Trampoty s Českou televizí

6. 12. 2011 / Michal Pavlásek

Velké nebezpečí pro společnost obecně představuje vyhledávání nepřátel, jež si projektujeme na naše předsudečné plátno, k čemuž dochází najmě díky současným ohrožením sociálních jistot. Jejich garance pominula s nástupem na pramici "politika zodpovědnosti", vyplouvající směrem k překonání rozbouřených vod ekonomické krize, napsal Michal Pavlásek.

Zvěcnit nepřítele do konkrétní podoby je symptomatickým důsledkem vymezení sociální reality prezentované masmédii. Dobro a zlo musí být jasně pojmenováno, pro diváka a posluchače jasně čitelné. Ukázat prstem a říct: to jsou oni-zlí a následně je překrýt předsudečným pojmovým pláštěm. Příkladem takovéhoto zvěcnění par excellence je jedno označení, dnes dělající v médiích pěknou paseku. Je jím nálepka "nepřizpůsobiví", která se zabydlela ve zkratkovitém vidění světa médií. Zde uváděnou situaci čtu jako jednu z několika kapitol, která ukazuje na projevy nedospělosti (či náznaky pubertálních úletů) masmédií a společnosti v ČR jako takové.

"Nepřizpůsobiví" opět na scéně

Petr Uhl s Annou Šabatovou se výzvou směřovanou k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání kriticky postavili vůči každodennímu užívání předsudečné označení "nepřizpůsobiví", reakce se jim dostalo od vedoucího právního oddělení České televize Michala Heldenburga.

Ve svém podnětu kritizovali zejména používání tohoto pojmu bez jakéhokoliv odstupu (distance) redaktora čtoucího zprávy, jako kdyby šlo o neutrální pojmenování. Jelikož se tento výraz, objevující se zásadně v plurálu, v masmédiích znatelně rozšířil až v kontextu nepokojů na Šluknovsku, lze proto odůvodněně říci, že označuje Romy žijící v osidlech sociálního vyloučení. Naprosto se ztotožňuji s hlavním argumentem signatářů výzvy. Totiž: s přesvědčením o skutečnosti, že označení "nepřizpůsobiví" "plní roli ústředního pojmu předsudečného anticiganistického diskursu" a z pouhého slova, které vzniklo jaksi z nouze, vznikl pojem, tudíž hodnotící atribut se sadou předsudečných ingrediencí. Média včetně veřejnoprávní Česká televize pojem nekriticky převzaly, na což již bylo na stránkách Britských listů upozorněno. Svoji výzvu sepsali v naději, že vyvolá veřejnou debatu a stane se podnětem promýšlení toho, o čem takto posazená definice situace vypovídá. Na podporu jejich výkladu zde uvádím několik skutečností, jak lze "trampoty s Nepřizpůsobivými" vyložit.

Trampoty s nepřizpůsobivými

Aktuální kauzu odstartovalo zveřejnění Heldenburgovy reakce, která odráží dvě skutečnosti, které velmi dobře, až v krystalické podobě, zrcadlí současný mediální diskurz a zpětně též odráží současné nálady občanské společnosti v České republice. Veřejnoprávní Česká televize tak nejenže bez skrupulí přijímá anticiganistický diskurz, ale sama jej významným způsobem utváří. První problém skýtá tato pasáž: "V podstatě lze tak označit každého, kdo nedodržuje zákony země, kdo se nechová tak, jak by se dle obecně uznávaných pravidel chovat měl;... Lidská společnost funguje tak, že se menšina přizpůsobuje většině. Nepřizpůsobivý je pak každý, kdo tohle nechápe, bez ohledu na etnický původ nebo barvu pleti."

Zvedám ruku a hlásím se, že to tedy nechápu. Jsem nepřizpůsobivý? V tom případě s radostí. Mám totiž za to, že existuje jediný případ, kdy se menšina přizpůsobuje většině -- a to při parlamentním hlasování o zákonech. Další "přizpůsobování" souvisí s přijetím celospolečenských pravidel -- zákony. Ač vyjednávání těchto pozic v podobě zákulisních machinací nejsou tou zrovna nejlepší ukázkou fungování volené reprezentace, jde o jeden z principů demokracie. Jestli někdo hovoří o nutnosti přizpůsobování menšiny většině i v běžném životě, pak jsou tyto principy překračovány směrem k společnosti nedemokratické. Václav Bělohradský demokracii nazírá jako prostor setkávání Pravd, arénu jejich vzájemné interakce, přičemž jejich vzájemné střety nevedou k dezintegraci systému. Výrok Heldenburga působí, jakoby s takovýmto prostorem vzájemného setkávání Pravd vzejít nemohl, protože část populace musí ovládat jinou. Jenže mezi většinou a menšinou nikdy nesmí vznikat neproniknutelná hradba. Tohle je jádro problému, které lze z výroku vyčíst. Souhlasím naopak s předsedou rady Rady ČT Milanem Uhdem: "Výraz "nepřizpůsobiví" jednoznačně implikuje, že ten který člověk chce takový být, že má ten úmysl být nepřizpůsobivým. A to naprosto nevyjadřuje situaci lidí, které média tímto výrazem označují. Sociálně vyloučený člověk si svou situaci nevybral, byl do ní zahnán okolnostmi, skončil v sociálním vyloučení z konkrétních důvodů. Nepřizpůsobivý je zločinec, který se pravidlům nepřizpůsobuje úmyslně, nikoli sociálně vyloučený člověk."

Nepřizpůsobiví jsou tedy ti, co záměrně svým jednáním překročují zákony (krom dalších významů uvedených níže) -- pokud tomu tak je, proč takhle média včetně veřejnoprávních nenálepkují tímto označením všechny politické vychytralce od Grosse po Kocourka (každý nechť si do nekonečné řady propojení ekonomických a politických zájmů dosadí vlastního favorita, čímž by mohla vzniknout zajímavá společenská hra najdi si svého "nepřizpůsobivého")? V odpovědi je skrytý klíč k pochopení chápání kontextu, v jakém je označení užíváno.

ČT stereotypy staví, ne bourá

Další pasáží, kterou je nutno okomentovat je následující Heldenburgova myšlenka: "V ČT pracují cikáni. Ve Zpravodajství jeden z nich dokonce moderuje (sic!). Není tohle konkrétní příklad bourání těchto stereotypů?" Není vůbec nutné se pozastavovat nad tím, že použil výrazu cikán, protože i označení Romové jakoby ve světle současných událostí hrála roli pouze pojmové přestupní stanice mezi označením "Cíkáni" a "Nepřizpůsobiví". Citovaná pasáž spíše jeho autora usvědčuje z podobně předsudečného chápání situace, jaké bylo ve výzvě kritizováno. Sám sice přepokládá, že ČT boří stereotypy jednoduše tím, že zaměstnala Roma(y). "I kdyby v České televizi pracovalo tisíc Romů, s podstatou věci to nemá nic společného." Heldenburg si ve snaze obvinit z předsudečného jednání samotné signatáře výzvy sám kope předsudečnou jámu. Nepochopení situace je příznačné, neboť je reprezentant logiky nesouměřitelné s tou, jakou prezentují Uhl, Šabatová a následně i Uhde.

Sémantický kotrmelec "Nepřizpůsobivých" a o čem vypovídá

Vzpomeneme si ještě na jiné významy, jaké nám toto slovo evokuje? Co takhle: "Charakterově pevný, tvůrčí, a proto cenný člověk nepřizpůsobivý, s pozorovacím talentem a pilný... jsem royalista, konservativec a dokonale nepřizpůsobivý člověk." Není ovšem tento původní význam v přímém rozporu s hesly dneška, prosazující přesný opak? Do CV jsem si nepřizpůsobivost (zatím) nenapsal. Flexibilita, to dnes letí, a na nic se neptat.

Dnes jsme se ve v diktátu všudypřítomného požadavku korektnosti uchýlili k přeznačkování významu tohoto slova. Stalo se sémantickým bastardem. Rozhovory s lingvisty na téma užívání pojmu končí ve slepé uličce: "Najít vhodnější výraz? Těžko." Média často chtějí jen zkratky, aby zpráva nezabrala moc času nebo místa," Nic náš věk nevystihuje lépe než zkratkovitost, fragmentárnost, nebo provizornost, která nám alespoň nabízí naději, že nic není natrvalo. Otázka není, zda hledat další výraz, jelikož tato cesta je předem odsouzena k neúspěchu, ale: uvědomujeme si kontext jeho používání a tudíž zkratkovitost a předsudečnost, kterou zároveň obsahuje i reprezentuje?

Ze shora uvedených důvodů jej musíme přestat používat ve významech, jaké je masmédia chápají -- a vraťme mu ztracený obsah. Není pozdě, protože pojem nepřelétl do krajiny všednodenních výrazů. To ostatně svědčí o tom, do jaké míry se jedná o pouhý nástroj mediálního pojmosloví odpovídající zjednodušujícímu výkladu definice situace. Heldenburg tak má dozajista pravdu, když píše: "Realitu chápeme skrze svůj jazyk, jazykem žijeme a jazyk prožíváme... Ten problém je třeba řešit, ne diskutovat o slovu." Jenže realita tvůrců reportáží je natolik šablonovitá a je vklíněna do přílišné zkratkovitosti, že v důsledku s ní nemá příliš společného.

ČT a další média jsou nástrojem a zároveň reprezentantem hegemonního diskurzu, který nachází svou nastavenou zkratkovitostí nepřátele tam, kde nejsou, zatímco živí obavy z Druhých, do kterých si promítáme náš strach. Ten ale není ničím jiným, než permanentkou vedoucí ke všem těm vozovým hradbám (viz Landa) přičemž mnohým již na ni nastoupeným ještě zamává na šťastnou cestu.

0
Vytisknout
4841

Diskuse

Obsah vydání | 7. 12. 2011