničení. Iyansa sídlí ve hřbitovní bráně a vládne nad říší mrtvých. Když tančí, roztáčí rudou sukni a vyvolává katastrofální meteorologické jevy typu hurikánu. Také Iyansa má co do činění s tržištěm, jenže jinak než Hermés; ohlašuje zde totiž změnu.

Karteziánský redukcionismus, který byl během evropského novověku pasován až na jakýsi certifikát maskulinity, neumožňuje paralelní uznání nároků dvou soupeřících principů, protože mimo veškerou pochybnost staví na tom, že světu vládne pouze jediný. To ale znamená (v "tvrdé" verzi) vybrat si "pravé" božstvo a konkurenční popřít, nebo (v "měkké" verzi) označit konkureční božstvo za okrajový doplněk podřízený hlavnímu principu. Polaritu Romney-Obama ve vztahu ke globální změně klimatu lze bez problémů umístit právě sem. Karteziánský redukcionismus neopouští ani jeden z kandidátů; pro oba je na prvním místě Hermés, tj. ekonomický rozvoj. Samostatnost principu, který v mytologickém vyjádření reprezentuje Oya/Iyansa, neuznávají.

A ani takzvaným atheismem -- alespoň tak, jak je běžně chápán -- se tu vůbec nic nevyřešilo, protože neznamená žádnou zásadní změnu karteziánské kosmologie, pouze "škrtnutí", respektive přejmenování, původního centrálního principu. Namísto křesťanského boha se prostě vzývá nějaká jiná forma jediného řídícího činitele. Absence plurality přitom zůstává plně zachována. Aniž problém odstraní derridovská dekonstrukce či skandální požadavek kastrace falokratického diskursu. "Řád" odvozený od údajně nealternativního centrálního principu i tak zůstává v zaběhané platnosti.

Lpět na karteriánské redukci všeho na jediný princip ovšem znamená, že svět nemůže být nikdy rozdělen na relativně samostatné sféry řízené odlišnými logikami; tudíž pokud "zvládáte" tu "jedinou", "správnou", je každopádně všechno v pořádku. Všechny samostatné entity, jako třeba klimatický systém fungující nezávisle na lidské vůli či příběhu o univerzální lidské emancipaci, lze ignorovat, pokud žijete v obrazu světa, kde je vše podřízeno Jedinému, s nímž máte dobré vztahy. I ten klimatický systém je tu nakonec "pro vás". Nemusíte si s ním dělat žádné starosti, pakliže správně chápete Jediné.

Uznat, že stále existuje sféra skutečnosti nezávislá na hegelovském "objektivním duchu" v jakékoliv podobě; uznat, že neexistuje jediný princip řídící vše; uznat, že akomodací k jednomu principu jste nevyřešili vůbec nic ve vztahu k jinému -- to znamená překonat reduktivní, monotheistickou, nealternativní kosmologii. "Klima", "přírodní zdroje", biodiverzita" -- nic z toho tu jednoduše není pro potřeby druhu homo sapiens sapiens, jakkoliv tento druh se sám bez fungujícího klimatického systému, bez přírodních zdrojů a biodiverzity v žádném případě neobejde. Nestačí vymyslet řešení optimalizovaná s ohledem na údajně jediný "centrální" princip a vítězoslavně hulákat cosi o lidské invenci a kreativitě, která prý všechny problémy vyřeší. Každé zjednodušení světa podle údajně jediného centrálního principu už v sobě nese zárodek příštích potíží a selhání. To co je z jednoho preferovaného hlediska optimální může být z jiného, v zásadě podobně důležitého, absolutně neoptimální. Nemá žádný smysl pokračovat ve výkladu světa podle nevýznamně modifikovaného křesťanského modelu. Nejprve je třeba připustit pluralitu jako cosi neodstranitelného a neignorovatelného.

Změna klimatu není žádným nevýznamným epifenoménem údajně veleúspěšné epopeje ovládnutí zemské biosféry lidským druhem. Naopak, ukazuje, že dosavadní přístupy odvozené z průmyslové revoluce jsou ve svých posledních důsledcích v zásadě katastrofální, samy o sobě vedou do pekel a potřebují tedy mnohem víc než jen nějakou marginální modifikaci. Jedno rozhněvané "božstvo" nelze usmířit o to usilovnějším uctíváním jiného. Celá dosavadní strategie musí být přehodnocena, protože teď už nikam nevede.

Napříště už neexistuje nic takového jako "optimální" strategie, protože to co je optimální z jednoho neopomenutelného hlediska je současně z jiného takového hlediska naprosto neoptimální. Dosavadní novověký obraz světa je třeba v zájmu sebezáchovy upravit tak, aby znovu získal smysl pro pluralitu hledisek a komplexnost. Žádné "chlapácké" zjednodušování teď už ani byť jen ve střednědobém horizontu nikam nepovede. Zůstal pouze rozdíl mezi udržitelnými a neudržitelnými kompromisy...