Hodnocení zajímavé, ale nepatřičné, ne-li zavádějící

2. 11. 2012 / Jiří Baťa

Výsledky krajských a senátních voleb nejspíš notně hnuly žlučí pravicovým ani ne tak voličům, jako jejich představitelům. Jednak totální propadák, ale také z toho plynoucí obavy o možný průnik komunistů do vlády. Proto se muselo něco podniknout, aby se motivace voličů, kteří dali hlas levici a hlavně pak komunistům, nějak otupila.

V některých masmédiích, ale i na internetu se objevily srovnávací tabulky, porovnávající výdělky a ceny běžného zboží a služeb před revolucí a dnes. Na první pohled by bylo možné konstatovat, že řeč čísel je jasná, ne-li přesvědčivá, leč tak tomu není. Hodnocení má několik zásadních nedostatků. Především byly za vlasy přitažené výdělky v době revoluce, tedy v r. 1989, kdy průměrné platy byly nastaveny řádově v nižší kategorii, jen ne všech občanů, což neodpovídá průměru. Na druhé straně dnešní průměrné platy, o kterých rovněž nelze prohlásit, že jsou to průměrné platy většiny občanů, byly nastaveny průměry, ovlivněné několika tisíci dobře prosperujících a tedy vydělávajících občanů. Jejich platy a mzdy pak výrazně zkreslují statistický celostátní průměr platů, na který nedosáhne až 70 % pracujících (novodobě zaměstnanců).

Ze srovnávacích tabulek tedy lze vydedukovat, že dnešní průměrný plat je asi 7,4 krát větší než v r. 1989. Pro výpočty ke srovnání cen a platů byl použit násobek 7,4 což by mělo dokázat, že vzhledem k růstu příjmů je většina zboží levnější a tedy, že se nám dnes žije lépe, než do r. 1989. V tabulkách jsou použity hodnoty, které jsou srovnávány s nesrovnatelným, jsou tendenční a nedopovídají skutečné situaci většiny občanů. Pozoruhodné jsou parametry při srovnávání mezd v r. 1989 a dnes. Je pravdou, že diferenciace mezd v období "socialismu" byla minimální. Nejvyšší mzdy se od průměrné lišili tři až pětkrát, zatímco dnes jsou nejvyšší mzdy k průměrným mzdám až 40 krát vyšší, vůči minimální mzdě pak dokonce až 100 krát. Jak již bylo výše řečeno, na současný celostátní průměr cca 24 tisíc Kč nedosáhne 60 až 70% zaměstnanců.

Tabulky jsou také zavádějící v tom, že nezmiňují fakta a skutečnosti, které nejvíce zatěžují rodinné nebo osobní rozpočty, zejména u rodin s dětmi, důchodců a ZTP. Tak např. nájemné vzrostlo z  2,35 Kč za metr čtvereční až na 130 korun, v Praze a velkých městech ještě více. Náklady na bydlení tvoří v průměru 30 % výdajů domácnosti, proti 15 % v r. 1989. V domácnostech žijí i lidé nezaměstnaní (těch je v ČR cca 700 tisíc), kteří se musí podílet na nákladech bydlení. Z čeho mají tito lidé platit tyto výdaje, jsou --li bez práce? Těch pár stovek od státu jako příspěvek na bydlení je almužna, která nic neřeší. Apropó, spolu s bydlením souvisí i osobní život a o tom není žádná zmínka, jako že dříve lidé nebyli zadluženi a když ano, mohli bez problémů dluhy splácet, že se neplatilo ve zdravotnictví, ve školách, za kdejaký úřední úkon, poplatky byly de facto symbolické, občané dostávali "státní" či "podnikové" byty, byly podnikové rekreace atd. atd. Že nebyly banány, dostatek toaletního papíru, že se nemohlo svobodně cestovat, že se stály fronty před obchody a podobné věci? To je pravda, ale dnes jsou obchody narvané nepotřebným zbožím, mnohdy nekvalitním, na cestování nejsou peníze a fronty se stojí na Úřadech práce. Zbytečně a beznadějně, nutno dodat!

Ano, z dnešního možno říci z pohledu zavilého škarohlída, nebo člověka mimořádně (mnohdy problematicky a s otazníkem) dobře prosperujícího a zajištěného, jsou časy v " socialismu" k  smíchu a s přehledem sobě vlastním je dehonestuje. Ovšem lidé v tu dobu měli také své standardy, kterým přivykli, byť do ideálu mnohé chybělo. Přesto žili relativně spokojeni v dostatku, bez stresů, měli práci, pravidelné a jisté mzdy, sociální jistoty. Ano, "sociální" stát se o občany staral, protože všichni pracovali a odváděli daně (a nikdo z politiků nekradl a netuneloval), tudíž stát na to měl, což se o dnešním systému říci nedá, ergo kladívko ani se o to nesnaží. Naopak, je tendence co nejméně zainteresovávat stát do života svých občanů, protože prý soukromník je lepší hospodář. Jak lepší, dokazuje dnešní stav a situace ve státě.

Ze stavu, ve kterém se stát nachází pramení i fakt, že je dnes u nás "na" nebo "pod" hranicí bídy každý cca desátý občan. To konec konců dokazuje příklad, kdy celková spotřeba masa na jednoho obyvatele je dnes o 20 kg nižší, než v r. 1989 (propad z 91 kg na 71 kg). Tento propad lze zaregistrovat i u dalších potravinářských komodit, což svědčí o tom, že konstatování o "lepším životě" než za komunistů má vážné trhliny. Použitá srovnávací materiální metoda není co do objektivnosti dostatečná a výsledkem jsou konstatování, které neodpovídají realitě. Srovnávací systém průměrnost je složitý a není a nebude nikdy relevantní, pokud bude pro srovnání používána lapidární metoda: když jeden bude mít na oběd celé kuře bez sklenice vody a druhý bude bez kuřete, ale s plnou sklenicí vody, že ve výsledku měli oba každý půlku kuřete a půlku sklenice vody! Je jasné, že to sice "průměr" dokazuje, co je to však platné, když jeden se nají celého kuřete bez vody, druhý vypije sklenici vody bez kuřete. Jeden bude sytý, druhý hladový. Podle průměru by však měli být nasyceni oba! Takto nějak podobně je porovnáváno i období před listopadem a dnes!

Je proto zavádějící a nepatřičné, pokud budou do průměru nasazovány takové příměry, jako je nejnižší minimální mzda 8 tisíc Kč proti příjmům milionářů či miliardářů, nebo také srovnávat životní podmínky statisíců nezaměstnaných s životem několika stovek milionářů, resp. miliardářů. Ne nepodstatná je také skutečnost, že snaha občanů na "vylepšení" své životní úrovně je zavedla do rekordní zadluženosti. Důsledky takového zadlužení pak dokumentuje rekordní počet milionu exekucí za rok a stejně tak osobních bankrotů (o tragických koncích, tedy sebevraždách mnoha lidí nemluvě).

Z toho vyplývá jednoduchý závěr: ano, občané se mají lépe v jistých, mnohdy nepodstatných oblastech svého života. Zcela spokojeni pak mohou být ti, pokud patří do kategorie těch šťastlivců s příjmem vyšším, než je celostátní průměr, eventuálně mezi milionáře, případně miliardáře. Těm se skutečně, ale skutečně nesrovnatelně zvýšil životní standard a životní podmínky. Otázka je, zda vytvoření těchto svých podmínek odpovídá i jejich práce a úsilí, kterými své bohatství nabyli, jinými slovy, zda k nim přišli skutečně poctivou prací jsou, až na vzácné výjimky, problematické. Zde jeden příklad za všechny (a že jich bylo!) : Bývalý čelný politik, místopředseda vlády dr. Macek (ODS) dostal za "zprostředkování" prodeje České spořitelny "jen" 10 milionů korun. Kolik asi potu a krve musel vypotit, kolik mozolů ošetřit a kolikrát narovnával unavená záda z této přetěžké práce? A toto by měl být také jeden z argumentů, jak se nám lépe žije, než za komunistů? No ano, jak pro koho, ale otázka také je, pro koho byly tyto tabulky, statistika a čísla vypracovány. Protože obyčejný občan žádné srovnávací tabulky nepotřebuje, jemu stačí nahlédnout na výplatní lístek nebo do peněženky, zajít do obchodu či přečíst si inkasní příkaz nebo složenku a ví, jak se mu v této "demokracii" ve srovnání se "socialismem" žije. Chybí tomu vyvážená a relevantní objektivita. Nicméně, zrnko pochybnosti či odsouzení bývalého s prosperitou současného bylo zaseto, což byl zřejmě cíl. Bude-li to k čemu, ukážou až další parlamentní volby.

0
Vytisknout
5406

Diskuse

Obsah vydání | 5. 11. 2012