Dobře zapitý svátek

4. 11. 2012 / Václav Jumr

I letos česká politická „elita“ připomínala 28. říjen jen jako den, kdy byl vyhlášen vznik Československé republiky. Měly by být naprosto zapomenuty prezidentské dekrety z poválečného období, především o odsunu sudetských Němců a o znárodnění většiny průmyslových podniků, pojišťoven, bank, zavedení centrálního plánování, o všeobecné pracovní povinnosti atd.; mezi ně patří dekrety spojené především s konfiskací majetku etnických Němců a Maďarů. Byly předneseny projevy, ale 28. říjen 1945 v nich byl totálně potlačen.

Připomeňme si, co nám druhý československý prezident v roce 1947 vzkázal a jak s jeho vzkazem dnešní politici naložili.

Vážení spoluobčané.

V nedávné době jsem podepsal významné dokumenty pro Československou republiku, tj. dekrety prezidenta ČSR. Tyto dokumenty nám dávají naději.že se již nebudou opakovat tragické události let 1938-39. Vědom si neblahých zkušeností našeho národa, zejména z druhé světové války, zanechávám vám odkaz, ve kterém vás varuji před možnými pozdějšími požadavky na znovu osídlení našeho pohraničí sudetskými Němci, kteří byli po právu, na základě mých dekretů z naší republiky odsunuti. Může se stát, že mé dekrety, vydané z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války, budou postupem času prohlašovány za neplatné. Může se stát, tak jako v minulosti, že se najdou „tak zvaní čeští vlastenci“, kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu. Nenechte se oklamat a návrat u nedopusťte. Hitlerové odcházejí, avšak snaha o ovládnutí Evropy Německem zůstává. Mohou se najít vlastizrádci, kteří budou opět usilovat i o odtržení Slovenska od České republiky. Bylo by to pošlapání odkazu našeho prvního prezidenta ČSR T.G. Masaryka a jeho spoluzakladatele M.R. Štefánka. Vedlo by to k zániku obou našich národů. Nezapomeňte, že mé dekrety se týkají i potrestání vlastizrádců a že mají trvalou platnost. Potrestejte všechny vlastizrádce, ať je to kdokoliv a v kterékoliv době.

Pozitivně a konstruktivně dnešní politici s tímto politickým dědictvím nenaložili. Zaujala mě slova předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslavy Němcové. Oslavila svátek jako dáma, která má ztělesňovat jednotu vlasti, projevem plným ohně a síry vržené na nenáviděné komunisty. Při podobných projevech paní Miroslavy nic než programový antikomunismus nečekám. Mohla si jej ale odpustit v projevu k 28. říjnu. Její nikdy nekončící snaha postavit vedle sebe, do jednoho šiku bořitelů demokracie, nacisty a komunisty není dojemná, ale hnusná.

Ale účel světí prostředky, komunisté nedávno (opět) vystrčili tykadla a bylo třeba jim připomenout, že „my, lepší lidé, je mezi sebou nechceme“. Nebo snad zapůsobil strach z návratu do knihkupectví ve Žďáru nad Sázavou ? Byl by to po tučných letech předstírání pravdy a lásky tvrdý pád na holou ... a to si zřejmě paní Miroslava neumí a nechce představit. Co když k této příležitosti hovořila ve vyšších patrech kašírované demokracie naposledy?

Skutečně končícím politikem je prezident Václav Klaus, končí mu totiž druhé prezidentské období a očekává ho odchod do důchodu. Nebo do čela ODS,cožvyjde nastejno. Měl možná poslední šanci zapsat se do dějin českého národa. Na pražském Hradě rozdal několik vyznamenáni těm, kdož se údajně nebo virtuálně „zasloužili o vlast“. Byla to podivuhodná směsice, jakýsi pelmel skutečných zásluh v případě vědeckých pracovníků (svou úspěšnou činnost ve prospěch lidstva vykázali již za socialismu), prezident poctil také sportovce, z nichž jeden se zasloužil také již za socialismu, a vyznamenal pár bojovníků za svobodu národa na východní frontě, po boku Sovětské armády. Byl by to však prezidentský úlet příliš blízký historické pravdě, proto bylo nutno vyznamenat také „bojovníky proti komunismu“. Nepřišel jsem tomu na chuť, minimálně u dvou vyznamenaných se na povrch drala vlastizrada ve službách západních špionážních center. Naštěstí nedošlo na Mašíny, v tom si Václav Klaus zachoval chvályhodnou důstojnost. Neporadil si ale s tím, že přední vyznamenání nesla jméno T.G.M., u zničení jehož státu osobně stál.

Na závěr třešnička, kterou nebylo možné přehlédnout. Bratrsky, jak jinak, byť v hradních prostorách nezazněl ani tón ze slovenské hymny, svátek slavily vlády dvou nezávislých států. Sešly se totiž v Uherském Hradišti ke společnému zasedání – u jídelního stolu. Proslýchá se, že to byla velkolepá žranice.

Jídelní oslava pokračovala v Trenčíně a v době metylalkoholové kalamity se statečně pila i slivovice. Členové obou vlád prý čekali, až se nejprve napije Nečas. Jeho degustace proběhla bez následků, a tak byl přípitek dokonalý, prohibice byla odvolána. Jak se říkalo za socialismu (bylo to vtipkování, které je dnes honorováno jako boj proti komunismu), národ hodoval prostřednictvím svých volených zástupců. Dokonce si prý slibovali věčnou lásku a dohodli se na společném pořádání mezinárodních sportovních soutěží, a údajně by mohlo dojít i na ustavení společné ligy. Jen na rozhovor, proč byla Masarykova republika zničena a jak způsobené škody napravit, nedošlo.

Vzpomínám si na ubohou oslavu státního svátku před 24 lety v Harare. Dorazil jsem tam s rodinou na post velvyslance den předtím a chargé mi řekl, že ani k 70. výročí vytvoření republiky žádnou akci nepřipravil. (V jiných zemích se pravděpodobně u příležitosti kulatého výročí konal příslušný společenský podnik, nebo alespoň tisková konference.) V den sváteční jsme se tedy sešli v areálu velvyslanectví, dospělí i děti, a zasadili jsme sazenici, kterou jsme nazvali Strom republiky. Možná jsme si poté dali štamprli, ale státní rozpočet jsme nezatížili. Na oslavu státního svátku Československé socialistické republiky jsme pili, pokud jsme si připili, jedině za své.

0
Vytisknout
2488

Diskuse

Obsah vydání | 5. 11. 2012